ECLI:CZ:US:2018:4.US.813.18.1
sp. zn. IV. ÚS 813/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti B. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2017, č. j. 3 Tdo 315/2017-203, a Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2015, č. j. 17 T 16/2014-4016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) a b) a 3 ve spolupachatelství a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Za to, jakož i za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. října 2008, č. j. 1 T 248/2008-36, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let do věznice se zvýšenou ostrahou, propadnutí v rozsudku specifikovaných vozidel, k peněžitému trestu 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců a zákazu činnosti - řízení motorových vozidel v trvání tří let a šesti měsíců, při současném zrušení výroku o trestu ze shora uvedeného trestního příkazu, a k trestu propadnutí věci. Dále byla stěžovateli společně s dalšími obžalovanými uložena povinnost nahradit škodu poškozeným v celkové výši 898 561,50 Kč; s nepřiznaným nárokem byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatel i dalších odsouzených zamítl; Nejvyšší soud následná dovolání odmítl.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá netransparentní obsazení senátu nalézacího soudu, rozhodování podjatých orgánů a nesprávné hodnocení provedeného důkazu. Stěžovatel především uvádí své pochybnosti o správnosti složení senátu krajského soudu, zachování práva na zákonného soudce čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Přísedící měli být ustanoveni neprůhledně - k tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1222/2008) a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 3213/10, IV. ÚS 2053/12, I. ÚS 1171/14); Nejvyšší soud se s touto dovolací námitkou vypořádal formalisticky. Stěžovatel namítá podjatost vyšetřovatelů, kteří měli činit nestandardní kroky ve snaze obviněné usvědčit, s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 odmítá argumentaci soudu, že nezávislost podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vztahuje především na soudy, ne však ke všem orgánům činným v trestním řízení. Namítá dále, že důkazy byly získány nezákonným způsobem a jsou nepoužitelné, konkrétně poukazuje na výpovědi konkrétních svědků, kteří, ač měli poskytnout hlavní usvědčující důkaz, následně si nic nepamatovali. Dále stěžovatel odkazuje na nahrávku advokátního koncipienta, na kterého měl vyšetřovatel činit nátlak, aby přiměl obžalované k doznání. Podjatým je na základě svého dehonestujícího přístupu k obžalovaným i předseda senátu krajského soudu, a porušeno bylo i právo zaručené v čl. 36 Listiny.
Ústavní soud se zabýval především stěžovatelem tvrzeným zásahem do práva na zákonného soudce; jak ovšem z napadených rozhodnutí zjistil, námitka netransparentního obsazení senátu byla předmětem již prvního odvolání. Když nalézací soud nově rozhodoval, byl již seznam přísedících veřejně přístupný na internetových stránkách krajského soudu a stěžovatel byl zpraven o způsobu obsazování senátu. Uvedenou námitkou se ve svých rozhodnutích zabývaly soudy všech stupňů, hodnocení provedené Nejvyšším soudem, především popis určování přísedících, není možné považovat za formalistické, ale za podrobné, řádné a lze na ně odkázat (viz str. 30 - 32 usnesení, body 50 - 56). V projednávané věci lze odkázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2430/15, podle kterého není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce, uskutečňuje-li se prvotní přidělování přísedících z veřejně přístupného seznamu racionálním způsobem, přiměřeně zohledňujícím rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům (jejich časové možnosti) a nezakládá důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících.
Obecné soudy se tedy věcí zabývaly a vypořádaly ústavně konformním způsobem, stejně jako s dalšími námitkami stěžovatelem zopakovanými v ústavní stížnosti. Sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s jejich závěry a způsobem rozhodnutí, neznamená sama o sobě zásah do jeho zaručených práv. Ochrana základních zaručených práv není (nemůže být) úkolem jen Ústavního soudu (viz čl. 4 Ústavy České republiky), ale všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud je povolán zasáhnout jen v případě flagrantního porušení práv účastníka řízení, je-li současně porušeno právě i základní právo zaručené ústavním pořádkem. Do práv stěžovatele napadenými rozhodnutími zasaženo nebylo a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu