ECLI:CZ:US:2018:4.US.45.18.1
sp. zn. IV. ÚS 45/18
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 21. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 45/18 ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. října 2017 č. j. 2 To 205/2017-26 a Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. června 2017 č. j. 5 Nt 224/2017-11, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o přeřazení do věznice s mírnějším režimem pro výkon zbytku trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení.
I. Usneseními Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. října 2017 č. j. 2 To 205/2017-26 a Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. června 2017 č. j. 5 Nt 224/2017-11 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. října 2017 č. j. 2 To 205/2017-26 a Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. června 2017 č. j. 5 Nt 224/2017-11 se zrušují.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2012 č. j. 46 T 3/2011-3692 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2012 sp. zn. 4 To 46/2012 byl stěžovatel odsouzen za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku k tresu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 15 Tdo 902/2013-I.-134 byla uvedená rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k novému projednání. Mezi tím stěžovatel od 10. prosince 2010 do 8. ledna 2014 vykonával původně nařízený trest odnětí svobody, do jehož výkonu byla započtena i doba jeho zadržení od 30. září do 2. října 2010.
2. Následně rozhodl Krajský soud v Brně ve věci novým rozsudkem ze dne 13. června 2014 č. j. 46 T 3/2011-5056 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. 4 To 59/2015 a stěžovateli mimo jiné uložil trest odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Výkon trestu byl zahájen dne 1. února 2016 a byla do něj započtena jak doba zadržení, tak i doba předchozího výkonu trestu.
3. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 15. června 2017 zamítl žádost stěžovatele o přeřazení do věznice s mírnějším režimem pro výkon zbytku trestu odnětí svobody; následnou stížnost Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl napadeným usnesením.
4. Stěžovatel ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci vytýká, že jeho žádost o přeřazení byla zamítnuta výhradně z důvodu nesplnění jedné z podmínek §57 odst. 5 trestního zákoníku proto, že trest v jednom typu věznice nevykonal nepřetržitě. Uvedená "přetržka" výkonu trestu přitom nastala na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. ledna 2014 pro vady předchozího řízení před obecnými soudy. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy provedený výklad §57 odst. 5 trestního zákoníku je formalistický a nezohledňuje konkrétní okolnosti případu; bylo-li by dovolání vyhověno opakovaně a opakovaně by byl výrok o trestu zrušen, mohl by v daném typu věznice strávit násobek doby, aniž by měl nárok na přeřazení do mírnějšího typu věznice. K problematice aplikace právní normy stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 1710/07 ze dne 8. 11. 2007 (N 188/47 SbNU 455)], v souladu s níž je podle přesvědčení stěžovatele nutno termín "nepřetržitě" vykládat s ohledem na účel výkonu trestu - tedy ve smyslu, jaká doba byla v tom kterém typu věznice skutečně vykonána. S ohledem na neobvyklé okolnosti svého případu stěžovatel navrhl zrušení napadených usnesení, protože je přesvědčen, že popsaným postupem soudy zasáhly do jeho základních práv zaručených především v čl. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
5. Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 5 Nt 224/2017 a vyžádal vyjádření účastníků řízení. Předseda senátu okresního soudu ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení; předseda senátu krajského soudu pak uvedl, že stížnostní soud se ztotožnil s výkladem soudu prvního stupně.
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, kterým není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá jen tehdy, pokud obecné soudy rozhodly způsobem porušujícím základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
7. Z napadených usnesení vyplývá, že důvodem zamítnutí žádosti stěžovatele je tzv. přetržka výkonu trestu, tedy nesplnění podmínky podle §57 odst. 6 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. září 2017 (od 1. října 2017 je tato podmínka v odstavci 5). Dotčené ustanovení §57 trestního zákoníku o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu, ve znění do 30. září 2017, zní: "Na návrh odsouzeného, který ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, může soud rozhodnout o jeho přeřazení do věznice s mírnějším režimem; to neplatí pro odsouzeného, kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí a vykonává jej ve věznici se zvýšenou ostrahou."
8. V napadeném usnesení se okresní soud judikaturou Ústavního soudu nijak nezabýval, přestože stěžovatel v řízení na nález sp. zn. II. ÚS 1710/07 poukázal. Krajský soud se v řízení o stížnosti ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně - s tím, že citovaný judikát se vztahuje výhradně na zápočet vazby, případně doby zadržení, nikoliv na započtení části trestu, kdy byl odsouzený propuštěn.
9. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1710/07 (viz výše) Ústavní soud zkoumal splnění podmínek pro přeřazení do věznice s mírnějším režimem podle tehdy účinného ustanovení §39b odst. 6 trestního zákona; vycházel přitom z faktu, že do výkonu trestu započatého dne 20. listopadu 2006 má být započten výkon vazby od 8. dubna 1998 do 8. července 1999 a od 5. července 2002 do 1. října 2003 - bez ohledu na to, že vazba není diferencovaná jako výkon trestu (proto se vazba započítá bez ohledu na to, do jakého typu věznice byl pachatel k výkonu trestu zařazen, protože zákon v tomto směru nemá žádné omezení). Ústavní soud tehdy zjevně zohlednil nejen vykonanou vazbu, ale i přetržku mezi vazbou a nástupem do výkonu trestu, jakož přetržku i v průběhu vazby. V právní větě nálezu pak Ústavní soud uvádí: "Toliko jazykový výklad ustanovení §39b odst. 6 trestního zákona je interpretací, jež vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod."
10. Obdobně rozhodl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 3068/16 ze dne 15. 8. 2017 (N 150/86 SbNU 519), již za účinnosti nové právní úpravy, a za porušení účelu §57 odst. 6 trestního zákoníku nepovažoval ani skutečnost, že po propuštění z vazby nenastoupil stěžovatel do výkonu trestu dobrovolně. V tomto nálezu se rovněž uvádí: "Pokud doba od propuštění stěžovatele z vazby do započetí výkonu jeho trestu byla z převážné části dána délkou trvání soudního řízení v trestní věci stěžovatele, nelze automaticky tuto skutečnost přikládat stěžovateli při posuzování možnosti jejího započtení pro účely podmíněného propuštění k tíži, neboť jsou to právě soudy, které mají povinnost dbát na to, aby byl trest uložen co nejdříve po spáchání trestného činu tak, aby mohlo být plně dosaženo jeho účelu."
11. Rozhodné pro posouzení projednávané věci je tedy následující: Má-li být odsouzenému v souladu s citovanou judikaturou pro účely přeřazení do věznice s mírnějším režimem započtena i vazba, ze které byl soudem propuštěn a na kterou ani výkon trestu odnětí svobody bezprostředně nenavazoval, byl-li dokonce do výkonu trestu dodán, tím spíše nelze v projednávaném případu pominout skutečný výkon trestu ve věznici stejného typu, z něhož byl stěžovatel propuštěn na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tak učinil, vyhověl-li současně dovolání a věc vrátil k novému řízení. Přerušení výkonu trestu nebylo důsledkem chování stěžovatele, ale vycházelo z nesprávného postupu obecných soudů, jejichž rozhodnutí byla zrušena, což nemůže jít k tíži odsouzeného.
12. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 15 Tdo 902/2013-II.-148 se uvádí: "Přestože se jedná o velmi závažnou trestnou činnost v daňové oblasti, kde byl ovšem odsuzující rozsudek zrušen na podkladě dovolání obviněných, tedy v jejich prospěch (shora uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zrušena podle §265k odst. 1, 2 tr. ř.), a obvinění F. B., Z. J., M. P., A. F. a J. K. byli v minulosti již odsouzeni, neshledal velký senát Nejvyššího soudu ani s přihlédnutím k uvedeným konkrétním zjištěním, zvláště když u obviněných F. B., Z. J. a M. P. se na ně hledí, jakoby odsouzeni nebyli, v tomto stadiu trestního řízení o mimořádných opravných prostředcích podaných obviněnými žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly, byť u některého z nich, některý z důvodů vazby ve smyslu §67 písm. a), b) nebo c) tr. ř. Vzhledem ke všem těmto okolnostem dospěl velký senát Nejvyššího soudu k závěru, že za současné situace, kdy je podle zákona třeba rozhodnout o vazbě obviněných, nejsou dány podmínky pro vzetí některého z uvedených obviněných do vazby." Nejvyšší soud rozhodoval za situace, kdy stěžovatel již vykonal část trestu, vzhledem k procesním okolnostem však nebylo možné ponechat jej ve výkonu trestu a neposlal jej ani do vazby. Nastala výjimečná situace - trestně stíhaná osoba nebyla (nemohla být) ve výkonu trestu a neexistovaly důvody pro vzetí do vazby, a to v době, kdy doposud nebylo o vině a trestu pravomocně rozhodnuto. Zrušil-li by rozsudek nalézacího soudu již odvolací soud, stěžovatel by byl nadále ve vazbě, případně by z ní byl propuštěn. Skutečnost, že rozsudek zrušil až Nejvyšší soud, v době, kdy stěžovatel již nebyl ve vazbě, ale ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být důvodem pro zhoršení jeho postavení v dalších navazujících řízeních a při výkonu trestu.
13. Započte-li se vazba do výkonu trestu odnětí svobody v jakémkoliv typu věznice, tím spíše musí soudy zohlednit, vykonal-li stěžovatel trest ve stejném typu věznice. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatele na rovnost (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny), pokud to soudy, vědomy si citovaného judikátu, nezohlednily. Zásada ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny) byla porušena, byl-li stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu a tato přetržka je kladena k jeho tíži. Proto lze stěžovateli přisvědčit, namítá-li porušení práv zaručených v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny.
14. Podle důvodové zprávy k §57 trestního zákoníku je změna oproti původní právní úpravě "projevem depenalizace, přičemž umožňuj[e] větší diferenciaci rozhodování soudu o přeřazování odsouzených k nejpřísnějším trestům odnětí svobody, kde soud pak může více přihlížet k chování těchto odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody a je tedy je možno i více motivovat v jejich možné snaze o nápravu". Okresní a krajský soud neaplikovaly nález sp. zn. II. ÚS 1710/07 ústavně konformním způsobem, ačkoliv jsou povinny rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) se k tomu uvádí: "Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny."
15. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu zrušil napadená usnesení, protože jimi v řízení o žádosti o přeřazení do věznice s mírnějším režimem zasáhly do práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny. V novém řízení jsou obecné soudy vázány tímto nálezem a jeho nosnými důvody a znovu posoudí splnění všech podmínek žádosti stěžovatele ústavně konformním způsobem.