ECLI:CZ:US:2018:4.US.599.18.1
sp. zn. IV. ÚS 599/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti H. S. T., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 2033/2017-245, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 44 Co 328/2016-224 a proti výrokům I a II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2015 č. j. 32 C 2/2010-175, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a za účasti České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Pan H. S. T. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí civilních soudů v jím uvedeném rozsahu. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujícím právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, v článku 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a v článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého a rodinného života).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje:
U Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 32 C 2/2010 dlouholetý občanskoprávní spor, v němž se žalobce domáhal po České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalovaná") poskytnutí zadostiučinění v penězích podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Žalobce požadoval náhradu ve výši 50 milionů Kč za nezákonný úřední postup a dále částku 240 000,- Kč (za újmu na zdraví) podle §444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění. Škodní událost byla způsobena třemi příslušníky Policie České republiky, kteří při provádění služebního zákroku (prověřování oznámení o držení drog) dne 4. 1. 2009 fyzicky napadli zadržovaného otce žalobce, přičemž v důsledku intenzity jejich zásahu otec žalobce dne 5. 1. 2009 zemřel v policejní cele, aniž mu byla poskytnuta lékařská pomoc.
Žalobce, který je synem zemřelého, v žalobě tvrdil, že v důsledku smrti svého otce utrpěl psychickou újmu, a zdůrazňoval sankčně preventivní charakter svého požadavku na odškodnění. V neposlední řadě pak poukazoval na diskriminaci vietnamské komunity v České republice.
V pořadí prvním rozsudkem nalézacího soudu ze dne 5. 3. 2013 č. j. 32 C 2/2010 - 119 bylo žalobě vyhověno co do částky jednoho milionu Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Vyhovující výrok nabyl právní moci dne 21. 6. 2013.
O odvolání žalobce proti zamítavému výroku prvoinstančního rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. 1. 2015 č. j. 44 Co 395/2013-142, jímž rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části a ve výrocích souvisejících zrušil a vyjádřil svůj právní názor s tím, že má být blíže zkoumána prevenční povinnost žalované, stejně jako její postoj k pozůstalým příbuzným zemřelého.
V pořadí druhým rozsudkem nalézacího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 32 C 2/2010-175, bylo rozhodnuto tak, že žaloba byla, co do částky ve výši 49 240 000 Kč, zamítnuta (výrok I) a žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 37 724 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II).
O odvolání žalobce proti druhému rozsudku nalézacího soudu rozhodl odvolací soud svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 44 Co 328/2016 - 224, jímž byl rozsudek nalézacího soudu v odvoláním napadených výrocích I a II potvrzen (výrok I), výrokem II a III pak bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem neshledal zanedbání obecné prevenční povinnosti žalované v podobě nedostatečných mechanismů uplatňovaných při příjímání a kontrole policistů.
S tímto závěrem odvolacího soudu žalobce nesouhlasil a v podaném dovolání tvrdil, že odvolací soud se v tomto závěru odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2535/2013.
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 2033/2017-245 žalobcovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť podle jeho názoru otázce přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla věnována již značná pozornost jak v judikatuře, tak i v odborné literatuře. Dovolací soud zdůraznil, že dne 27. 4. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen §31a, koncipující zvláštní úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která má přednost před právní úpravou občanského práva. V souvislosti s námitkami žalobce ohledně otázky tzv. "punitive damages", resp. preventivně sankční funkce satisfakce za nemajetkovou újmu dovolací soud odkázal na závěry, vyslovené již dříve v rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 30 Cdo 520/2014, resp. v rozsudku ze dne 10. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 942/2016. Dovolací soud zdůraznil, že "český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody (punitive damages)" a zdůraznil, že "sankční postih je výhradně vyhrazen státní moci a veřejnému právu". Závěrem dovolací soud konstatoval, že výše zadostiučinění, kterého se žalobci dostalo, je s ohledem na ustálenou judikaturu dostatečně vysoká a ztotožnil se s úvahami obsaženými v rozhodnutí odvolacího soudu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel shrnul jednak obsah rozhodnutí obecných soudů v předmětné civilní věci a rovněž v trestní věci, vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 40 T 16/2009 a Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 5 To 98/2011. Toto trestní řízení vedlo k odsouzení tří zasahujících policistů a k uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody v rozpětí od tří let do deseti let a k trestům zákazu činnosti (zákaz výkonu zaměstnání nebo povolání v ozbrojených sborech a silách ČR a v obecní policii).
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že zasahující policisté byli přijati do služebního poměru u Policie České republiky za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. V přijímacím řízení do služebního poměru podle názoru stěžovatele nebyla dostatečným způsobem zkoumána způsobilost přijímaných osob vykonávat zaměstnání policistů i s ohledem na jejich povahové, resp. osobnostní rysy. Jejich služební hodnocení obsažené ve služebních spisech považuje stěžovatel za nedostatečné ve vztahu k otázkám jejich poměru k národnostním menšinám, či otázkám rasovým. Nedostatečné kontrolování a vyhodnocování příslušníků Policie České republiky, resp. zásahové jednotky (tzv. Delta týmu) považuje stěžovatel za jeden z možných důvodů jejich následného selhání při zásahu dne 4. 1. 2009. Stěžovatel nesouhlasí s výši přiznaného zadostiučinění, kterou považuje za nepřiměřeně nízkou.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k preventivně sankční funkci náhrady nemajetkové újmy a k institutu punitive damages. V souvislosti s uvedenou problematikou poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14, ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2223/13, resp. ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) a vyslovuje názor, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou s judikaturou Ústavního soudu v rozporu.
Stěžovatel poukazuje na mizivý rozdíl mezi výší přiznaného peněžitého zadostiučinění v případech urážlivých článků v bulvárních časopisech, posuzovaných v soudní judikatuře, a v případě smrti otce stěžovatele; výši odškodnění v porovnávaných případech shledává stěžovatel jako zcela nesouměřitelnou. Obecným soudům závěrem stěžovatel vytýká, že nehodnotily nemajetkovou újmu z hlediska její funkce preventivně sankční, neboť takové hodnocení ve svých rozhodnutích ani nepřipustily, přičemž prý ji nesprávně zaměnily s institutem punitive damages, který je pouze jedním ze způsobů, jehož prostřednictvím lze náhradu nemajetkové újmy z hlediska preventivně sankční funkce přiznat.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadeným rozhodnutím obecných soudů a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud není další "odvolací soud" a nemůže tedy jako čtvrtá instance posuzovat údajná skutková nebo právní pochybení, kterých se měly dopustit v konkrétní věci obecné soudy, jestliže taková namítaná pochybení nepředstavují zároveň porušení ústavně chráněných práv a svobod.
Nynější ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla vydána v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel v podstatě vznáší vůči Ústavnímu soudu požadavek na přehodnocení závěrů obecných soudů co do přiměřenosti výše peněžní satisfakce, přičemž tvrdí, že obecné soudy při stanovení přiměřeného zadostiučinění nepřihlédly i k satisfakční a preventivně sankční povaze (funkci) odškodnění; přitom opakuje argumenty, kterými se obecné soudy v napadených rozhodnutích již zabývaly.
Také Ústavní soud se těmito otázkami již zabýval, a to jak ve stěžovatelem zmiňovaných nálezech, tak i v usneseních, která vycházejí ze zásad vymezených judikaturou Ústavního soudu k otázce přiměřenosti výše zadostiučinění v penězích (relutární náhrady) - viz např. usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2223/13. Ve zmiňovaných rozhodnutích Ústavní soud vždy považoval za limitující z hlediska možností ústavněprávního přezkumu tu skutečnost, že při stanovení "přiměřeného" zadostiučinění je obecným soudům dán k dispozici relativně široký prostor individuálního uvážení při posuzování kritérií, která soudy při zvažování konkrétních skutkových okolností berou v úvahu Takovými kritérii, jež musejí obecné soudy zvažovat, jsou např. intenzita vztahu mezi pozůstalým a zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, hmotná závislost pozůstalého na zemřelém, resp. na usmrcené osobě, morální zadostiučinění ve formě právního postihu žalovaného (v daném případě uložení trestněprávní sankce), míra spoluzavinění usmrcené osoby, postoj žalovaného k požadavku na poskytnutí zadostiučinění, dopad události do sféry původce a majetkové poměry žalovaného.
V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy zabývaly jak výše uvedenými kritérii, tak i dalšími faktory, které jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Závěry obecných soudů, na kterých založily svůj závěr o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění i jejich závěr ohledně výše přiznané peněžité náhrady, jsou věcně i právně obhajitelné. Nelze je proto považovat za nijak "extrémní", nevymykají se smyslu a účelu předmětné právní úpravy, a to včetně posouzení stěžovatelem akcentované "preventivně-sankční funkce" zadostiučinění.
Pokud se týká námitky stěžovatele ohledně právních závěrů Ústavního soudu vyplývajících především z jeho nálezu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 2844/14 (N 221/79 SbNU 545) a ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), je třeba konstatovat, že jejich významem pro právní posouzení projednávané věci se v napadených rozhodnutích zabývaly obecné soudy, včetně dovolacího soudu, přičemž shodně dospěly k závěru, že závěry, uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09, jsou, s ohledem na výjimečné skutkové okolnosti dotyčné věci ve vztahu k exemplární náhradě škody a k otázce sankční náhrady škody, ojedinělou výjimkou. Připomenout je třeba, že v případě judikátu, jehož se stěžovatel dovolává, byly skutkové okolnosti zcela odlišné, mj. žalovaným subjektem nebyla Česká republika, ale právnická osoba (vydavatel tisku).
Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů dovolacího soudu ohledně posouzení otázky tzv. punitive damages, včetně jeho konstatování, že "...český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody. Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu".
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zastává názor (srovnej např. usnesení ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3894/11, resp. ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 438/14), že "náhrada nemajetkové újmy v penězích plní primárně funkci satisfakční, tj. jejím účelem je přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu". Základním a určujícím hlediskem při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy pak musí být hledisko závažnosti a intenzity (blízkosti) zásahu.
Ústavní soud současně uznává, že náhrada nemajetkové újmy v penězích plní i funkci preventivně-sankční, neboť "v určitých případech může být občanskoprávní ochrana účinná jen tehdy, jestliže i výše plnění uložená rušiteli bude postižené fyzické osobě zajišťovat nejen přiměřené zadostiučinění, odpovídající závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, nýbrž bude svým odstrašujícím účinkem zároveň působit preventivně jak na rušitele, tak i na ostatní potenciální rušitele" (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09).
V případech jako je nyní projednávaná věc, v nichž rozhodnutí obecných soudů závisí na poměrně širokém prostoru jejich individuálního uvážení výše uvedených kritérií a specifických okolností každého jednotlivého případu, je především věcí obecných soudů, aby na základě zjištění učiněných v konkrétní věci stanovily výši přiměřeného zadostiučinění. Předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu je pouze to, zda rozhodnutí obecného soudu jako celek je odrazem komplexního skutkového a právního posouzení, tedy zda je podloženo relevantními úvahami a zda soud dostatečně jasným způsobem vyložil kritéria, jakými se při určení výše náhrady řídil, případně zda jím užitý výklad právních předpisů není extrémně formalistický, což by svědčilo o soudní libovůli. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby sám přehodnocoval soudy posouzená kritéria a v konečném důsledku tak zvýšil či snížil hranice stanovených peněžních náhrad (shodně usnesení sp. zn. II. ÚS 3894/11).
V projednávané věci je zřejmé, že se obecné soudy námitkami žalobce zabývaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětily, z jakých úvah vycházely při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a vymezily kritéria, k nimž při svém rozhodování přihlížely. Jejich rozhodnutí odpovídají smyslu a účelu dané právní úpravy a odpovídají i na námitku "preventivně-sankční funkce přiměřeného zadostiučinění".
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proti ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu