ECLI:CZ:US:2018:4.US.528.18.1
sp. zn. IV. ÚS 528/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky IN-SY-CO s.r.o., se sídlem Kurkova 1210/6, Praha 8 - Kobylisy, zastoupené JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem se sídlem Drahobejlova 1894/52, Praha 9, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 11. 2017, č.j. 8 C 256/2016-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 11. 2017, č.j. 8 C 256/2016-77, byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovaná, Česká republika - Ministerstvo životního prostředí, povinna zaplatit stěžovatelce částku 8.932,19 Kč s blíže specifikovanými úroky. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1.500 Kč.
Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na deklarovanou rovnost účastníků podle čl. 37 Listiny a konečně i právo k výsledkům duševní činnosti podle čl. 34 Listiny, když žalované poskytla právo k nehmotnému statku a ta jí za toto právo až do konce platnosti smlouvy neposkytla dohodnutou cenu (udržovací poplatek).
Dle svého přesvědčení stěžovatelka prokázala, že žalované poskytla výsledek své tvůrčí duševní činnosti v souladu se smlouvou. Pokud se žalovaná rozhodla smlouvu vypovědět, bylo to, při respektování výpovědní doby, její právo, avšak obecný soud svým rozhodnutím institut výpovědní doby fakticky negoval. Porušení svého práva stěžovatelka spatřuje také v postupu obecného soudu, který měl dát v průběhu řízení najevo, že žalovaná je ministerstvem, a tedy může smlouvu kdykoliv ukončit a nemusí čekat na konec výpovědní doby. Dále podle názoru stěžovatelky soud preferoval výpovědi zaměstnanců žalované před svědeckou výpovědí zaměstnance stěžovatelky a v odůvodnění zcela ignoroval některé provedené důkazy.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem pak také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud provedl dokazování výslechem svědků, smlouvou o dodání a užití software z 11. 12. 2000, jednotlivými dodatky smlouvy, výpovědí smlouvy ze dne 15. 2. 2016, fakturami a korespondencí mezi účastníky. Za klíčové považoval především to, že dle článku 3.2 předmětné smlouvy je dodavatel (stěžovatelka) povinen zajistit v případě úhrady udržovacích poplatků pro příslušný kalendářní rok aktualizaci modulu programu nejpozději do jednoho měsíce od účinnosti příslušné změny právních předpisů. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že spojení povinnosti platit poplatek a existence smlouvy zde není dáno, když z ničeho nevyplývá, že by žalovaná byla povinna poplatek hradit po celou dobu výpovědní lhůty. Pokud žalovaná již nepožadovala další aktualizaci programu, neuhradila poplatek, tj. smlouva i nadále zůstávala platná, ale v tomto případě nebylo povinností žalované hradit udržovací poplatek. Dle Obvodního soudu pro Prahu 10 tak nezbylo, než žalobu zamítnout.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení prostředky k obraně svých práv. Skutečnost, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. V souvislosti s principem nezávislosti soudů a zásadou volného hodnocení důkazů Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že výslech jednoho ze svědků, Ing. Jiřího Kapsy, není v odůvodnění rozhodnutí rekapitulován, nicméně s ohledem na důvody, které soud vedly k zamítnutí žaloby, se nejedná o pochybení, které by bylo způsobilé dosáhnout intenzity porušení základních práv stěžovatelky. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soud se věcí řádně zabýval, zohlednil skutečnosti důležité pro posouzení věci, uvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí také přiměřeně odůvodnil.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je přitom současně dána také již bagatelností částky, která byla předmětem civilního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2424/15 ze dne 22. 3. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 4114/17 ze dne 6. 2. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 1333/18 ze dne 15. 5. 2018 a mnohá další).
Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. pro odvolání či §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro dovolání]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu