ECLI:CZ:US:2018:4.US.56.18.1
sp. zn. IV. ÚS 56/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vratislava Appela, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2017 č. j. 15 Co 595/2016-144 vymezené slovy "se mění tak, že žaloba se do částky 22 500 Kč zamítá", za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že mu neposkytl potřebnou ochranu v řízení o přiměřeném zadostiučinění, a dále čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že mu (v rozporu s pravidly spravedlivého procesu) nedůvodně snížil nárok na (přiznané) zadostiučinění.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2016 č. j. 5 C 56/2014 bylo uloženo vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovateli (jako žalobci) částku 45 000 Kč coby kompenzaci nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky správního řízení o zaplacení jednorázového odškodného podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, za službu u pomocných technických praporů v období od 1. 10. 1951 do 10. 1. 1954, a dále jí uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 22 958 Kč.
3. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 22 500 Kč zamítá, jinak jej potvrdil, a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 186 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jejím předmětem je snížení "základní výměry zadostiučinění" o 60 %. Je si sice vědom toho, že výše zadostiučinění je předmětem úvahy soudy, ale že tato úvaha byla excesivní, neboť původní řízení nebylo "vysoce právně složité" ani "procesně komplikované", jak uvedl městský soud. Nebylo totiž třeba vyžadovat žádné zvláštní zprávy z Ministerstva obrany či vojenských archivů, protože příslušná fakta o jeho zařazení do vojenského tábora nucených prací byla opakovaně zjišťována již v minulosti, a není ani pravda, že by se správní orgány s danou problematikou dosud nesetkaly, neboť stovky mužů již od počátku roku 2010 žádaly o přiznání jednorázové náhrady podle výše uvedeného předpisu, přičemž stanovisko justice bylo známo již od 6. 9. 2012, kdy městský soud vydal rozsudek v obdobné věci.
5. Podle stěžovatele neodpovídá ani skutečnosti, že by se rozhodovací praxe vyvíjela a ujednotila až v průběhu správního řízení, a to poté, co vláda přijala nařízení č. 51/2013 Sb., neboť šlo jen o krok k nápravě situace, kdy Ministerstvo vnitra vydalo stovky vadných rozhodnutí. Ani poté se však rozhodovací praxe nesjednotila, nýbrž uvedené ministerstvo pokračovalo ve vydávání nezákonných rozhodnutí. Šlo přitom o jednoduchou záležitost, kdy žadatelé předložili doklad o své perzekuci a o tom, že jim bylo vyplaceno odškodnění podle příslušného předpisu, ovšem úředníci jejich nároky odmítli uznat. Kvůli "zmatenému počínání" úředníků Ministerstva vnitra, zbytečnému dohledávání již dříve zjištěných informací a zbytečnému řízení o správní žalobě nelze prý věc považovat za složitou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadení ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici proti napadenému soudnímu rozhodnutí neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí, kterým mu bylo přiznáno z titulu přiměřeného zadostiučinění pouze 22 958 Kč, ačkoliv on požadoval zaplacení 45 000 Kč. S ohledem na výši částky, o kterou měl být napadeným soudním rozhodnutím zkrácen, je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, kterou lze označit za "bagatelní" [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Stěžovatel v tomto směru žádnou přiléhavou argumentaci nepředestřel, a to ani z hlediska kvantitativního, ani kvalitativního. Obsahem ústavní stížnosti je toliko stěžovatelova polemika s právním posouzením věci, konkrétně otázky složitosti věci řešené ve správním řízení, kdy stěžovatel nesdílí názor krajského soudu, že šlo o věc složitou a procesně komplikovanou. Jak však plyne z judikatury Ústavního soudu, za relevantní by mohly být považovány takové vady, v jejichž důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva anebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces, tj. kdy dojde k porušení procesních principů, jež jsou pro vedení řízení skutečně stěžejními [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13]. Stěžovatel žádné konkrétní procesní principy, chráněné právem na řádný proces, jež měly být porušeny, neoznačil, a jde-li o samotnou podstatu práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny, ani v tomto ohledu nemohl být stěžovatel dotčen, neboť obecné soudy jeho nárok uznaly, byť ne v takové výši, jež by mu dle jeho přesvědčení náležela.
11. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu