ECLI:CZ:US:2018:4.US.473.17.1
sp. zn. IV. ÚS 473/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Sedláčkova čp. 2902, se sídlem Sedláčkova 2902, Brno, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2016 č. j. 8 To 499/2016-1472 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2016 č. j. 90 T 59/2013-1460, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Brně napadeným usnesením v trestní věci obviněného R. J. (dále jen "obviněný") zastavil trestní stíhání. V souzené věci byl z podnětu odvolání obviněného a stěžovatele usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 8 To 119/2014 zrušen předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 90 T 59/2013. Věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření s tím, že v řízení došlo k závažným neodstranitelným procesním pochybením, neboť nemělo být vůbec konáno zkrácené přípravné řízení ve smyslu §179a tr. ř. Soud konstatoval, že úkonům tohoto řízení nelze přiznat účinky přerušení běhu promlčecí lhůty ve smyslu §34 odst. 4 písm a) tr. zák., neboť v řízení došlo k vadám, které vedly k nicotnosti a zmatečnosti původního obvinění. Městský soud proto uzavřel, že trestní odpovědnost obviněného ve smyslu §34 odst. 1 písm. e) tr. zák. zanikla již dne 16. 9. 2013 a pokud bylo trestní stíhání obviněného následně zahájeno až dne 12. 8. 2014, pak je zřejmé, že jeho trestní odpovědnost byla již promlčena.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2016 č. j. 90 T 59/2013-1460. Soud se ztotožnil s úvahami a závěry soudu prvého stupně a zdůraznil, že v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 8 To 119/2014 bylo státnímu zástupci mimo jiné uloženo, že k náležitému objasnění věci je třeba ve věci vypracovat znalecký posudek k přesnému stanovení finančních toků mezi dotčenými subjekty. Bylo tedy zřejmé, že v době, kdy rozhodoval ve věci stížnostní soud, tak nemohl znát závěry znaleckého posudku, který měl být teprve vypracován. Soud tedy nemohl znát vyčíslení výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit obviněný a od níž se také odvíjí délka promlčecí doby, jež v daném případě činí tři roky a musela vést k závěru o promlčení trestní odpovědnosti obviněného ke dni 16. 9. 2013.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci; uvedl, že se podaným trestním oznámením obrátil na státní zastupitelství a policii s důvěrou a sám s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Poukázal především na to, že vůči němu jako poškozenému docházelo k řadě pochybení, které se týkaly uplatnění nároku na náhradu škody, nedoručení obžaloby a usnesení Městského soudu Brně ze dne 16. 9. 2016 č. j. 90 T 59/2013-1460 o zastavení trestního stíhání obviněného, když neměl možnost se proti němu bránit a neobdržel rovněž rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2016 č. j. 8 To 499/2016-1472 o odvolání státní zástupkyně; to mu bylo doručeno až dne 15. 12. 2016 na jeho vlastní žádost. Nebylo také přihlíženo k jeho námitkám vznášeným v průběhu trestního řízení a týkajícím se především otázky výše škody, jež je podstatná pro trestněprávní kvalifikaci skutku a s ní související otázku promlčení. Stěžovatel se domnívá, že nedošlo k přerušení běhu promlčecí doby z důvodu nicotnosti nebo zmatečnosti dotčených úkonů a tvrdí, že odůvodnění obou napadených usnesení je přehnaně formalistické a nedostatečné. Konečně poukázal na to, že v souzené věci nebyla jeho práva nijak zohledněna, ač "se se svým nárokem do trestního řízení řádně připojil".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však jejich ústavní konformitu nemůže zpochybnit. Přestože stěžovatel vnímá rozhodnutí obou soudu a jejich odůvodnění jako přehnaně formalistické a nedostatečné, Ústavní soud jeho názor nesdílí. Oba soudy se v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly s předmětnými otázkami logicky přehledně, jasně a jednoznačně. Ostatně vycházely také ze závěrů znaleckého posudku samotným stěžovatelem navrhovaného. Ústavní soud nemá těmto úvahám co vytknout a současně poukazuje na to, že sám stěžovatel na straně jedné uvádí, že k jeho postavení (příp. námitkám) nebylo přihlíženo, aby na straně druhé sám připomínal, že s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, uplatňoval náhradu škody, podával odvolání a další návrhy a jako poškozený sledoval průběh samotného řízení. K jeho námitce týkající se doručení napadených usnesení nelze než připomenout ustanovení §223 odst. 4 tr. ř., podle něhož proti rozhodnutí podle jeho odst. 1 a odst. 2 o zastavení trestního stíhání může podat stížnost, jež má odkladný účinek (jen) státní zástupce; právo podat stížnost proti tomuto rozhodnutí není poškozenému přiznáno, neboť po podání obžaloby je to státní zástupce (a nikoli poškozený), který je povinen prokazovat vinu obžalovaného. Jedná se proto o irelevantní námitku.
Ústavní soud připomíná, že již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy mu měla být způsobena škoda na majetku. Ústavní soud však zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14). Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci orgány činné v trestním řízení těmto povinnostem dostály, o čemž ostatně svědčí i to, že zrušovacím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 8 To 119/2014 došlo k vrácení věci k došetření, když tento objektivní (zákonný) důsledek, který se projevuje v zákonnosti napadených rozhodnutí, však stěžovatel subjektivně nemusí vnímat jako pro něj příznivý.
Ústavní soud konstatuje, že postup obou soudů nelze považovat za porušení stěžovatelových základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona. Nesouhlas, resp. polemika stěžovatele se závěry zastávanými oběma soudy nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jeho základních práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu