ECLI:CZ:US:2018:4.US.3888.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3888/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Josefa Smolíka, zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 449/2017-41 ze dne 11. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2017 č. j. 8 C 128/2017-24.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2017 č. j. 10 Nc 1016/2017-23 bylo vyhověno návrhu žalobkyně, podanému před zahájením řízení ve věci samé, kterým se domáhala nařízení předběžného opatření o povinnosti stěžovatele přispívat jí jako nerozvedené manželce na výživné částkou ve výši 3 000 Kč. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2017 č. j. 53 Co 201/2017-32 usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2017 č. j. 8 C 128/2017-24 bylo posléze zahájené řízení ve věci samé zastaveno, neboť žalobkyně vzala svůj návrh zpět a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. ve výši 17 200,- Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1 210,- Kč, neboť zohlednil, že žalobkyně zavinila zastavení řízení.
Stěžovatel nesouhlasí s výší nákladů přiznanou odvolacím soudem. Namítá, že Městský soud v Praze nezohlednil úkon za sepsané odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2017 č. j. 10 Nc 1016/2017-23, kterým bylo ve věci vydáno předběžné opatření. Stejně tak nezohlednil soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000,- Kč. Městský soud v Praze dále nerespektoval, že právní zástupkyně stěžovatele je plátce daně z přidané hodnoty.
Stěžovatel se snažil napadené rozhodnutí zvrátit postupem podle ustanovení §164 o. s. ř., tj. návrhem na odstranění zjevné chyby. Odvolací soud ale jeho návrh svým usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 Co 449/2017 zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že námitky týkající se nepřiznání nákladů řízení za jeden úkon (8 300 Kč), spočívající v podání odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2017 č. j. 10 Nc 1016/2017-23 o nařízení předběžného opatření a s ním související režijní paušál (300 Kč) a poplatek z odvolání (1 000 Kč), bylo třeba uplatnit v řízení vedeném o návrhu na vydání předběžného opatření, resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu, tj. Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2017 č. j. 53 Co 201/2017-32. Návrh na vydání předběžného opatření byl totiž podán před zahájením řízení ve věci samé a rozhodnutím odvolacího soudu byl zamítnut. Za dané situace se jedná o samostatné ukončené řízení. Na věci nic nemění skutečnost, že stěžovatelka v mezidobí podala žalobu ve věci samé (samostatně vedenou pod sp. zn. 8 C 128/2017), posléze ji vzala zpět a řízení bylo zastaveno.
Ústavní soud dodává, že stěžovatel měl možnost ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2017 č. j. 53 Co 201/2017-32 postupovat podle §166 o. s. ř. ve spojení s §167 o. s. ř.
Za dané situace se Ústavní soud další námitkou stěžovatele, týkající se nezohlednění nároku na přiznání daně z přidané hodnoty, nezabýval, neboť se jedná o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Jinými slovy: není úkolem Ústavního soudu, aby v každém jednotlivém případě přepočítával náklady řízení a posuzoval správnost jejich skladby. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky do detailů hodnotit řízení, které proběhlo před ostatními soudy a napravovat veškeré chyby, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu