ECLI:CZ:US:2018:4.US.4090.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4090/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti STATEK DOUBRAVKA s. r. o., se sídlem Riegrova 27, 583 01 Chotěboř, IČ: 46508431, zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem, se sídlem Královodvorská 1081/16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017 č. j. 28 Cdo 2022/2017-325, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 15 Co 278/2016-305, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. března 2016 č. j. 13 C 35/2015-268, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a za účasti A. Ivy Fialové, B. Ing. Stanislavy Vaníčkové, C. Markéty Danihelkové, D. Jaroslava Hostana, E. Jitky Divišové a F. Emilie Haškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 23. prosince 2017 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost STATEK DOUBRAVKA s. r. o. (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), hlavou pátou Listiny, jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 13 C 35/2015 soukromoprávní spor, v němž se obchodní společnost STATEK DOUBRAVKA s. r. o. (žalobkyně) domáhala vůči Ivě Fialové, Ing. Stanislavě Vaníčkové, Markétě Danihelkové, Jaroslavu Hostanovi, Jitce Divišové a Emilii Haškové (dále také jen "žalovaní") zaplacení částek v celkové výši 3 838 815 Kč s příslušenstvím.
2) Rozsudkem ze dne 4. března 2016 č. j. 13 C 35/2015-268, obvodní soud žalobu zamítl a žalobkyni uložil nahradit žalovaným náklady řízení. Na základě provedeného dokazování totiž shledal, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem žalobkyně V. N. a žalovanými (resp. jejich právními předchůdci) nejsou absolutně neplatné. Zároveň dodal, že i v případě, kdy by žalobkyni dal stran tvrzené neplatnosti smluv za pravdu, její případný nárok z titulu bezdůvodného obohacení vůči žalovaným by byl již promlčen.
3) K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. října 2016 č. j. 15 Co 278/2016-305 napadený rozsudek potvrdil, přičemž se s právními závěry obvodního soudu stran platnosti kupních smluv ztotožnil.
4) Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. října 2017 č. j. 28 Cdo 2022/2017-325, odmítl. Nejvyšší soud předně vysvětlil, proč jeho žalobkyní citovaná rozhodnutí nelze aplikovat na poměry dané věci a poukázal na svoji ustálenou rozhodovací praxi stran otázky platnosti smluv, při jejichž uzavírání jeden z kontrahentů jednal s podvodným úmyslem. Protože městský soud vyšel ze závěrů podrobně rozebrané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aprobované dílem i soudem Ústavním, neměl jeho rozhodnutí Nejvyšší soud čeho vytknout a dovolání tak odmítl jako nepřípustné.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje právní posouzení dané věci obecnými soudy, kteréžto dle jejího názoru spočívá v "jednostranné akcentaci civilněprávního aspektu věci, nedocenění trestněprávního prvku dané věci, jakož i nerespektování duchu zákona." Dle stěžovatelky je třeba jednotlivé kupní smlouvy uzavřené mezi V. N. (který byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zpronevěry, jehož se dopustil na její úkor) a žalovanými, popřípadě jejich právními předchůdci, kvalifikovat jako absolutně neplatné. V takovém případě by pak žalovaní byli povinni peněžní prostředky poskytnuté jim V. N. za prodané pozemky tomuto vydat, jakožto bezdůvodné obohacení, a stěžovatelka by se jich mohla úspěšně domáhat na základě poddlužnické žaloby.
Následně stěžovatelka snáší jednotlivé argumenty na podporu svých tvrzení. Mimo jiné namítá, že skutková věta odsuzujícího rozsudku trestního soudu, jímž byl V. N. uznán vinným trestným činem zpronevěry, "postrádá" popis jednání, jímž zpronevěřené peněžní prostředky deponované na účtu u banky V. N. užil na koupi nemovitostí od žalovaných, či jejich právních předchůdců. Dále stěžovatelka vytýká obecným soudům, že prý nijak nezvažovaly celkový průběh nakládání se zpronevěřenými finančními prostředky. Obdobně nesouhlasí se stanovením délky lhůty pro případné promlčení nároku z bezdůvodného obohacení a má za to, že v dané věci platí desetiletá promlčecí lhůta (z důvodu spáchání úmyslného trestného činu). Závěrem shrnuje, že její pohledávky za V. N., přiznané jí pravomocně rozhodnutími trestních soudů, jsou v současnosti z důvodu účelového převodu pozemků na další osoby prakticky nedobytné a jediný způsob, jak se může domoci nápravy, představuje právě poddlužnická žaloba vůči vedlejším účastníkům.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelčina ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, nadto dotýkající se toliko roviny "jednoduchého" práva. V takovém případě by její ústavní stížnost mohla být shledána důvodnou jedině v situaci, kdy by Ústavní soud zjistil, že závěry napadených rozhodnutí se ocitají ve zjevné kolizi s jím formulovanými postuláty stran ústavní konformity odůvodnění soudních rozhodnutí. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Již ve svých nálezech ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 a ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 Ústavní soud uvedl, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídala kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud je povinen se s argumentací účastníka v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá) dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly.
V poměrech projednávané věci Ústavní soud (aniž by v detailech odkazoval na obsah napadených rozhodnutí) konstatuje, že obecné soudy se v rámci svých rozhodnutí opakovaně vypořádaly s jednotlivými argumenty žalobkyně a více než přesvědčivě vysvětlily, proč její žaloba vůči žalovaným nemůže být úspěšná. Napadená rozhodnutí jsou logicky, přesvědčivě a více než dostatečně odůvodněna, přičemž ani stěžovatelka sama nerozporuje jednotlivá skutková zjištění, nýbrž navazující právní posouzení.
Na margo stížnostních námitek proto Ústavní soud toliko připomíná, že obecné soudy dostatečně reflektovaly trestněprávní stránku dané věci. Již obvodní soud připomněl, že dle popisu skutku (a v tomto směru nelze vůči rozhodnutím trestních soudů činit žádné výhrady) byl trestný čin dokonán již připsáním finančních prostředků stěžovatelky na účet V. N. Stěžovatelka se vytrvale snaží prosadit svoji argumentaci, že v dané věci nebylo stěžejní, kdy byl trestný čin dokonán, nýbrž kdy byl dokončen.
Platí přitom, že trestněprávní teorie rozlišuje mezi dokonáním trestného činu a jeho dokončením (ukončením). Dokonání je charakterizováno jako kategorie objektivně-právní povahy. Naproti tomu dokončení trestného činu představuje kategorii subjektivně-faktickou, neboť znamená uskutečnění pachatelových představ o jeho cílech právě spácháním trestného činu. V některých případech může dokonání a dokončení splývat. Dokončení však nelze chápat jako podmínku vlastního dokonání, neboť nelze dokončit trestný čin, aniž by byl předtím dokonán (srov. Kratochvíl, Vladimír. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 343 a násl.). Ze zákonné konstrukce trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění do 31. prosince 2009, je přitom zřejmé, že stěžovatelkou akcentované dokončení tohoto trestného činu pachatelem není pro založení jeho trestní odpovědnosti relevantní. Následné jednání V. N. spočívající v uzavření kupních smluv s vedlejšími účastníky proto již nebylo součástí skutku, pro který byl odsouzen a postrádalo tak trestněprávní relevanci.
V takovém případě - což ostatně podrobně ozřejmily městský a Nejvyšší soud - pro posouzení platnosti dotčených kupních smluv již nehrál žádnou roli případný původ finančních prostředků užitých na úhradu kupní ceny za jednotlivé pozemky. Navazující úvahy stěžovatelky se tímto současně pro posouzení ústavní stížnosti stávají bezpředmětnými.
Stran otázky stanovení délky promlčecí lhůty lze jen připomenout, že tento argument obsahuje toliko rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud, a zákonitě tedy ani Nejvyšší soud, na něm své právní posouzení nevybudovaly, a proto se jí ani Ústavní soud blíže nezabýval.
Ústavní soud proto uzavírá, že v situaci, kdy nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do některého ze základních práv či svobod stěžovatelky, mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu