ECLI:CZ:US:2018:4.US.447.17.1
sp. zn. IV. ÚS 447/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Guard - Mudroch, spol. s r.o., se sídlem Koráb 132, Tišnov, zastoupené JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou se sídlem Washingtonova 25, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2016 č. j. 23 Co 106/2016-182, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti EG-LINE a. s., se sídlem Nádražní 280/62, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. února 2017, stěžovatelka navrhla zrušení výroku I. rozsudku uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále je "obvodní soud") domáhala, aby jí žalovaná (vedlejší účastnice řízení) zaplatila 57 350 Kč s příslušenstvím na základě faktury, která odkazovala na více dílčích objednávek původního dlužníka. Vedlejší účastnice řízení k závazku původního dlužníka přistoupila dle žalobního tvrzení Smlouvou o přistoupení k závazku ze dne 26. února 2010.
3. Obvodní soud žalobě stěžovatelky rozsudkem ze dne 25. ledna 2016 č. j. 17 C 262/2013-150 vyhověl a uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce žalovanou částku i náhradu nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze (dále je "městský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 25. května 2016 č. j. 23 Co 106/2016-182 změnil vyhovující výrok rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá. Výrokem II. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Stěžovatelku poučil, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání, přičemž jeho přípustnost je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 23 Cdo 4297/2016-211 odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu pro nepřípustnost. Měl za to, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o nárocích z několika samostatných závazkových vztahů, z nichž žádný nepřesáhl limit 50 000 Kč ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že závěry městského soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, jeho interpretace je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva. Rozporovala zejména to, že až městský soud nabyl pochybnosti o určitosti přistoupení vedlejší účastnice řízení k dluhu původního dlužníka. Upozorňovala na to, že vedlejší účastnice řízení jako přistupující dlužník jednala stejnou osobou jako původní dlužník a nikdy neučinila sporným, že přistoupila k závazku původního dlužníka ve výši 8 416 536 Kč a že by dílčí závazek uplatněný v tomto soudním řízení zanikl splněním nebo jiným způsobem. Individualizace uznaných závazků by měla být ponechána na vůli stran. Relevantní by mělo být též následné chování účastníků právního vztahu. Ani ve vyjádření k žalobě vedlejší účastnice řízení nenapadala určitost a existenci závazku. Pochybnost o určitosti závazku začal konstruovat až městský soud a teprve poté začala nedostatek určitosti namítat i vedlejší účastnice řízení. Městský soud také nesprávně důkazní břemeno ohledně určitosti závazku přenesl na žalobkyni. Svým postupem tak porušil její právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek. Stěžovatelka poznamenala, že závěry Nejvyššího soudu akceptuje.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem o Ústavním soudu.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné ze zákona (tj. nikoli z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka již proti rozhodnutí městského soudu neměla další procesní prostředek k ochraně práva a mohla se proti tomuto rozhodnutí bránit přímo ústavní stížností. Od jeho doručení se tak měla odvíjet lhůta k podání ústavní stížnosti. Městský soud však stěžovatelku poučil, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání, byť stěžovatelku v poučení upozornil i na to, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud. Ač je znění občanského soudního řádu jednoznačné, stěžovatelce, která se řídila poučením městského soudu, nemůže být nesprávné či nejednoznačné poučení kladeno k tíži [srov. nález ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)]. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud odvíjel od doručení rozhodnutí o dovolání.
9. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka ústavní stížností napadla pouze rozsudek městského soudu (a to jen jeho výrok I.), byť dovolání podala a Nejvyšší soud o jejím dovolání rozhodoval. Jak už však plyne z výše uvedeného, dovolání nebylo posledním zákonným procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky. Řízení o dovolání se vedlo jen na základě nejednoznačného poučení městského soudu. Proto skutečnost, že stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadla, nebyla pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podstatná.
10. Ústavní stížnost tedy je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti.
IV.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Stěžovatelka rozporuje závěry městského soudu a to, že na ni přenesl důkazní břemeno ohledně určitosti Smlouvy o přistoupení k závazku, a to konkrétně, zda smlouva zahrnovala i nyní žalované pohledávky v celkové výši 57 350 Kč.
15. Z rozsudku městského soudu vyplývá, že objektivní určitelností závazků, k nimž měla vedlejší účastnice přistoupit, se městský soud zabýval na základě námitky obsažené v odvolání vedlejší účastnice řízení, k čemuž byl oprávněn. Zopakoval dokazování listinnými důkazy a stejně jako obvodní soud shledal, že Smlouva o přistoupení k závazku neobsahovala přílohu, na kterou odkazovala a která měla vymezovat dílčí faktury o celkové hodnotě 8 416 536 Kč. Na rozdíl od obvodního soudu však neshledal, že by mezi smluvními stranami byla i přes nedostatek přílohy shoda na tom, které konkrétní faktury či pohledávky byly do celkové dlužné částky zahrnuty. Odlišně od obvodního soudu vyhodnotil především určitost e-mailu ze dne 23. února 2010 a dokument "Diverzifikace pohledávek", u něhož zjistil, že jde o dokument vytvořený stěžovatelkou a datovaný až k 23. listopadu 2015. Z jednotlivých listin předložených v soudním řízení nemohl ani dovodit, že by v rozhodné době jiné závazky, než závazky o celkové hodnotě uvedené ve smlouvě, mezi stěžovatelkou a jejím původním dlužníkem neexistovaly.
16. Na základě těchto zjištění městský soud stěžovatelku vyzval k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k objasnění, zda a případně jak byly dílčí pohledávky ve smlouvě identifikovány. Stěžovatelka na výzvu zaslala vyjádření se svými důkazními návrhy, například účetnictvím původního dlužníka. Městský soud však neměl za to, že by takové důkazy mohly prokázat, že mezi stranami smlouvy došlo k jednoznačné dohodě, které dílčí pohledávky tvořily hodnotu uvedenou ve smlouvě.
17. V popsaném postupu městského soudu Ústavní soud neshledal vady, které by měly vést k jeho zásahu. Městský soud dostatečně a srozumitelně vysvětlil, co jej vedlo k odlišnému hodnocení věci, a dal stěžovatelce příležitost se ke skutkovým zjištěním vyjádřit a navrhnout i další důkazy. S jejími tvrzeními obsaženými ve vyjádření k odvolání i ve vyjádření zaslaném na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení se rovněž náležitě vypořádal. Tvrdí-li pak stěžovatelka v ústavní stížnosti, že závěry městského soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, neuvádí žádné konkrétní námitky, v čem by závěry městského soudu byly nesprávné. Netvrdí například, že by vyhodnotil konkrétní důkazy nesprávně a měl zjistit, že z určitých dokumentů vyplývá i konkrétní vymezení pohledávek zahrnutých do Smlouvy o přistoupení k závazku. Její námitky směřují spíše k tomu, že se městský soud určitostí smlouvy vůbec neměl zabývat, aby tak nezjistil její neurčitost.
18. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by na ni městský soud nesprávně přenesl důkazní břemeno. Domáhala-li se stěžovatelka u soudu zaplacení vybraných pohledávek po osobě, která se měla stát spoludlužníkem jen na základě přistoupení k dluhu, bylo na ní jako žalobkyni, aby prokázala, že daná osoba k dluhu přistoupila i ohledně žalovaných pohledávek. I na stěžovatelku totiž dopadá jí citovaná judikatura Nejvyššího soudu, podle níž "důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí" (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97). Stěžovatelka měla ohledně těchto skutečností důkazní povinnost po dobu celého soudního řízení v souladu s §120 občanského soudního řádu, městský soud ji pouze na rozdíl od obvodního soudu nepovažoval za splněnou.
19. Ústavní soud tak neměl důvod napadený výrok rozsudku městského soudu zrušit. Městský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a byť rozhodl odlišně od obvodního soudu, dal účastníkům řízení prostor k tomu, aby mohly jeho odlišný právní názor zohlednit. Napadeným rozsudkem městského soudu proto nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani do jejích práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu