ECLI:CZ:US:2018:4.US.410.18.1
sp. zn. IV. ÚS 410/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Tomáše Pfeifera, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 12 Co 376/2017-160, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a za účasti Vladimíra Peška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 31. ledna 2018 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Tomáš Pfeifer (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a články 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny. Zároveň namítá i porušení článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Okresním soudem Plzeň-město probíhal pod sp. zn. 14 C 583/2015 soukromoprávní spor, v němž se Ing. Tomáš Pfeifer (žalobce) domáhal vůči Vladimíru Peškovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 35 000 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z kupní ceny motorového vozidla. V dané věci šlo (stručně řečeno) o to, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 13. července 2015 kupní smlouvu, na jejímž základě žalovaný převedl na žalobce vlastnické právo k vozu značky Volvo, model T5 AWD, rok výroby 2009 za cenu 350 000 Kč. Po převzetí vozu žalobce objevil řadu údajně skrytých vad, které vyhodnotil jako nepodstatné porušení kupní smlouvy a požádal proto žalovaného o přiměřenou slevu ve výši 10 % z kupní ceny. Žalovaný tvrdil, že žalobce mohl dané vady objevit již v době prodeje vozu, resp. že tyto vady vůz v době prodeje neměl a vytknul-li je až dne 18. listopadu 2015, učinil tak opožděně.
2) Rozsudkem ze dne 8. června 2017 č. j. 14 C 583/2015-133, Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s příslušenstvím. Na základě provedeného dokazování totiž okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný jednak věděl o tom, že vůz byl v minulosti havarován a opraven v neautorizovaném servisu, a dále věděl nebo musel vědět o tom, že na vozu existují závady, na něž však žalobce při koupi neupozornil. Proto okresní soud považoval nárok žalobce za důvodný a případné námitky žalované proti opožděnému vytknutí vad kvalifikoval jako neoprávněné.
3) Proti rozsudku okresního soudu podal žalovaný odvolání, v němž namítal, že žalobce oznámil zjištěné vady na vozu opožděně, což mělo vyplynout i z provedených důkazů a dále, že neměl ponětí o tom, že by daný vůz byl v minulosti havarován. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") na podkladu odvolání žalobce přezkoumal rozsudek okresního soudu, zopakoval rozhodné důkazy a shledal, že žaloba není důvodná, neboť žalobce neprokázal, že vozidlo mělo tvrzené vady již v době, kdy je koupil a že o nich žalovaný věděl.
4) Rozsudkem ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 12 Co 376/2017-160, proto krajský soud napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů provedené krajským soudem a jeho navazující právní závěry. Ztotožňuje se se skutkovými závěry a jejich následným hodnocením, které učinil okresní soud a je přesvědčen, že ve srovnání s jeho rozhodnutím, které krajský soud změnil, je rozhodnutí krajského soudu nedostatečně odůvodněno. Za kruciální stěžovatel považuje hodnocení svědecké výpovědi Martina Háka a závěrů znaleckého posudku Ing. Michala Kešnera, z nichž dle krajského soudu nevyplynulo, že žalovaný (vedlejší účastník) o vadách na vozu věděl a stěžovateli se nepodařilo prokázat, že vůz tvrzené vady měl již v době jeho prodeje. Krajskému soudu rovněž vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá vysvětlení, proč se stěžovatel nemůže domáhat svých práv z vadného plnění na základě jiného ustanovení než §2084 o. z. Tím, že krajský soud poskytl ochranu vedlejšímu účastníku, který o havárii daného vozu prý prokazatelně věděl, došlo dle stěžovatele fakticky k soudní ochraně bezpráví. Konečně stěžovatel namítá překvapivost závěrů krajského soudu, s nimiž měl být seznámen a měl mu být dán prostor se k tomuto odlišnému právnímu náhledu krajského soudu vyjádřit. Revizi závěrů znalce bez případného nařízení revizního znaleckého posudku shledává stěžovatel jako porušující jeho právo být slyšen ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem řízení před Ústavním soudem je žaloba o zaplacení 35 000 Kč s příslušenstvím.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomenul klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, či ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/); kasační zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
Stran určení konkrétní hranice bagatelnosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že tyto představují žaloby znějící na peněžitá plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [popřípadě jde-li o obdobné částky v jiných typech řízení; k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2017 sp. zn. I. ÚS 3090/16, anebo ze dne 20. března 2018 sp. zn. IV. ÚS 828/18].
Ve svém nálezu ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, pod bodem 33, přitom Ústavní soud formuloval jednotlivá kritéria pro posouzení případů, v nichž jde sice o objektivně bagatelní částku, nicméně daná věc se z hlediska ústavnosti jeví natolik významnou, že přesahuje kauzu samotnou. Ústavní soud však nezjistil, že by projednávaná věc stěžovatele představovala právě takový případ, u něhož by i přesto, že předmětem sporu je objektivně bagatelní částka, byl dán prostor pro jeho kasační zásah.
Jestliže je součástí námitek stěžovatele i poukaz na údajné porušení práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces dle článků 6 a 13 Úmluvy, lze k tomu připomenout, že uvedené právo není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v projednávané věci na právo majetkové), přičemž zásah do tohoto práva stěžovatele je natolik nízké intenzity, že mu z tohoto důvodu nelze poskytnout ústavně právní ochranu. V případě bagatelních částek je zjevné, že nad právem k přístupu soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.
K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč se krajský soud na základě provedeného dokazování přiklonil k závěru, že vedlejší účastník, který vůz kupoval od obchodní společnosti ADUSUM plus, s. r. o., IČ: 26721295, nebyl seznámen se skutečností, že tento byl dříve havarován. Takový závěr učinil krajský soud poté, co z kupní smlouvy uzavřené mezi uvedenou obchodní společností (prodávající) a vedlejším účastníkem (kupujícím) zjistil, že daný vůz neměl v té době žádné závady. Uvedená skutečnost byla dle tvrzení stěžovatele následně potvrzena ze strany téže obchodní společnosti i stěžovateli, kdy teprve později přiznala, že vůz byl havarován, s čímž údajně byl vedlejší účastník seznámen. Odlišný závěr stěžovatele plyne z rozdílného hodnocení provedených důkazů, přičemž Ústavní soud hodnocení krajského soudu neshledává jakkoliv excesivním.
Obdobně Ústavní soud posoudil i hodnocení dalšího důkazu - znaleckého posudku, z něhož se podává, že stěžovatelem tvrzené vady mohou být následkem jedné škodní události. Uvedené však automaticky neznamená, že tomu tak je, resp. že těmito vadami vůz trpěl i v době prodeje stěžovateli. Konstatoval-li krajský soud, že za takové situace nebylo postaveno najisto, zda vedlejší účastník porušil svoji povinnost dle §2084 o. z. (tj. upozornit stěžovatele na vady vozu, o nichž věděl) či nikoliv, je dané logické hodnocení ústavně zcela aprobovatelné. Zároveň je třeba říci, že nejde o revizi závěrů znalce (když daný závěr byl sám o sobě toliko relativní), jak se domnívá stěžovatel, ale o odlišné hodnocení tohoto důkazu, na němž Ústavní soud ničeho závadného neshledal. V tomto světle je třeba vnímat i námitku stěžovatele stran údajné překvapivosti závěru krajského soudu o nedostatečnosti znaleckého posudku (danou námitku ostatně vznesl vedlejší účastník již ve svém odvolání).
Krajskému soudu lze oprávněně vytknout, že jeho právní závěry mohly být více argumentačně rozvedeny. Schází totiž odkaz na §2112 odst. 1 a 2 o. z., z něhož ve světle jednotlivých (ne)prokázaných tvrzení účastníků řízení vyplývá neoprávněnost nároku stěžovatele. To však nic nemění na tom, že jestliže stěžovatel nastalou situaci začal řešit až po čtyřech měsících užívání vozidla, neprokázal, že dané skryté vady mělo vozidlo v okamžiku koupě (což bylo možné zjistit na základě předchozí odborné prohlídky) a neprokázal ani, že o těchto vadách vedlejší účastník věděl, bylo namístě jeho žalobu zamítnout.
Zbývá dodat, že §2084 o. z. není z hlediska práv z vadného plnění stěžejním ustanovením. Tím jsou v případě kupní smlouvy ustanovení §2106 a násl. o. z.
Ústavní soud proto uzavírá, že nezjistil, že by napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k natolik intenzivnímu zásahu do některého ze shora uvedených základních práv stěžovatele, který by ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 způsobil kolizi s jejich samotnou podstatou. Proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu