ECLI:CZ:US:2018:4.US.4103.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4103/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti Indra-Šebesta v.o.s., sídlem Čechyňská 361/16, Brno, insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Pekárka, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, sídlem Čechyňská 361/16, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2017 č. j. KSCB 27 INS 22986/2016, 104 VSPH 523/2017-64, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Květy Pekárkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 12. 2017, navrhla stěžovatelka jako insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Pekárka (dále jen "dlužník") zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Dne 6. 10. 2016 bylo před Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka, vedené pod sp. zn. KSCB 27 INS 22986/2016, v jehož rámci bylo usnesením tohoto soudu ze dne 20. 3. 2017 č. j. KSCB 27 INS 22986/2016-B-6 schváleno jeho oddlužení.
3. V průběhu insolvenčního řízení podala stěžovatelka jako insolvenční správkyně dlužníka žalobu proti vedlejší účastnici, matce dlužníka, kterou se domáhala určení, že právní úkon dlužníka spočívající v uzavření darovací smlouvy, jejímž předmětem byly v žalobě blíže specifikované pozemky v katastrálním území Křenov u Kájova, je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení neúčinný. Dále navrhla, aby bylo určeno vlastnictví k v žalobě blíže specifikovanému pozemku a stavbě a aby bylo rozhodnuto o jejich vydání do majetkové podstaty dlužníka. Rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 5. 2017 č. j. 42 ICm 4743/2016-54 byla však tato žaloba zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 13 600 Kč. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl usnesením ze dne 13. 10. 2017 č. j. KSCB 27 INS 22986/2016, 104 VSPH 523/2017-64 tak, že napadený výrok potvrdil.
4. Stěžovatelka v odvolání namítala, že v dané věci měl být při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit §150 občanského soudního řádu, podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Tyto důvody měly spočívat v tom, že nabytím právní moci napadeného výroku vznikne vedlejší účastnici pohledávka, která - v případě, že ji řádně uplatní u osoby s dispozičním oprávněním, kterou je v této věci vzhledem ke schválení oddlužení dlužník - bude v rámci probíhajícího insolvenčního řízení uspokojována jako pohledávka za majetkovou podstatou, o níž pak budou méně uspokojeni věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení. Stěžovatelka vnímala jako nepřiměřeně tvrdé, aby dlužník, který nebyl účastníkem řízení o odpůrčí žalobě, měl hradit nad rámec svých původních závazků i nyní vzniklou pohledávku na nákladech řízení.
5. Vrchní soud dospěl k závěru, že o nákladech incidenčního sporu bylo správně rozhodnuto podle §163 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve spojení s §142 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy podle úspěchu ve věci. K tomu, aby bylo možné postupovat podle §150 občanského soudního řádu - jak to navrhovala stěžovatelka ve svém odvolání - by musely být dány důvody hodné zvláštního zřetele, za něž však podle vrchního soudu nelze považovat skutečnost, že pohledávku vzniklou v tomto řízení bude vedlejší účastnice uplatňovat u dlužníka, že bude uspokojována jako pohledávka za majetkovou podstatou podle §203 odst. 3 insolvenčního zákona a že dlužníkovi se rozšíří okruh závazků, které bude muset uspokojovat z majetkové podstaty. Nadto vrchní soud dodal, že k úhradě těchto nákladů by stejně nebyl povinný dlužník, ale samotná insolvenční správkyně. Ve sporech o neúčinnost může povinnost nahradit náklady řízení v případě neúspěchu ve věci dopadnout na insolvenčního správce, neboť pro tyto spory nestanoví insolvenční zákon žádnou výjimku pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastnici tak vznikne pravomocným přiznáním náhrady nákladů řízení pohledávka přímo vůči insolvenční správkyni, u níž ji bude také uplatňovat. Tím zároveň vzniknou insolvenční správkyni hotové výdaje kryté jejich paušální náhradou podle §7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění vyhlášky č. 398/2013 Sb.
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům vrchního soudu, jimiž byla nelogicky a v rozporu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona zhodnocena pohledávka vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatelky jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, a nikoli o hotové výdaje insolvenčního správce, které by měly být kryty jejich paušální náhradou. Tato náhrada, představující 150 Kč za každý započatý měsíc oddlužení, je v tomto ohledu zjevně nedostačující, přičemž nelze akceptovat, aby náklady řízení incidenčního sporu hradila stěžovatelka z vlastních zdrojů (jak to v tomto případě fakticky učinila).
7. Nesprávný je i závěr, podle něhož má být předmětná pohledávka uplatňována přímo proti insolvenčnímu správci. Podle §203 insolvenčního zákona by měla být uplatňována u osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, což je v daném případě - vzhledem ke způsobu řešení úpadku oddlužením - dlužník. Výklad provedený vrchním soudem nerespektuje §40a insolvenčního zákona, ani relevantní judikaturu k tomuto ustanovení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017 č. j. 29 Cdo 2446/2017), podle níž předmětná pohledávka nepatří mezi pohledávky vzniklé v insolvenčním řízení, pro které lze postihnout majetek insolvenčního správce. Stěžovatelka uzavírá, že napadené usnesení bylo odůvodněno nenáležitým a nepřesvědčivým způsobem.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a obsahem příslušného insolvenčního spisu, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Ústavní stížností proti napadenému usnesení stěžovatelka nezpochybňuje samotnou povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici, nýbrž její odůvodnění, a to v té části, z níž se podává, že by tyto náklady měla platit ze svých vlastních zdrojů a že by jí měly být kompenzovány pouze nedostatečnou paušální náhradou hotových výdajů. Místo toho se domnívá, že tato povinnost jde k tíži majetku dlužníka, konkrétně že jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, a že podle §40a insolvenčního zákona pro ni nelze vést výkon rozhodnutí na majetek insolvenčního správce.
12. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení, a z tohoto důvodu se i na něj vztahují zásady spravedlivého procesu. Kromě jiného to znamená, že takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
13. V dané věci se vrchní soud vypořádal se stěžejní námitkou stěžovatelky uplatněnou v odvolání, jež se týkala možnosti použití §150 občanského soudního řádu. Stěžovatelka spatřovala důvody hodné zvláštního zřetele, pro které neměla být žádnému z účastníků řízení přiznána náhrada nákladů řízení, ve skutečnosti, že s ohledem na povolení oddlužení by byl k zaplacení náhrady nákladů řízení povinen dlužník, respektive že tato pohledávka by byla uspokojována z jeho majetkové podstaty, ačkoli sám nebyl účastníkem řízení. Vrchní soud však tuto námitku nepovažoval za důvodnou v podstatě z toho důvodu, že nepřiznání náhrady nákladů řízení nelze založit na pouhé skutečnosti, že povinnost k jejich zaplacení, uložená insolvenčnímu správci, zatíží majetkovou podstatu dlužníka. Jde o zákonem stanovený následek, který sám o sobě - nejsou-li dány žádné specifické okolnosti - nemůže založit důvod použití §150 občanského soudního řádu. V tomto ohledu lze považovat odůvodnění vrchního soudu za jednoznačné a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout.
14. Ostatní námitky stěžovatelky se pak týkají zbylých úvah obsažených v odůvodnění, na nichž ale již přímo nezávisí napadené usnesení vrchního soudu, respektive jím potvrzený výrok o náhradě nákladů řízení. Z tohoto důvodu ani případná jejich nesprávnost nemohla založit důvod vyhovění ústavní stížnosti.
15. Přesto Ústavní soud považuje za žádoucí uvést, že v dané věci byla povinnost zaplatit náklady řízení uložena stěžovatelce jako insolvenční správkyni dlužníka. Není pochyb o tom, že tato pohledávka představuje pohledávku za majetkovou podstatu, byť se v tomto ohledu mohou lišit názory na její právní kvalifikaci [tj. zejména zda jde o náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka podle §168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nebo další pohledávky podle §168 odst. 2 písm. k) insolvenčního zákona], a jako takovou ji lze podle §203 insolvenčního zákona uplatňovat vůči osobě s dispozičním oprávněním. Zcela zjevně se pak u této pohledávky uplatní §40a insolvenčního zákona, podle něhož na základě rozhodnutí a jiných exekučních titulů vzniklých v průběhu insolvenčního řízení proti insolvenčnímu správci pro pohledávky, které se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové podstaty, nelze vést výkon rozhodnutí na majetek insolvenčního správce.
16. Lze jen dodat, že případné nesprávné hodnocení povahy pohledávky plynoucí z povinnosti nahradit náklady řízení, stanovené napadeným usnesením, by mohlo mít za následek nepřípustný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky teprve tehdy, jestliže by jí předmětná povinnost byla stanovena nikoli jako insolvenční správkyni dlužníka, nebo jestliže by byl v rozporu s §40a insolvenčního zákona nařízen výkon rozhodnutí na její majetek. O žádný z těchto případů však v dané věci nejde.
17. Protože napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, Ústavní soud rozhodl o její ústavní stížnosti tak, že ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu