ECLI:CZ:US:2018:4.US.4036.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4036/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o společné ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Vejmelky a Ireny Vejmelkové, oba zastoupeni JUDr. Ivo Hešíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2017 č. j. 57 Co 205/2017-178 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 7. 2016 č. j. 12 C 53/2015-91, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek K., bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 19. 12. 2017, doplněné podáním ze dne 23. 1. 2018, Irena Vejmelková a Pavel Vejmelka (dále jen "žalovaní" nebo "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 15 129 Kč s příslušenstvím. Současně požádali o přiznání "náhrady za podání této ústavní stížnosti" v částce 8 227 Kč, a také o "náhradu veškerých zaplacených soudních náhrad, které stěžovatelé v těchto žalobách vynaložili."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Společenství vlastníků jednotek K., se sídlem v O. (dále jen "žalobce") se vůči žalovaným domáhalo zaplacení částky 15 129 Kč z titulu nezaplacených příspěvků na výdaje spojené se správou domu, jeho opravy, rekonstrukce a modernizace a dále nedoplatků z vyúčtování služeb spojených s bydlením v období od roku 2012 do konce roku 2014.
Dne 4. 7. 2016 rozsudkem č. j. 12 C 53/2015-91 Okresní soud v Opavě (dále jen "nalézací soud") žalované zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 12 129 Kč s příslušenstvím (výrok I), náklady řízení v částce 22 853 Kč (výrok II) a náklady řízení zálohované státem (výrok III). K návrhu žalovaných na výslech Blanky Hofmanové, jako údajné hlavní svědkyně, která je členkou výboru jako statutárního orgánu žalobce, nalézací soud poukázal na ustanovení §131 o. s. ř. a na skutečnost, že jmenovaná se svým výslechem jako účastnice řízení nesouhlasila a svou neúčast u jednání řádně omluvila lékařskou zprávou.
Dne 15. 11. 2017 rozsudkem č. j. 57 Co 205/2017-178 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaných rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 7. 2016 č. j. 12 C 53/2015-91 potvrdil (výrok I) a žalované zavázal zaplatit náklady odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nalézací soud správná právní ustanovení a věc po právní stránce zcela správně posoudil. Námitku žalovaných, že nalézací soud pochybil, pokud nevyslechl jako svědkyni Blanku Hofmanovou, odvolací soud neshledal důvodnou, s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2678/2000, dle něhož má-li být soudem vyslechnuta osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu organizace (právnické osoby), v řízení, jehož je účastníkem tato organizace, může být o okolnostech, které se týkají této organizace a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, vyslechnuta jen jako účastník řízení.
III.
Ve společné ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci stěžovatelé konstatovali obsah napadených soudních rozhodnutí vydaných v jejich civilní věci a tvrdili, že odvolací soud pochybil, pokud jejich odvolací námitku, že nalézací soud nevyslechl jako svědkyni Blanku Hofmanovou, neshledal důvodnou. K poukazu odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2678/2000 stěžovatelé namítli, že toto rozhodnutí "není rozhodnutím kategorie D, to znamená, že se jedná o rozhodnutí nejudikaturní, když od 1. 7. 2009 nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., s odkazem na ustanovení §126a o. s. ř."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů o porušení základního práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 a násl. Listiny v průběhu dokazování, a to nevyslechnutím jimi navrhované svědkyně Blanky Hofmanové, předsedkyně výboru žalobce.
K námitce týkající se nedostatků dokazování Ústavní soud připomíná, že pojetí řádného procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
Z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, stejně jako z výpisu z rejstříku společenství vlastníků jednotek, vedeného Krajským soudem v Ostravě (oddíl S, vložka 2836), vyplývá, že Blanka Hofmanová byla a je předsedkyní a členkou výboru, který je statutárním orgánem žalobce. Mohla tudíž - jako stávající statutární zástupce - být v řízení vyslechnuta jenom jako účastník řízení podle ustanovení §131 ve spojení s §126 odst. 4 o. s. ř. a nikoliv jako svědek, jak to požadovali stěžovatelé. K porušení požadavků spravedlivého řízení při dokazování tudíž nedošlo.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu i nalézacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelé vyvozují, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud odmítl též návrh stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení, protože neshledal důvody pro jejich přiznání (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu