ECLI:CZ:US:2018:4.US.4048.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4048/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Petra Krejči, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017 č. j. 22 Cdo 3291/2017-353, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2016 č. j. 27 Co 117/2016-275, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. srpna 2015 č. j. 12 C 355/2013-191, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Praze a 3. Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a za účasti Mgr. Ivany Justové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 21. prosince 2017 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Petr Krejča (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušeno jeho základní práva garantovaná článkem 11 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zákaz diskriminace zakotvený v článku 3 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podáním ze dne 27. prosince 2017 stěžovatel svoji argumentaci podrobně doplnil.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Okresním soudem v Mělníku probíhal pod sp. zn. 12 C 355/2013 soukromoprávní spor, v něm se Petr Krejča (žalobce) domáhal vůči Mgr. Ivaně Justové (dále také jen "žalovaná") určení, že zemřelý Stanislav Krejča byl ke dni svého úmrtí, tj. ke dni 11. prosince 2007, vlastníkem blíže určeného rodinného domu a pozemků.
2) Rozsudkem ze dne 3. srpna 2015 č. j. 12 C 355/2013-191, Okresní soud v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem zamítl a rozhodl o nákladech řízení, neboť dospěl k závěru, že zůstavitel Stanislav Krejča nebyl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí. Tím byla naopak žalovaná, která předmětné nemovitosti již dříve nabyla do svého vlastnictví.
3) Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, k němuž Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. května 2016 č. j. 27 Co 117/2016-275 napadený rozsudek v meritu věci potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
4) Odvolací soud připomenul, že jakkoliv soud prvního stupně v dané věci postupoval správně, opomenul hodnotit otázku aktivní legitimace účastníků řízení, resp. vymezení nutného okruhu účastníků řízení. V případě úspěchu žalobce ve sporu by se totiž předmětné nemovitosti staly součástí dědictví po zůstaviteli. Dle odvolacího soudu však dědici po zůstaviteli Stanislavu Krejčovi - do dědického řízení zůstavitele nebyly předmětné nemovitosti zahrnuty - byly nejen jeho manželka a jejich dvě děti (žalobce a žalovaná), avšak po smrti manželky zůstavitele se okruh dědiců rozšířil o nevlastního bratra účastníků řízení Pavla Nedvěda. Bylo na žalobci, aby, jakožto pán sporu (§90 o. s. ř.) vymezil okruh účastníků řízení tak, aby případný výrok soudního rozhodnutí byl právně závazný i pro jeho nevlastního bratra (jednoho z dědiců). Protože tak ale neučinil, bylo namístě jeho žalobu zamítnout.
5) Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 20. září 2017 č. j. 22 Cdo 3291/2017-353 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že na žalobcem předestřené otázce posouzení aktivní věcné legitimace (tj. zda žalobce žaloval po právu) napadené rozhodnutí nestojí a přípustnost dovolání proto založit nemůže. Naopak stěžejní závěr odvolacího soudu, dle něhož v dané situaci bylo nezbytné, aby účastníky řízení byli všichni dotčení dědicové, shledal jako odpovídající jeho ustálené rozhodovací praxi.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že stěžejní závěr odvolacího soudu, o potřebě účasti všech dědiců v řízení o určení vlastnictví, v dovolacím řízení zpochybnil a dovolací soud tak postupoval nesprávně. V tomto směru stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že účastníky dědického řízení byli pouze on a žalovaná (vedlejší účastnice řízení), zatímco nevlastní bratr stěžovatele nebyl dědicem zůstavitele Stanislava Krejči. Závěr obecných soudů, že účastníkem řízení měl být i nevlastní bratr stěžovatele, považuje za nesprávný, nemající oporu ve zjištěném skutkovém stavu a porušující tak jeho právo na spravedlivý proces.
V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud se při řešení otázky určení vlastnictví k předmětným nemovitostem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž byla zároveň založena přípustnost jím podaného dovolání. Otázku stanovení okruhu účastníků řízení pak měl dle stěžovatele odvolací, popřípadě dovolací, soud, vyřešit jinak. Obecné soudy prý dále porušily jeho ústavně zaručená práva i tím, že nevyhověly jeho důkazním návrhům, jejichž prostřednictvím chtěl zpochybnit svobodnost, vážnost a určitost vůle svých rodičů disponovat peněžními prostředky poskytnutými na stavbu rodinného domu. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel podrobně rozvádí své vlastní úvahy o skutkovém stavu, skutečné vůli jeho zesnulých rodičů a dalších zúčastněných osob, jakož i o tom, zda vlastnictví k postavenému rodinnému domu měli nabýt jeho rodiče, anebo vedlejší účastnice řízení.
Závěrem stěžovatel poukazuje na vznesenou námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je nucen konstatovat, že výhrady stěžovatele směřují do oblasti aplikace jednoduchého (podústavního) práva. Tím se však zcela míjí s ústavně zakotvenou úlohou Ústavního soudu, jíž je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Stížností argumentace tak de facto představuje pokračující polemiku s důvody rozhodnutí obecných soudů, respektive s hodnocením provedených důkazů, jež však Ústavní soud neshledal jakkoliv extrémními.
Na úvod je třeba připomenout - a stěžovatel zcela zjevně přehlíží význam této skutečnosti -, že dědici zůstavitele Stanislava Krejči byli ke dni jeho smrti 11. prosince 2007 stěžovatel (syn zůstavitele), vedlejší účastnice (dcera zůstavitele) a jeho manželka Vlasta Krejčová. Vzhledem k úmrtí paní Vlasty Krejčové dne 3. ledna 2008 na její místo, jakožto dědičky po zůstaviteli Stanislavu Krejčovi, nastoupily její děti - stěžovatel, vedlejší účastnice řízení a pan Pavel Nedvěd. Tím byl určen okruh dědiců po zůstaviteli Stanislavu Krejčovi, což ostatně potvrzuje i rozsudek soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, že mezi stěžovatelem, vedlejší účastnicí řízení a Pavlem Nedvědem byla ve věci dědického řízení po zůstaviteli Stanislavu Krejčovi schválena dohoda o vypořádání dědictví (viz stranu 3 tohoto rozsudku).
Takto zjištěnému skutkovému stavu přitom plně odpovídá závěr odvolacího soudu, plynoucí z ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, že řízení o určení vlastnictví k nemovitostem se museli účastnit všichni dědicové zůstavitele, tedy i Pavel Nedvěd, jeden z dědiců zesnulé matky stěžovatele. Protože však stěžovatel opomenul do řízení zahrnout Pavla Nedvěda, na něhož se musel případný rozsudek o určení vlastnictví k nemovitostem rovněž vztahovat (§91 odst. 2 ve spojení s §159a odst. 1 o. s. ř.), bylo namístě jím podanou žalobu zamítnout. Ústavní soud toliko dodává, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti předmětný závěr po právní stránce nijak nerozporuje a naopak vychází z jiného, než obecnými soudy zjištěného skutkového stavu dané věci. Závěr, že Pavel Nedvěd byl dědicem zůstavitele Stanislava Krejči, má dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně.
Stran tvrzení, že odvolací či dovolací soud se při určení okruhu účastníků řízení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu, je třeba říci, že stěžovatel žádné takové rozhodnutí, jež by stěžejní otázku řešilo odlišně, nenabízí. V tomto směru lze naopak poukázat na judikaturu citovanou dovolacím soudem na straně 3 jeho usnesení, včetně odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2170/13, jímž byl shora předestřený výklad aprobován jako ústavně konformní. Namítá-li stěžovatel, že předmětná otázka měla být odvolacím či dovolacím soudem vyřešena jinak, žádné takové jiné argumentačně podložené řešení (vycházející ze zjištěného skutkového stavu) nepředkládá.
Námitkou stěžovatele ohledně nevyhovění jeho důkazním návrhům se Ústavní soud blíže nezabýval, protože napadená rozhodnutí nebyla vystavěna na závěru, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl ke dni 11. prosince 2007 zůstavitel Stanislav Krejča.
Co se týče námitky podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, považuje ji Ústavní soud za nedůvodnou, neboť v podstatě vychází ze způsobu rozhodování soudkyně v projednávané věci (§14 odst. 4 o. s. ř.) [k tomu srov. stranu 4 rozsudku odvolacího soudu]. Skutečnost, že právní zástupce vedlejší účastnice řízení v řízení před obecnými soudy dříve působil jako prokurátor v obvodu soudu prvního stupně rovněž - sama o sobě - neodůvodňuje podjatost soudkyně dle §14 odst. 1 o. s. ř.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů orgánů došlo k zásahu do některého ze základních práv či svobod stěžovatele, byl nucen ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu