ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.315.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 315/2017-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o dovoláních, které podali obvinění V. H. , a B. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 16/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. H. a B. D. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 17 T 16/2014, byli obvinění V. H., B. D. a R. B. K. uznáni vinnými pod bodem A) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili dle skutkových zjištěných tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„společně po předchozí vzájemné dohodě a po pečlivé přípravě, kdy si obstarali vozidla, střelné zbraně, maskování a po naplánování jednotlivých dílčích úkonů a únikových tras, dne 28.12.2007 mezi 23:29 hod. a 23:39 hod. rozstřihli oplocení a postupně vnikli do objektu bezpečnostní agentury Group 4 Securitas (G4S), pobočka Č. B., sídlící v objektu firmy Sfinx, U. S., Č. B., poté násilím za pomoci vlečného lana odtáhli motorovým vozidlem vrata a vnikli do tzv. dotačního boxu bezpečnostní agentury, kde v tu dobu pracovníci agentury nakládali do tam zaparkovaného vozidla VW Crafter, finanční hotovost určenou k přepravě do P., s kuklami na hlavách pod pohrůžkou použiti bezprostředního násilí střelnými zbraněmi proti přítomným pracovníkům G4S poškozenému V. K., a P. T., a za použití násilí a to úderu dlouhou střelnou zbraní proti P. T. do oblasti obličeje, se zmocnili finanční částky ve výši nejméně 33.419.676,59 Kč, a z místa činu uprchli v přistavených vozidlech, která předem odcizili a šlo o vůz tovární značky Audi Q7 černé barvy, vozidlo bylo opatřeno odcizenou registrační značkou, a vozem Range Rover vínové barvy, nezjištěné registrační značky, v důsledku jejich jednání utrpěl poškozený P. T. obloukovitou tržnou ránu na levé líci s otokem a podkožním krevním výronem v okolí a zlomeninu těla levé loketní kosti dole s posunem, toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost od 28.12.2007 do 31.5.2008 a jde o dlouhotrvající poruchu zdraví, tedy těžkou újmu na zdraví,
dále způsobili
· společnosti G4S Cash Services (CZ), a.s. se sídlem Praha 8, Na Košince 2257/9, odcizením peněz škodu ve výši 33.419.676,59 Kč a další škodu 2.000 Kč poškozením vrat,
· firmě Matei s.r.o., se sídlem České Budějovice, U Smaltovny 625, nyní firma Postavdelingen s.r.o. škodu ve výši 25.830 Kč na rozstřiženém oplocení,
· Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, se sídlem České Budějovice, Česká 24, škodu ve výši 22.828 Kč na nákladech léčení poškozeného P. T.,
· České pojišťovně a.s. z titulu pojistného plnění poskytnutého společnosti G4S Cash Services (CZ), a.s. z pojištění její odpovědnosti coby zaměstnavatele za škody způsobené zaměstnanci P. T. pracovním úrazem ve výši 43.081 Kč.“
2. Dále byl obviněný B. D. uznán vinným v bodě B/2 výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil dle skutkových zjištění tím, že
„v době přesně nezjištěné do 12.6.2013 v místě svého bydliště v obci J., B. ulice v bytě přechovával funkční střelnou zbraň - vojenskou samonabíjecí pistoli Tokarev TT 33, ráže 7,62 x 25 Tokarev, ačkoliv se jedná o zbraň kategorie "A" podle §4 zák.č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, a střelivo, celkem 150 ks ostrých nábojů ráže 7,62 x 25 Tokarev, přičemž není držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle §8 citovaného zákona a zbraň a střelivo držel nelegálně.“
3. Pod bodem B/3) výroku o vině byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku jehož se dopustil dle skutkových zjištění tím, že
„v přesně nezjištěné době nejméně do 12.6.2013 v místě svého bydliště v obci K., okr. J., přechovával funkční střelné zbraně, střelivo, části a doplňky ke zbraním a to konkrétně:
1) upravený (reaktivovaný) samopal 26, s odstraněným výrobním číslem, ráže 7,62x25 Tokarev,
2) upravenou brokovou dvojku ZP 45, ráže 16/16 v rozloženém stavu,
3) upravenou (reaktivovanou) samonabíjecí pistoli CZ 83, bez výrobního čísla, ráže 7,65 Browning,
4) hlaveň k blíže neurčené samonabíjecí pistoli, bez výrobního čísla, ráže 9 mm Luger,
5) dva podomácku vyrobené tlumiče hluku výstřelu 276 x 38 mm a 190 x 25 mm,
6) 67 ks ostrých nábojů ráže 7,65 Browning,
ačkoliv se ve zbraních a doplňcích uvedených pod body I, 3, 5 se jedná o zbraně a doplňky kategorie "A" podle §4 zák. č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, u zbraně pod bodem 2 a části zbraně pod číslem 4 se jedná o zbraň a část zbraně kategorie "B" podle §5 zák. č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž není držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle §8 citovaného zákona a zbraně, hlavní části, střelivo a doplňky držel nelegálně.“
4. Pod bodem B/1) výroku o vině byl spoluobviněný R. B. K. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním tam podrobně popsaným.
5. Obviněný B. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích odsouzen za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1, písm. c) tr. zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 1 T 248/2008-36, jež byl obviněnému doručen 29. 10. 2008, podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to:
- osobního motorového vozidla Range Rover Sport LS s příslušenstvím,
- osobního motorového vozidla zn. Land Rover, vínové barvy s příslušenstvím.
Dále mu byl podle §67 odst. 2, písm. a) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. 40 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 4 (čtyř) měsíců a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, věta druhá, zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 1 T 248/2008-36, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr zákoníku byl obviněnému B. D.(bod B/2 rozsudku) podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a podle §70 odst. 2, písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to:
- vojenské samonabíjecí pistole Tokarev TT 33, ráže 7,62 x 25 Tokarev s příslušenstvím,
- 150 ks ostrých náboj u ráže 7,62 x 25 Tokarev.
6. Obviněný V. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to:
- 7 160 EUR
- 176 800 Kč,
- 3 380 CHF,
- 465 GBP,
- náramkových hodinek z obecného kovu zn. OMEGA Constelation Perpetual Calendar, quartzových, swiss made, v ceně 32 000 Kč,
- upraveného (reaktivovaného) samopalu 26, s odstraněným výrobním číslem, ráže 7,62x25 Tokarev + 6 ks typově příslušných zásobníku,
- upravené brokové dvojky ZP 45, ráže 16/16 s látkovým popruhem,
- upravené (reaktivované) samonabíjecí pistole CZ 83, bez v. č., ráže 7,65 Browning se dvěma typově příslušnými zásobníky,
- hlavně k blíže neurčené samonabíjecí pistoli, bez výrobního čísla, ráže 9 mm Luger, 2 ks tlumičů hluku výstřelu,
- ocelového úsťového nástavce,
- 67 ks ostrých náboj u ráže 7,65 Browning.
Citovaným rozhodnutím byl taktéž uložen trest spoluobviněnému R. B. K.
7. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozený:
- společnosti G4S Cash Solutions, a. s., IČ 27590151, se sídlem Praha 8, Na Košince 2257/9, částku 806 822,50 Kč ,
- firmě Postavdelingen s. r. o., IČ 26078236, právnímu nástupci firmy Matei s. r. o., se sídlem České Budějovice, U Smaltovny 625, škodu ve výši 25 830 Kč,
- Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, IČ 47114975, se sídlem České Budějovice, Česká 24, škodu ve výši 22 828 Kč,
- České pojišťovně a. s., IČ 42572956, částku ve výši 43 081 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená G4S Cash Services (CZ), a.s. se sídlem Praha 8, Na Košince 2257/9, odkázána se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Podle §226 písm. e) tr. ř. byli obvinění B. D., V. H. a R. B. K. zproštěni obžaloby pro skutek popsaný v rozsudku, kvalifikovaný podanou obžalobou jako příprava k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.
9. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 17 T 16/2014, podali všichni obvinění odvolání směrující do výroku o vině a trestu a obviněný B. D.a V. H. i do zprošťující části. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, a to tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k ním
10. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, podali obvinění V. H. a B. D. dovolání prostřednictvím obhájců.
11. Obviněný V. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 4300-4312) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve uvádí, že skutkový děj popsaný soudy nemohl naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu, když skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a současně namítá porušení práva na spravedlivý proces, jež bylo zapříčiněno podjatostí policejního orgánu. Obviněný spatřuje nesprávnou kvalifikaci skutku v tom, že byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že kategoricky odmítá svoji účast na trestné činnosti společně s dalšími obviněnými. Přesto v této souvislosti uvádí, že soudy nebylo prokázáno, že byl srozuměn s užitím násilí ostatními pachateli loupeže, a tedy ze strany osoby, jež udeřila poškozeného T. se jednalo o exces jednotlivce.
Porušení práva na spravedlivý proces v přípravném řízení spatřuje jednak ve zjevné motivaci vyšetřujících policistů objasnit danou trestnou činnost, bez ohledu na vinu obviněných, jejich urážlivém postoji k obviněným, stejně jako ve snaze policistů nepřípustným způsobem nabádat obviněné k získání statutu spolupracujícího obviněného, k doznání ke skutkům, pro něž jsou stíháni či účelovým výpovědím proti ostatním obviněným. Poukazuje na skutečnost, že policejní orgány se prokazatelně pokusily účelově zmanipulovat advokátního koncipienta Mgr. Martina Cyprise, aby přiměl svého klienta obviněného R. B. K. ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, o čemž svědčí pořízená nahrávka ze schůzky, jež proběhla mezi Mgr. Martinem Cyprisem a vyšetřujícími policisty. O nestandardnosti a závadnosti předmětné schůzky svědčí fakt, že jeden z policistů zachycených na nahrávce byl v souvislosti s tímto rozhovorem kázeňsky potrestán, avšak dosud se ani soudu nepodařilo zjistit jméno tohoto policisty, kdy obviněný toto považuje za rozhodné a žádá Nejvyšší soud o vyžádání si této informace od policejního orgánu. O podjatosti policistů svědčí nevhodné výroky, které byly použity ve vztahu k osobám obviněných a okolnost, že policejní orgán kontaktoval advokátního koncipienta, nikoliv přímo obhájce obviněného R. B. K. Na nestandardní postupy a metody vyšetřujícího policejního orgánu poukazují i výpovědi svědků P. M. a J. M., jejichž výpovědi byly zjevně vynucené, kdy obviněný dále tyto svědecké výpovědi ve vztahu k výše uvedenému podrobně rozebírá, popisuje a doplňuje judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu stran nestrannosti a nezávislosti soudu, přičemž tato východiska aplikuje i na všechny orgány činné v trestním řízení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že podjatost policejního orgánu má přímý vliv na zákonnost všech důkazních prostředků a tyto jsou tedy absolutně procesně nepoužitelné.
V dalším bodě dovolání obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ve vztahu k jeho majetkovým poměrům. Soudy toliko zkoumaly jeho majetkové poměry po údajném spácháním loupeže, nikoliv jeho majetkové poměry z předcházející doby. Uvedený postup považuje za nelogický, neboť logicky by měly být porovnány jeho majetkové poměry před údajným spácháním trestné činnosti a poté. Soudy také neprovedly požadované důkazy týkající se registru vozidel, když požadoval zjištění údajů z registru vozidel nikoliv na svoji osobu, nýbrž na osobu své družky S. Nezohlednily ani jeho příjmy z dřívější doby s odůvodněním, že nebyly zdaněny. Takový postup není správný, když příjem zůstává příjmem bez ohledu na to, jak byl získán.
Dále namítá, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když podrobně rozebírá jednotlivé důkazy a skutková zjištění, zejména ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru balistiky stran shody zbraní zaznamenaných na videozáznamu z bezpečnostních kamer na místě činu a zbraní zajištěných u obviněných H. a D., dále výpověď svědka P. M., jež považuje za zmanipulovanou, jak bylo uvedeno výše a také původ vozidel Audi Q7 a Land Rover a v nich umístěných plastových beden. Má za to, že nebyla prokázána, resp. s ohledem na skutková zjištění a provedené dokazování správně vypočtena výše způsobené škody, a to zejména ve vztahu k povaze výčetek, jež předložil poškozený či nedostatečnému zjištění co bylo v době spáchání loupeže na místě činu, co se skutečně ztratilo a co na místě činu skutečně zbylo. K důkazu plomby MAKRA, jež byla nalezena ve vozidle obviněného D. uvedl, že nebylo nikterak objasněno, odkud pochází tento původně stěžejní důkaz. Z uvedených výhrad obviněný v daném směru dovozuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Následně poukazuje na nepřiměřenost uloženého trestu, jelikož od doby údajného spáchání loupeže do pravomocného skončení věci uplynula doba téměř 9 let. Poukazuje v tomto směru na ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 554/04 a na skutečnost, že státní zástupkyně navrhovala nižší trest, z čehož dovozuje, že i státní zástupkyně považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že ho v plném rozsahu zprostí obžaloby nebo podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. zruší napadené rozhodnutí a přikáže příslušnému soudu, aby věc znova projednal a rozhodl.
12. Obviněný B. D. v rámci podaného dovolání (č. l. 4314-4333) uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výslovně uvádí, že dovolání směřuje do výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do výroku A a B/2 rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný má za to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že trestný čin popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu spáchal právě on a vyjadřuje přesvědčení, že měl být obžaloby zproštěn. V této souvislosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, s tím, že ve věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno dvakrát, když první odsuzující rozsudek byl vrácen soudem druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný namítá, že soud prvního stupně v rámci nového projednání věci nerespektoval zásadu reformace in peius ve vztahu k trestu propadnutí věci. Podle názoru dovolatele soud taktéž porušil §264 odst. 1 tr. ř., neboť nerespektoval závazné pokyny soudu druhého stupně k provedenému dokazování a opakování hlavního líčení, když nezopakoval výslechy svědků a nijak nerozšířil dokazování. V tomto směru konkrétně namítá, že pokud bylo soudu prvního stupně uloženo konat hlavní líčení znovu, byl povinen vyslechnout obviněné, svědky a znalce, nemohl výpovědi svědků pouze přečíst, byť s tímto postupem procesní strany souhlasily.
Dále obviněný vznáší námitku stran správnosti sestavení senátu soudu prvního stupně, neboť seznam přísedících nebyl uveřejněn na přístupném místě umožňující dálkový přístup a přísedící také nebyli přiřazeni do senátu. Postup soudu prvního stupně při evidenci přísedících, přidělování věci, jakož i obsazení příslušného senátu byl prováděn v rozporu s jeho vlastním rozvrhem práce a samotný rozvrh práce byl v rozhodném období v rozporu se zákonem. Zdůrazňuje, že rozvrh práce není administrativní normou vnitřní povahy, neboť prostřednictvím rozvrhu práce je realizováno právo, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, tímto postupem soudu byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny. Pravidla pro přidělování zákonného soudce se vztahují podle judikatury ústavního soudu i na přísedící. Postupem soudu prvního stupně, kdy přidělování přísedících bylo nepředvídatelné a netransparentní, došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Následně dovolatel dovozuje, že v řízení došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 věty třetí tr. ř. Konkrétně namítá postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování, resp. dokazování majetkových poměrů všech obviněných, když dokazování bylo zaměřeno na jejich majetkové poměry po spáchání trestné činnosti. Takový postup je nelogický, měly být zkoumány jejich majetkové poměry před spácháním loupeže a po jejím spáchání. Tímto postupem došlo k porušení zásady rovnosti zbraní, když orgány činné v přípravném řízení musí objasňovat okolnosti svědčící v neprospěch i prospěch obviněných. Soud prvního stupně pak zamítl důkazy prokazující jeho majetkové poměry, přičemž v této souvislosti obviněný rozporuje pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu stran vlastnictví a pronájmu garáží.
Další podstatnou část námitek směřuje vůči podjatosti orgánů činných v trestním řízení, konkrétně policejních vyšetřovatelů v průběhu přípravného trestního řízení, přičemž vzhledem k jejich podjatosti dovozuje, že všechny důkazy zjištěné těmito podjatými orgány činnými v trestním řízení jsou nepřípustné. V této souvislosti s odkazem na Evropskou úmluvu o lidských právech a judikaturu Ústavního soudu široce popisuje a rozebírá průběh přípravného řízení, činnost vyšetřujících policistů a rozhodné skutečnosti, z nichž dovozuje podjatost orgánů činných v trestním řízení. Zdůrazňuje, že na činnost policejních orgánů je třeba aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny. Vlastní podjatost policejního orgánu odůvodňuje zejména o výpovědi svědka P. M. a svědkyně J. M. u hlavního líčení, obsahem nahrávky pořízené advokátním koncipientem Mgr. Martinem Holíkem (nyní Cypris), obsahující záznam rozhovoru Mgr. Holíka a vyšetřujících policistů, skutečností, že jeden z policistů podílející se na objasňování nyní projednávané trestné činnosti byl kázeňsky potrestán (pozn. v této části se podstatná část textu shoduje s textem dovolání obviněného H.), přičemž ÚOOZ odmítlo poskytnout informaci o tomto postižení pro kázeňské provinění.
Obviněný dále naplnění zvoleného dovolacího důvodu zdůvodňuje způsobem odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, když soud uvádí kurzívou údajná tvrzení obhajoby, které ovšem nikdy obhajoba nepoužila. Současně polemizuje s odůvodněním tohoto rozhodnutí, když zdůrazňuje, že obhajoba jen poukazovala na procesní vady v postupu policejních orgánů. Poukazuje na úkoly Policie ČR a na to, co nikdy nesmí činit a na nepoužitelnost důkazů získaných procesně vadným způsobem a na nutnost kontroly činnosti policejních orgánů ze strany soudů.
Dále vznáší námitku podjatosti senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodujícího v dané trestní věci 17 T 16/2014. Podjatost senátu spatřuje v jeho dehonestujícím přístupu k obviněným, jeho neobjektivnosti, když předseda senátu měl obviněné od počátku za viníky, což se promítlo do dokazování soudu i odůvodnění rozhodnutí, což bylo zcela zřejmé zejména z postoje předsedy senátu. Závěrem dovolání obviněný rozebírá důkazní situaci, jednotlivé důkazy předložené obžalobou i obhajobou, jakožto i vlastní výpovědi obviněných a s tím související hodnotící postup soudu prvního stupně, jež byl veden v neprospěch obviněných. V této souvislosti poukazuje na znalecký posudek z oboru balistiky, unikátní modré bedny, plombu MAKRA, stejně jako finanční šetření, jež považuje za nedostatečné, nemající žádnou vypovídající hodnotu.
Obviněný s odkazem na povahu výčetek, předložených poškozeným, má taktéž za to, že soudem prvního stupně nebyla řádně prokázána výše škody (pozn. v této části se podstatná část textu obsahově shoduje s textem dovolání obviněného H.). V této souvislosti dále uvedl, že důkazy byly soudem prvního stupně vykládány zcela v rozporu se skutkovými zjištěními, jednostranně, neobjektivně a cílem potrestat obviněné.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 17 T 16/2014, a to ve výrocích A a B/2, a současně další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265 l nebo §265m tr. ř.
13. K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 17. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 136/2017.
Státní zástupce nejprve uvedl, že oba obvinění formálně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem obvinění patrně chtěli rozhodnutí soudu druhého stupně napadnout z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu podaných dovolaní je dále patrno, že ač obvinění neuvedli odkaz na zákonná ustanovení obsahující konkrétní dovolací důvod, hodlali uplatnit taktéž dovolací důvody patrně podle §265b odst. a), b), h) tr. ř. Naznačené vady podaných dovolání považuje státní zástupce s odkazem na relevantní judikaturu za nepodstatné. Dále uvedl, že obvinění opakují ve svých dovoláních argumentaci uplatněnou v předcházejících fázích trestního řízení a oba soudy na argumentaci obviněných reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí (zejména str. 15-25 napadeného rozhodnutí). Státní zástupce se ztotožňuje s argumentací soudů stran úplnosti dokazování i správnosti právního posouzení skutku a pro stručnost na ni v podrobnostech odkazuje.
K dovolání obviněného V. H. uvedl, že převážná část námitek obviněného, zejména námitky stran extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, podjatosti policejního orgánu či námitka, že skutkový děj popsaný soudy nemohl naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu, kdy v posledně uvedeném se jedná o větu zcela osamocenou, nedoprovázenou žádnou právní argumentací, jsou námitkami procesními a nikoli hmotněprávními. Stejně tak námitka stran jeho srozumění, resp. nesrozumění s užitím násilí ostatními pachateli loupeže je námitkou skutkovou, přičemž kdyby tomu tak nebylo, jednalo by se o námitku zjevně neopodstatněnou, jelikož všem pachatelům takto provedených loupeží se běžně přičítají následky vzešlé z jednání jednoho ze spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 4/2012 Sb., rozh. tr). K námitce obviněného ve vztahu k podjatosti policistů činných v přípravném řízení, když obviněný zejména nesouhlasí s tím, jakým způsobem byl získán k podání svědecké výpovědi svědek M., přičemž taktéž poukazuje na nahrávku pořízenou advokátním koncipientem Mgr. Martinem Holíkem (nyní Cyprisem) či na kázeňské provinění vyšetřujícího policisty ve vztahu k dané trestní věci státní zástupce uvedl, že dovolací význam může mít toliko podjatost orgánu, jež ve věci rozhodl, což by mohlo založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a nikoliv podjatost policistů působících v přípravném řízení. Stěží si lze představit, jaký vliv by jejich podjatost mohla mít na meritorní rozhodnutí, jestliže otázka připuštění jednotlivých důkazů je v plné pravomoci soudu. Dále uvedl, s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že nelze souhlasit s názorem obviněného, že za nezávislý a nestranný soud je třeba považovat nejen soudy, ale i všechny další orgány činné v trestním řízení, tedy i policejní orgány. V této souvislosti podotkl, že za porušení presumpce neviny nelze považovat vyjádření názoru policejního orgánu či státního zástupce v rámci výkonu své působnosti, že podezřelý či obviněný je vinen konkrétním trestným činem. Jinak by policejní orgán nesměl vydat usnesení o zahájení trestního stíhání a státní zástupce by nesměl podepsat obžalobu, neboť tyto právní akty prohlašují o dosud nevinné osobě, že spáchala trestný čin. Takové rozšíření presumpce neviny považuje státní zástupce za absurdní. Ve výše uvedeném tedy státní zástupce považuje dovolání obviněného dílem za podané z jiného než uvedeného důvodu a dílem zjevně neopodstatněném. V určitém ohledu podle státního zástupce lze souhlasit s obviněným, že lze zohlednit i příjmy, které nebyly zdaněny. Podle jeho názoru ovšem za klíčové je nutno považovat, že sám obviněný nepředložil soudu žádné podklady ke svým předchozím příjmům, když soudu v podstatě předestírá, že předchozí příjmy měl zejména z obchodování s kradenými auty a lichvy. Z povahy věci je zřejmé, že bez odhalení této trestné činnosti nelze tyto příjmy zjistit a obviněný není povinen cokoliv o svých příjmech z trestné činnosti sdělit, což také učinil. V této části tedy dovolání obviněného neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, přičemž totéž lze konstatovat o námitkách proti skutkovým zjištěním, jež obviněný uvedl v bodě VI. dovolání. Námitky obviněného stran nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, kdy však lze ve zkratce konstatovat, že v trestní věci obviněného nelze spatřovat žádnou mimořádnou okolnost odpovídající judikatuře, kdy trestní stíhání trvalo dva roky a čtyři měsíce, což rozhodně není doba nepřiměřená, nedošlo ani k promlčení skutku a trestnost loupeže je ustálená.
K dovolání obviněného B. D. státní zástupce uvedl, že porušení zásady reformace in peius není žádným dovolacím důvodem a pro úplnost odkázal na str. 24 a 25 napadeného usnesení, kdy se soud druhého stupně s touto námitkou přiléhavě vyrovnal. K namítanému porušení zásad spravedlivého procesu se vyjádřil již soud druhého stupně na str. 18-21 napadeného usnesení a státní zástupce se s uvedeným rozhodnutím ztotožnil, neboť má za to, že k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo, přičemž z hlediska dovolání je podstatné, že ani opakování hlavního líčení či porušení §264 odst. 1 tr. ř. není žádným dovolacím důvodem. Pokud obviněný namítal podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně, resp. celého senátu ve věci rozhodující, mohlo by se jednat o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak i s touto námitkou se již vypořádal soud druhého stupně, když se státní zástupce ztotožňuje s názorem vysloveným jednak v samotném zamítnutí stížnosti obviněného do rozhodnutí o nevyloučení senátu či v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání, na které v podrobnostech odkazuje. Z hlediska dovolání je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že soud nebyl řádně obsazen. Tento dovolací důvod obviněný sice výslovně neuvedl, ale obsahově jej uplatnil. Podle ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu je soud rozhodující ve věci nesprávně obsazen také tehdy, jestliže nebyl obsazen v souladu s rozvrhem práce vydaným ve shodě s příslušnými ustanoveními zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. K tomu lze odkázat na relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu z níž vyplývá, že stejně jako zastoupení soudců se i složení senátu musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce, a dále, že pochybnost o osobě soudce mohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a rovněž, jakým postupem lze tvrzení obviněného o takovém pochybení soudu ověřit, a to výjimečným doplněním dokazování podle §265r odst. 7 tr. ř. v průběhu neveřejného zasedání dovolacího soudu. Státní zástupce uvedl, že uplatněná námitka odpovídá tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak zda je dovolání důvodné bude možno rozhodnout až po doplnění dokazování podle §265r odst. 7 tr. ř. Námitky uplatněné ve vztahu ke zjišťování majetkových poměrů obviněného se překrývají s argumentací obviněného H. a v tomto bodě státní zástupce odkazuje na své vyjádření uvedené výše, stejně jako na tu část jeho vyjádření tykající se podjatosti orgánů činných v trestním řízení z pohledu námitek proti výpovědi svědka P. M., nahrávky advokátního koncipienta Mgr. Martina Holíka či kázeňského provinění vyšetřujícího policisty. Pokud obviněný směřuje své dovolací námitky proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, lze toliko konstatovat, že samotné odůvodnění rozhodnutí soudu nemůže být napadeno dovoláním. Ta část dovolání obviněného, kde důkladně rozebírá důkazní situaci a zpochybňuje hodnocení důkazů, přičemž tím zjevně namítá porušení zásady in dubio pro reo není způsobilá založit žádný dovolací důvod. Pokud obviněný namítá nedostatečné finanční šetření a uvádí, že i před skutkem měl značné příjmy, lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 28.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. H. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby ohledně dovolání B. D. podle §265r odst. 7 tr. ř. doplnil dokazování za účelem zjištění, zda byl nalézací soud řádně obsazen a podle výsledku dokazování, buď aby podle §265j tr. ř. dovolání zamítl jako nedůvodné nebo aby podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal rozhodl.
14. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v rámci repliky doručené Nejvyššímu soudu dne 13. 4. 2017 vyjádřil obviněný B. D. Totéž učinil i obviněný V. H. v rámci repliky ze dne 13. 4. 2017.
Obviněný B. D. setrvává na své námitce a argumentaci stran správnosti sestavení senátu, neboť seznam přísedících nebyl uveřejněn na přípustném místě umožňující dálkový přístup, kdy byl poskytnut pouze na vyžádání dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Text repliky doplňuje takto získaným Rozvrhem práce Krajského soudu v Českých Budějovicích platnému k 1. 5. 2014, Seznamem přísedících Krajského soudu v Českých Budějovicích platnému k 1. 5. 2014 a Přehledem věcí napadlých u Krajského soudu v Českých Budějovicích v roce 2014. V této souvislosti dále uvedl, že z obsahu jeho dovolání a repliky je zřejmé, že v tomto ohledu uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Závěrem uvedl svůj závěrečný návrh z podaného dovolání.
Obviněný V. H. v rámci své repliky trvá na námitkách a argumentaci uvedených v podaném dovolání a vyjadřuje se ke konstatování státního zástupce stran srozumění obviněného s užitím násilí ostatními obviněnými, jež státní zástupce považoval za námitku skutkovou. Obviněný má za to, že argumentace státního zástupce podrobněji neobjasňuje, proč se dle jeho názoru jedná o námitku skutkovou, přičemž z jeho argumentace je patrné, že připouští i tu možnost, že se jedná o námitku hmotněprávní, kdy v podrobnostech odkazuje na podané dovolání a prezentuje své úvahy ve vztahu k obdobným situacím a z nich vyplývajícího právního závěru stran excesu jednotlivce. Dále uvedl, že sdílí v určitém ohledu argumentaci státního zástupce ve vztahu k presumpci neviny a k možnosti vyslovení názoru policejního orgánu o vině či nevině obviněného, avšak o zcela jinou situaci jde, pokud je obviněný policejním orgánem hanlivě nazýván či je manipulováno s advokátním koncipientem, což nesvědčí o jeho nepodjatosti a úctě k zásadě presumpce neviny. Tyto skutečnosti však státní zástupce nikterak nekomentuje, tudíž se obviněný nemá k čemu dále vyjádřit a odkazuje na text podaného dovolání. Závěrem uvádí, že sdílí názor státního zástupce, že obviněný nemá v trestním řízení povinnost předkládat jakékoliv důkazy či cokoliv soudu či jinému orgánu v trestním řízení sdělovat. Tedy neexistují žádné důkazy o majetkové a finanční situaci obviněného před datem, kdy mělo údajně dojít k trestné činnosti. Je tedy otázkou, jaký má logický základ skutkové zjištění učiněné soudy o tom, že obviněný si od určitého data finančně polepšil, když o jeho finanční situaci před tímto datem nebyl soudem proveden žádný důkaz a nic o ní není známo. Závěrem obviněný zrekapituloval závěrečný návrh z podaného dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Obviněný V. H. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v neprokázání existence dohody mezi pachateli týkající se použití násilí při loupeži z hlediska vzniku těžšího následku spočívajícího v ublížení na zdraví poškozenému P. T., v porušení práva na spravedlivý proces v přípravném řízení a nepřiměřenosti uloženého trestu z hlediska doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti.
21. Obviněný B. D. uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v porušení zákazu reformace in peius, ustanovení §264 odst. 1 tr. ř, ve způsobu sestavení senátu soudu prvního stupně, způsobu zjišťování jeho majetkových poměrů, podjatosti orgánů činných v přípravném řízení, podjatosti soudu prvního stupně a způsobu hodnocení důkazů soudy.
22. Lze konstatovat, že právně relevantním způsobem uplatnil obviněný V. H. s jistou dávkou tolerance námitku týkající se excesu při použití násilí proti poškozenému P. T. a námitku nepřiměřené délky řízení. Ve vztahu k obviněnému B. D. lze za právně relevantním způsobem považovat uplatněné námitky týkající se obsazení senátu, když úvahy, které Nejvyšší soud k takovému závěru vedly, budou rozvedeny dále.
23. Ohledně ostatních uplatněných námitek lze uvést následující. Pokud je namítáno porušení zásady reformace in peuis obviněným B. D. (bod IV. dovolání) je třeba uvést, že uplatněná námitka má procesní charakter, neboť zákaz reformace in peius je upraven v §264 odst. 2 tr. ř. S jistou dávkou tolerance je možno dovodit, že uplatněná argumentace ve své podstatě směřuje proti druhu a výměře uloženého trestu, neboť obviněný namítá, že mu byl po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl zrušen toliko z podnětu odvolání obviněných, uložen trest propadnutí věci ve vyšší výměře než mu byl uložen původním odsuzujícím rozsudkem. V souvislosti s touto úvahou je ovšem třeba zdůraznit, že námitky proti druhu a výměře trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
24. Vzhledem k výše rozvedenému není možné dovolací námitky obviněného ohledně uložení trestu propadnutí 150 ks nábojů ráže 7,62x25 podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku založené na tvrzení o porušení reformationis in peius pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Toliko pro přesnost lze dodat, že obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit i trest propadnutí věci. Takže z tohoto pohledu se jednalo o druh trestu, jehož uložení zákon za předmětný přečin připuští. Pokud se týká skutečnosti, že v původním rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému uložen trest propadnutí věci spočívající v propadnutí nespotřebovaných 150 ks nábojů uvedené ráže, je třeba mít za to, že novým rozsudkem nedošlo k zpřísněni uloženého trestu propadnutí věci. Jednalo se toliko o upřesnění původního výroku, když počet nábojů zůstal nezměněn, neboť obviněný prokazatelně vydal v rámci přípravného řízení 150 ks ostrých nábojů ráže 7,62x25 Tokarev (viz č. l. 1194). Z výroku prvního odsuzujícího rozsudku týkajícího se trestu propadnutí věci, konkrétně uvedených nábojů, pak nebylo zřejmé kolik nábojů se prohlašuje za propadlé, neboť rozsudek byl neurčitý. Podle prvního odsuzujícího rozsudku totiž byly prohlášeny za propadlé zkoumáním nespotřebované zbytky nábojů z původně 150 ks ostrých vydaných nábojů ráže 7,62x25 Tokarev, tedy nebyl určen přesný počet nábojů, jenž se prohlašují za propadlé. V praxi se tedy mohlo jednat teoreticky o maximální počet vydaných nábojů ve výši 150 ks. Proto lze mít za to, že fakticky nedošlo k zpřísnění původně uloženého trestu propadnutí věci, když 150 ks nábojů bylo obviněným vydáno a ohledně těchto byl vysloven trest propadnutí věci, když z logiky věci vyplývá, že vrácení nábojů spotřebovaných při znaleckém zkoumání nikdy nepřicházelo v úvahu, když tyto náboje byly spotřebované, tedy přišly o svojí užitnou hodnotu, přičemž i náboje spotřebované při znaleckém zkoumání obviněný neoprávněně držel a v případě jejich nespotřebování při znaleckém zkoumání by musely být prohlášeny za propadlé.
25. Rovněž další námitka obviněného B. D. týkající se porušení §264 odst. 1 tr. ř. (bod V. dovolání) nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť se jedná opětovně o procesní námitku. Jinak řečeno předmětná námitka nemá hmotněprávní charakter. Obviněný totiž zpochybňuje rozsah provedeného dokazování a způsob provádění důkazů po vrácení věci soudem druhého stupně, když odkazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 10 To 38/2015, přičemž dovozuje, že soud prvního stupně nedodržel pokyny soudu druhého stupně ohledně rozsahu dokazování. Takto formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť mají procesní charakter, když rozsah dokazování upravují procesní předpisy.
26. Přesto, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jen pro objasnění, že v dané věci se nejedná o zásadní procesní pochybení, která skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku a jako takové by mohly založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Podstata zvolené argumentace spočívá v tom, že soud prvního stupně po vrácení věci soudem druhého stupně nijak nerozšířil rozsah dokazování proti původně provedenému dokazování před soudem prvního stupně před zrušením věci a že výpovědi svědků po vrácení věci nebyly provedeny znovu, tedy že svědci nebyli slyšeni u hlavního líčení, ale že jejich výpovědi byly pouze přečteny, když podle obviněného takový postup není možný ani za souhlasu procesních stran, jenž byl v dané věci udělen. Ze strany obviněného se v podstatě jedná o uplatnění stejné argumentace (způsob provádění důkazů po vrácení věci soudu prvního stupně), jakou uplatnil v rámci podaného odvolání. Lze konstatovat, že s touto námitkou se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí zabýval a řádně se s ní vypořádal, tedy nepominul ji (viz str. 18-21 usnesení).
27. Bez ohledu na shora naznačené závěry je možno konstatovat, že podle Nejvyššího soudu k namítanému porušení procesních předpisů v dané věci nedošlo. Ohledně námitky, že soud prvního stupně nesplnil pokyny soudu druhého stupně spočívající v tom, že měl rozšířit dokazování o další důkazy, je možno uvést, že z rozhodnutí soudu druhého stupně nevyplývá, že by soudu prvního stupně výslovně uložil doplnit dokazování o další přímo vyjmenované důkazy. Uvedený soud toliko konstatoval, že shledal důvodnou námitku obviněných ohledně nedodržení lhůty k přípravě hlavního líčení (viz str. 7-13 usnesení), takže soud prvního stupně musí hlavní líčení provést znovu. Nad rámec tohoto závěru soud druhého stupně vytknul soudu prvního stupně další vady napadeného rozhodnutí spočívající v nevyjádření skutečnosti, že se jednalo o spolupachatelství, způsobu formulování výroku o vině z hlediska jeho rozčlenění na trestnou činnost jednotlivých obviněných, a pochybení týkající se výroku o uložených trestech a jistých nepřesností ve výroků o náhradě škody a odůvodnění rozsudku z pohledu jeho přehlednosti. Soud druhého stupně tedy uložil odstranit naznačené vady, a též doplnit dokazování v naznačených směrech, a v potřebném rozsahu rozšířit (viz str. 16 usnesení). Z obsahu rozhodnutí soudu druhého stupně tedy nevyplývá, že by uložil soudu prvního stupně provést konkrétní důkazy s výjimkou doplnění dokazování týkající se uložených trestů (souhrnné tresty). Tedy soud druhého stupně neuložil soudu prvního stupně provedení některého z důkazů, jejíchž provedení navrhovali obvinění v rámci podaných odvolání, pouze obecně uvedl, že obviněným nic nebrání, aby případné relevantní podklady předložili sami obvinění, což se také stalo. Lze tedy konstatovat, že ze strany soudu prvního stupně v případě požadovaného rozsahu dokazování nedošlo k porušení závazného pokynu soudu druhého stupně, jak namítá a jak se domnívá obviněný B. D.
28. Obdobná je situace v případě námitky týkající se způsobu provádění důkazů před soudem prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Podstatou uplatněné argumentace je tvrzení, že soud prvního stupně byl povinen vyslechnout v rámci nového hlavního líčení všechny svědky, kteří byli slyšeni v původním hlavním líčení, že tedy nemohl přečíst jejich výpovědi z původního hlavního líčení, a to ani za souhlasu obviněných. K naznačené problematice lze uvést následující. Důvodem zrušení prvního odsuzujícího rozsudku byla skutečnost, že při konání prvního hlavního líčení nebyla dodržena zákonná lhůta přípravy ke konání tohoto hlavního líčení, přičemž jiné procesní pochybení nebylo shledáno. Podle §219 odst. 3 tr. ř., jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Od toho postupu je třeba odlišovat případy upravené v §219 odst. 3 větě první tr. ř., kdy pro podstatnou vadu řízení, kterou je zatíženo původní hlavní líčení, je nutno provést celé hlavní líčení znovu. Je nepochybné, že takovou podstatnou vadu řízení představuje i skutečnost, že v původním hlavní líčení nebyla dodržena zákonná lhůta k přípravě hlavního líčení podle §198 odst. 1 tr. ř., což mělo za následek, že soud prvního stupně byl povinen provést hlavní líčení znovu. S tímto naznačeným závěrem souvisí řešení otázky, zda v novém hlavním líčení lze číst za podmínek §207 odst. 2, resp. §211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3, 4, a 5 tr. ř. výpovědi obviněných, svědků a znalců z původního hlavního líčení a vycházet z nich při rozhodování věci. Při řešení naznačené otázky je třeba vždy velmi pečlivě zvažovat, zda zjištěná vada řízení, kterou bylo zatíženo původní hlavní líčení, je či není takové povahy, že by přečtením těchto výpovědí z protokolu o původním hlavním líčení a jejich důkazním využitím došlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zejména zásady kontradiktornosti dokazování podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 249/2017). To je zároveň hledisko, z něhož posuzuje věc z pohledu případného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud, když za jistých podmínek může i procesní pochybení vyvolat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (blíže viz . rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016).
29. Jak již bylo naznačeno, v dané věci bylo nutno provést hlavní líčení znovu z důvodu procesní vady spočívající v nedodržení zákonné lhůty k přípravě hlavního líčení, když jiné procesní vady mající vliv na zákonnost důkazů provedených v původním řízení nebyly konstatovány. Jinak řečeno, důvodem zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně z hlediska procesních vad nebyl nezákonný způsob provádění důkazů, nýbrž toliko nedodržení procesní lhůty k přípravě prvního hlavního líčení u obviněných. Za této situace má Nejvyšší soud za to, že důkazy provedené v původním řízení lze v dalším řízení použít, tedy obviněným lze jejich výpovědi číst za podmínek §207 odst. 2 tr. ř., stejně tak lze za souhlasu stran číst výpovědi svědků z původního řízení podle §211 odst. 1 tr. ř., kdy lze číst tyto výpovědi svědků z původního řízení i postupem podle §211 odst. 2, 3, 4 a 5 tr. ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v původním řízení před soudem prvního stupně byla zachována zásada kontradiktornost řízení zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy podle které, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. U všech hlavních líčení konaných před soudem prvního stupně před zrušením věci soudu druhého stupně byli obvinění přítomni včetně jejich obhájců a měli možnost klást vyslýchaným svědkům otázky, čehož u všech svědků i využili. Za této situace shledal Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, že přečtením výpovědí svědků podle §211 odst. 1 tr. ř. učiněných v původním hlavním líčení a jejich důkazním využitím nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
30. Přes naznačený závěr je nezbytné podotknout, že soud prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí u všech svědků nepostupoval podle §211 odst. 1 tr. ř., přestože všichni obvinění vyjádřili výslovný souhlas s přečtením jejich výpovědí. Soud prvního stupně v případě svědků M. a svědkyně M. přečetl jejich výpovědi postupem podle §211 odst. 1 tr. ř., tedy přečetl výpovědi, které učinili v původním hlavním líčení, když v tomto původním řízení pro rozpory ve výpovědí byla přečtena výpověď svědka M. z přípravného řízení postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., kterou učinil za přítomnosti obhájců a byl dotázán na rozpory ve svých výpovědích. Následně tyto svědky osobně opětovně slyšel u hlavního líčení, ačkoliv obvinění vyjádřili souhlas s přečtením jejich výpovědi podle §211 odst. 1 tr. ř. a poté hodnotil všechny svědky a jejich výpovědi v souladu s dalšími provedenými důkazy. Proto lze mít za to, že skutkový stav formulovaný soudem nižšího stupně z hlediska jeho procesního postupu nezakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu platné judikatury.
31. Ohledně námitky obviněného B. D. spočívající v tom, že soudy nezjišťovaly řádně jeho majetkové poměry (dovolání bod VII), je nutno uvést, že se jedná opětovně o námitku procesní povahy. Obviněný zvolenou argumentací namítá rozsah dokazování, neboť vyslovuje přesvědčení, že rozsah dokazování byl nedostatečný a že při objasňování jeho majetkových poměrů soudy hodnotily pouze jeho majetkové poměry po spáchání údajného trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b, odst. 3 tr. zákoníku, čímž došlo v rámci přípravného řízení k porušení §2 odst. 5 věty 3 tr. ř., podle kterého v přípravném řízení musí být se stejnou pečlivostí objasňovány skutečnosti svědčící v neprospěch, ale i ve prospěch obviněných. Vyjadřuje přesvědčení, že logické by bylo hodnotit jeho majetkové poměry před spácháním údajné trestné činnosti, kdy zároveň podává vysvětlení, proč bylo pro něho výhodné si pronajmout další garáž, když již jednu vlastnil. Takto formulované námitky mají procesní charakter a směřují do způsobu dokazování, jak v přípravném řízení, tak před soudy nižších stupňů a jako takové nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněný uplatněnou argumentací zpochybňuje zjištěný skutkový stav, přičemž následně předestírá vlastní verzi události (důvody pronajmutí garáže), přičemž na podkladě vlastní verze události dospívá k závěru, že soudy nezjistily řádně skutkový stav, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Přestože uplatněná námitka nezakládá přezkumnou povinnost soudu, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že orgány činné v přípravném řízení prováděly finanční šetření týkající se nejen všech obviněných, ale i jejich družek popř. manželek (viz č. l. 1766-1780), které se týkalo nejen jejich finanční situace po datu 28. 12. 2007, ale i předtím. Finanční šetření bylo zaměřeno na zjištění, jaké nemovitosti obvinění a jejich přítelkyně vlastnili, včetně vlastnictví osobních automobilů a jejich účtů. Proto lze považovat námitku obviněného týkající se údajného porušení §2 odst. 5 tr. ř. spočívající v neprovádění důkazů svědčících ve prospěch v přípravném řízení za lichou. Současně je třeba konstatovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem, takže i případné porušení povinnosti orgánů činných v přípravném řízení objasňovat skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného by nezakládalo porušení práva na spravedlivý proces. Zároveň je nezbytné podotknout, že soud prvního stupně se v rámci dokazování otázkou majetkových poměrů obviněných zabýval, když dospívá k závěru, že i kdyby obviněný D. dosahoval skutečně dokladovaných příjmů (tedy v řízení byly provedeny důkazy ohledně majetkové situace obviněného), tak by mu tyto příjmy neumožňovaly pořídit si majetek, který si pořídil po 28. 12. 2007. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně připustil provedení listinných důkazů obviněným, které mají dokladovat jeho finanční situaci, přičemž z těchto dokladů sice vyplývá, že obviněný měl v minulosti půjčovat určité finanční částky různým osobám, ovšem jedná se o půjčky staršího data, když stejné závěry lze vztáhnout na tvrzené obchodování s automobily za účelem zisku. Tedy předložené doklady mají minimální vypovídací hodnotu.
32. Další část dovolací argumentace obviněného B. D. spočívá v námitce týkající se podjatosti orgánů činných v trestním řízení, konkrétně policejních orgánů (bod VIII dovolaní). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v podstatě stejnou dovolací argumentaci uplatnil i spoluobviněný V. H. (bod IV. dovolání), jenž z postupu policejních orgánů, stejně jako obviněný B. D. dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný B. D. konkrétně namítá, že téměř všechny důkazy, které byly nashromážděny v průběhu trestního řízení, byly získány nezákonným způsobem a tudíž jsou absolutně nepoužitelné. Připomíná, že Česká republika je signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále „Úmluva“), přičemž odkazuje na čl. 6 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dovozuje, že pokud Úmluva hovoří o nezávislosti a nestrannosti soudce, dopadá toto ustanovení na všechny orgány činné v trestním řízení. Vlastní podjatost orgánů činných v přípravném řízení pak dovozuje z výpovědi svědka P. M. v hlavním líčení, kdy i poukazuje na okolnosti výslechu svědkyně M., obsah u nahrávky advokátního koncipienta Mgr. Martina Cyprise a skutečnost, že došlo ke kázeňskému provinění policisty ÚOOZ, přičemž Policie ČR odmítla sdělit k jakému konkrétnímu jednání se provinění policisty vztahovalo. Uplatněnou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť obviněný přímo nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Navenek by se mohlo jevit, že vzhledem k obsahu konktrétně zvolených námitek by bylo možno mít za to, že obviněný fakticky uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Přesto lze mít za to, že uplatněnou argumentaci nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. právně podřadit, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu totiž nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003).
33. Přes shora naznačené závěry má ovšem Nejvyšší soud za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by za určitých podmínek mohla naplňovat i tato zvolená argumentace. Jednalo by se o situaci, kdy by ve věci rozhodl vyloučený policejní orgán, který by realizoval stěžejní důkaz či důkazy ve věci, který by představoval jeden z rozhodujících důkazů, na kterým by byl založen výrok o vině, takže by následně vznikly pochybnosti o zákonnosti tohoto důkazu a jeho použitelnosti v dalších fázích řízení při formulování skutkových závěru, a zbývající důkazy by zjevně již neprokazovaly skutek v té verzi, jakou zjistily soudy, čímž by došlo k porušení práva na spravedlivý proces z pohledu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 791/2016). Z tohoto pohledu bylo přistoupeno k podaným námitkám obviněného.
34. K uplatněné argumentaci lze uvést následující. Podstata námitek spočívá v tom, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje i na činnost všech orgánů činných v trestním řízení, včetně policistů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se týká činnosti soudů, neboť jedině soud může v rámci trestního řízení rozhodnou o vině a trestu konečným způsobem. Rozhodováním soudu je realizován ústavní princip, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 odst. 1, Úst. čl. l. 40 odst. 1 Listiny). Nezávislost soudního rozhodování je nezbytným předpokladem právního státu a znamená separaci (oddělení) soudnictví od moci výkonné a zákonodárné a je předpokladem nestranného rozhodování. Realizuje se v rámci organizace soudů a ve způsobu jeho práce, zejména se jedná o postupy při ustanovování soudců přísedících, délku jejich mandátu, zajištění proti vnějším tlakům, především však principem nestrannosti, projevujícím se navenek tím, že veřejnosti nesmí být dán důvod k pochybnostem o jakékoli zaujatosti soudce k věci či osobám, o nichž rozhoduje. Nezávislost je garantována jak institucionálně, tzn. že soudy jako celek i navzájem jako jednotlivé soudy jsou nezávislé, tak i personálně, neboť zásada nezávislosti je konkretizována až k jednotlivému soudci. S tím je spojen i pojem nestrannosti, jenž znamená rozhodování bez zájmu na výsledku při neexistenci konkrétních skutečností zpochybňujících spravedlivé rozhodnutí. Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a nestranní . Jsou vázáni jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu – srov. čl. 10 Úst (mohou tedy přezkoumávat soulad podzákonných předpisů se zákony a takovými mezinárodními smlouvami – srov. čl. 95 Úst ). Vstupem České republiky do Evropské unie jsou soudy povolány k poskytování ochrany právům nejen způsobem, který stanoví zákon, ale též i způsobem, jenž stanoví normy unijního (dříve komunitárního) práva. Nezbytným doprovodným znakem soudcovské nezávislosti je i nestrannost soudce. Zákon poskytuje soudcům ochranu před neoprávněnými zásahy do jejich činnosti, neboť jakékoli ovlivňování rozhodování soudců v konkrétních věcech je nepřípustné (blíže viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 270 s.).
35. Ze shora uvedeného je zřejmé, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje pouze na činnost soudu, nikoliv činnost policejních orgánů. Je tomu tak proto, že v případě policejních orgánů není garantována jejich nezávislost, neboť na rozdíl od soudců nejsou vztahy mezi policisty založeny nikoliv na zásadě nezávislosti, když mezi příslušníky Policie ČR jsou vztahy podřízenosti a nadřízenosti. Příslušník Policie ČR je povinen dodržovat služební kázeň [viz §45 odst. 1 písm. a), §46 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů v platném znění]. Navíc příslušníci Policie ČR při objasňování trestné činnosti podléhají i dozoru státního zastupitelství (viz §174 tr. ř.). Naznačený závěr ovšem nelze interpretovat tak, že v rámci přípravného řízení by ve věci mohl rozhodovat vyloučený orgán (policista, státní zástupce) a že by tím nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Je však třeba mít za to, že na činnost orgánů činných v přípravném řízení nelze přímo aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nýbrž je třeba vycházet z ustanovení upravujících obecně podjatost orgánů činných v trestním řízení. Konkrétně se jedná o ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., když v případě příslušníků Policie ČR nelze také pominout jejich povinnosti vyplývající ze zákona o služebním poměru příslušníku bezpečnostních sborů, konkrétně §45 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, podle kterého se musí příslušník zdržet jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby. Pokud by úkony přípravného řízení konal policejní orgán, který by byl v dané věci vyloučen, tak podle §30 odst. 1 tr. ř. by takové úkony nemohly být pokladem pro rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že obviněný se mýlí, pokud z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu dovozuje, že kritéria čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadají přímo i na činnost policejních orgánů.
36. V dané věci byla otázka vyloučení orgánů činných v přípravném řízení již řešena po nápadu obžaloby, když obvinění namítli vyloučení policejního orgánu (viz č. l. 2960), přičemž o námitce podjatosti bylo pravomocně rozhodnuto (viz č. l. 3007-3015). Obecně lze připustit, že pravomocným rozhodnutím o námitce podjatosti policejních orgánů nebyla otázka vyloučení policejních orgánů materiálně jednou pro vždy vyřešena a může tedy být v dalších stádiích řízení nastolena a řešena, kdy případný závěr nezávislého soudu o podjatosti policejních orgánů konajících úkony v přípravném řízení v krajním případě může vést k závěru nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 134/2006, obdobně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 989/16). Odkaz obviněných na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. PL. 11/04 je nepřípadný, neboť v dané věci byla řešena otázka nezávislosti a nestrannosti Kolegia Nejvyššího státního zastupitelství, které zajišťovalo přezkum správních rozhodnutí vydaných při bezpečnostním prověřování osob podle zákona č. 310/2002 Sb., když předmětem řešení byla otázka, zda se jednalo o nezávislý a nestranný orgán, když proti rozhodnutí tohoto orgánu nebyl přípustný soudní přezkum. V předmětné věci je ovšem meritorní rozhodnutí ponecháno na rozhodování soudu, čímž je dodržen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť soud v konečném důsledku rozhoduje o vině a trestu, když součástí jeho rozhodování je i posouzení namítané otázky, zda ve věci nerozhodoval v přípravném řízení vyloučený policejní orgán.
37. Ohledně jednotlivé argumentace týkající se namítaného vyloučení policejních orgánů lze uvést následující. Obviněný poukazuje na výpověď svědka M., když namítá, že tento svědek byl k výpovědi z přípravného řízení nucen, což měla potvrdit svědkyně M. V tomto směru je možno uvést, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný prezentuje vlastní hodnocení výpovědi svědka M., kdy bezvýhradně akceptuje výpověď tohoto svědka v hlavním líčení a poukazuje na údajné podivnosti výslechu tohoto svědka v přípravném řízení. Následně dospívá k jinému hodnocení výpovědi svědka M. z přípravného řízení, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že pravdivá je výpověď svědka v hlavním líčení a na podkladě tohoto závěru shledává důvody pro vyloučení policejního orgánu v dané věci. Z obsahu uplatněné argumentace je tedy nepochybné, že se jedná o procesní námitky. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla pro hodnocení důkazů, když z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů dostály, když je třeba odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
38. Přestože obviněný uplatňuje námitky procesní povahy, jenž nenaplňují zvolený dovolací důvod, je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly hodnocením výpovědi svědka M. z toho pohledu, které jeho výpovědi je možno uvěřit a z jakých důvodů, když právě změna výpovědi tohoto svědka v hlavním líčení tvořila jeden ze stěžejních bodů obhajoby obviněných. Soud prvního stupně se zabýval z pohledu uplatněných procesních námitek otázkou postupu Policie ČR ve vztahu k tomuto svědkovi včetně svědkyně M. (viz str. 16-18 rozsudku), kdy i řádně odůvodnil na základě jakých skutečností a důkazů shledal, že lze při formulaci skutkových závěrů týkajících se bodu A rozsudku vycházet z jeho výpovědi z přípravného řízení. V souvislosti s námitkami obviněného je třeba uvést, že soud při hodnocení výpovědi svědka M. poukazuje i na skutečnost, že výpověď svědka z přípravného řízení koresponduje s dalšími důkazy objektivní povahy (např. zajištění vozidel v garážích obviněných, zejména osobního automobilu zn. AUDI Q7, jenž bylo prokazatelně použito při loupeži dne 28. 12. 2007). Navíc je třeba konstatovat, že část námitek obviněného se vztahuje k úkonům, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, takže nemají v řízení důkazní hodnotu a slouží jen k stanovení dalšího postupu v řízení a vyšetřovacích verzí, ale samy o sobě tyto úkony nemohou založit výrok o vině. Pokud obviněný namítá, že Policie ČR se k svědkovi M. a svědkyni M. chovala nevhodně, když nebyli ve věci obvinění, tak zcela pomíjí, že svědek M. a svědkyně M. původně ve věci figurovali jako osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti, což bylo nakonec důvodem pro jejich zadržení podle §76 odst. 1 tr. ř. dne 12. 6. 2013 spolu s dalšími spoluobviněnými (viz č. l. 285-288). Verze obviněného, že svědek M. odmítl vypovídat a že ho policisté nutili vypovídat, vychází z tvrzení tohoto svědka v hlavním líčení, aniž by bylo vzato v úvahu, že svědek M. dne 12. 6. 2013, tedy v době, kdy byl zadržen jako osoba podezřelá ze spáchání zločinu loupeže podle §234 odst. 1,2 písm. b), odst. 3 tr. zák., využil svého práva a odmítl vypovídat (viz č. l. 340), přičemž byl následně ze zadržení propuštěn . I z tohoto pohledu je třeba hodnotit tvrzení tohoto svědka o údajném nátlaku na jeho osobu, aby ve věci vypovídal. K okolnostem schůzky dne 30. 8. 2013 je třeba uvést, že o této schůzce byl vyhotoven úřední záznam, přičemž je třeba zdůraznit, že Policie ČR měla určité indicie svědčící o tom, že se svědek měl dopustil v minulosti trestné činnosti společně s obviněným R. B. K., což prokazuje i doklad, který byl předložen státní zástupkyní u vazebního zasedání (viz č. l. 3672-body 13, 17). Z tohoto dokladu vyplývá, že obviněný K. měl označit trestnou činnost, které se měl dopustit v minulosti společně s dalšími osobami včetně uvedením jmen osob, které se na spáchání této trestné činnosti měly podílet, když části trestné činnosti se měl dopustit právě s tímto svědkem. O věrohodnosti předmětného úředního záznamu nakonec svědčí i skutečnost, že obviněnému K. bylo pro část této trestné činnosti sděleno obvinění, když v meziobdobí byl i pro tuto trestnou činnost pravomocně odsouzen, jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 49 T 1/2016 ve spojení z rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 3 To 44/2017, který si Nejvyšší soud vyžádal v souladu s ustanovením §265o odst. 2 tr. ř. Nelze také pominout ani skutečnost, že svědek M. připustil, že se v minulosti účastnil s obviněným K. příprav na spáchání loupežného přepadení (v roce 2003). Z tohoto pohledu je třeba hodnotit tvrzené podivnosti ohledně postupu Policie ČR v případě svědka M. Pokud se týká samotného hodnocení výpovědi svědka M. v hlavním líčení je třeba uvést, že tento svědek nedokázal logicky vysvětlit změnu své výpovědi, když přes své rozporuplné vyjádření výslovně připustil, že policisté mu před výslechem dne 23. 9. 2013 neuvedli žádné skutečnosti, které by měl ve své svědecké výpovědi uvést, takže není zřejmé, jak by mohl sdělit skutečnosti týkající se spáchané loupeže dne 28. 12. 2007, pokud by je skutečně nevěděl od obviněného K. Navíc nelze pominout, že skutečnosti, které měl uvést tento svědek ve své svědecké výpovědi v přípravném řízení, byly poté prokázány i dalšími důkazy (např. nález vozidla zn. AUDI Q7, které bylo použito při loupežném přepadení, spáchání další trestné činnosti obviněným K.), když svědek hovořil v této svědecké výpovědi o další trestné činnosti, o které se měl zmiňovat obviněný K., přičemž pro tuto trestnou činnost byl uvedený obviněný následně v jiné trestní věci odsouzen včetně osoby, o které hovořil jako o spolupachateli při páchání této trestné činnosti (M. D.). Zároveň je nutno zdůraznit, že výslech dne 23. 9. 2013 se konal za přítomnosti všech obhájců obviněných, takže svědek se nemusel bát nějakého nátlaku ze strany Policie ČR, přičemž si byl vědom toho, že je vyslýchán jako svědek a v jaké trestní věci, přičemž byl i řádně poučen Úvahy obviněného ohledně možného podílu svědka M. na transakci s předmětným vozidlem a jeho obsahem jsou pouze hypotetické, když ani samotný obviněný neuvádí žádné důkazy či tvrzení, které by jeho verzi prokazovaly. Odkaz na záznam Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2013 (viz č. l. 30) je nepřípadný, když obviněný obsah tohoto záznamu interpretuje svým způsobem, neboť ze záznamu je zřejmé, že podle státní zástupkyně by ve věci mohlo dojít ke sdělení obvinění, ovšem je třeba doladit určité detaily. Proto je třeba mít za to, že tvrzení obviněného o údajném nezákonném donucení svědka M. k výpovědi představuje jen vyjádření nesouhlasu s hodnocením výpovědí tohoto svědka. Pokud obviněný odkazuje na údajný nepochopitelný postup státního zastupitelství ve vztahu k tomuto svědkovi, který měl v hlavním líčení připustit, že se měl podílet na přípravě loupeže, a že není stíhán, je třeba uvést, že se nejedná o skutek, který by byl předmětem tohoto řízení, přičemž nelze vyloučit, že dochází k prověřování věci a že event. mohlo být shledáno, že došlo k dobrovolnému upuštění od přípravy.
39. Obviněný dále shledává, že ve věci rozhodoval v přípravném řízení vyloučený orgán vzhledem k obsahu nahrávky, kterou pořídil advokátní koncipient Mgr. Martin Cypris (dřive Holík). Ze strany obviněného se jedná opětovně o vyjádření nesouhlasu s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů obsah předmětné nahrávky, jenž byla přehrávána v hlavním líčení, hodnotily (viz str. 20-23 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve skutečnosti, že policejní orgán zjišťoval postoj obhájce obviněného K. k možnosti vystupovat jako spolupracující obviněný podle §178a tr. ř. nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý postoj. V praxi je obvyklé, že otázka možnosti vystupovat jako spolupracující obviněný je dopředu projednávána, když podnět může vzejít od samotného obviněného, popř. jeho obhájce či od orgánu činných v trestním řízení. Jeví se i logické, že tato otázka je projednávána s obhájcem obviněného, který je ze zákona povinen hájit zájmy obviněného (viz §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii v platném znění), přičemž nepochybně mezi ním a obviněným musí existovat určitá míra důvěry. Logicky lze i předpokládat, že právě z pohledu ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v platném znění, obhájce musí a je povinen obviněnému objasnit institut spolupracujícího obviněného, včetně podmínek použití tohoto institutu a důsledku, které pro něho použití tohoto ustanovení má a vysvětlit mu výhody, ale i nevýhody tohoto postupu z pohledu obviněného, včetně případných rizik. Pokud je obviněným namítáno, že policejní orgán přesvědčoval obhájce obviněného K., aby na klienta působil v tom směru, aby se stal spolupracujícím obviněným, tak je třeba zdůraznit, že ze strany obviněného se jedná výlučně o jeho interpretaci uvedeného záznamu. Z pořízeného záznamu, jehož kvalita je místy špatná (není přesně rozumět co bylo řečeno) je především nepochybné, že celý rozhovor probíhal značně neformálně, kdy si strany (obhájce a policejní orgán) vyjasňovaly svá stanoviska včetně toho, za jakých okolností se může obviněný K. stát spolupracujícím obviněným a jaké jsou předpoklady tohoto postupu, když policejním orgánem bylo opakovaně poukazováno na znění §178a odst. 1 písm. a) tr. ř., zatímco pořizovatel záznamu odkazoval na §178a odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně je třeba zdůraznit, že po celou dobu rozhovoru, který se týkal obviněného K., bylo ze strany policejního orgánu opakovaně uváděno, že záleží na obviněném, jak s rozhodne, zda se stane spolupracujícím obviněným, či nikoliv, což i opakovaně zdůrazňoval pořizovatel záznamu, který i připustil, že obviněný zvažuje možnost být spolupracujícím obviněným. Ze záznamu také vyplývá, že policejní orgán popsal, jaký bude jeho postup v případě, že obviněný se stane spolupracujícím obviněným (vedení společného řízení) a jaký pokud nikoliv (vedení samotných řízení v O., kde mělo dojít k nejzávažnějšímu skutku). Z tohoto vyjádření nelze dovodit snahu pořizovatele záznamu nějak ovlivnit, aby se stal obviněný K. spolupracujícím obviněným a snad uplatit pořizovatele záznamu, aby na obviněného K. působil. Skutečnost, že v případě vedení společného řízení bude věc řešena v rámci územního obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá totiž z ustanovení §20 tr. ř. Naopak z obsahu záznamu je zřejmé, že samotný pořizovatel se o otázku spolupracujícího obviněného zajímal, dotazoval na bližší postup v případě spolupracujícího obviněného, hovoří o trestu a zařazení obviněného do konkrétního typu věznice, když se také dotazuje, zda podobnou nabídku dostali i obhájci ostatních obviněných. Lze tedy uzavřít, že pořizovatel záznamu je v hovoru aktivní a v podstatě sonduje situaci v zájmu svého klienta. Vyjadřuje i pochybnosti o provedení výslechu podle §158 odst. 6 tr. ř., jako předpokladu pro zvažování institutu spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř., když zdůrazňuje, že nemá přístup do spisu, takže nemůže vědět, zda skutečně ohledně dalších skutků týkajících se obviněného K. má policejní orgán nějaké důkazy či nikoliv. Lze připustit, že jeden z policistů skutečně využívá v hovoru některé nevhodné výrazy, když např. hovoří o obviněném K., že je trochu psychouš a při hovoru o střelbě v J. (loupež v J.) mluví o tom, že se chovali jako dobytek (pachatele). Současně jeden z policistů říká, že „buď si to odsere jeden, nebo oba, nebo ten kdo tu bábu postřelil“. V souvislosti s těmito výrazy je třeba připustit, že tyto výrazy nebyly vhodné, když ovšem použití těchto výrazů samo o sobě nemůže bez dalších skutečností zakládat důvod pro podjatost policejního orgánu činného ve věci podle §30 odst. 1 tr. ř., neboť tyto výrazy nejsou takového rázu, že by bez zjištění dalších skutečností mohly zakládat pochybnosti o nepodjatosti policejního orgánu. Při posuzování otázky, zda v dané věci existují pochybnosti o nepodjatosti policejního orgánu k osobám obviněných, nelze pominout, že z obsahu hovoru je patrno, že se jednalo o sondování situace ze strany policejního orgánu, ale i pořizovatele záznamu, který chtěl zjistit, jaké má policie důkazy ohledně skutků, pro které nebylo dosud sděleno obvinění, pro zvážení dalšího postupu ve věci. Nelze také přehlédnout, že se jednalo o ojedinělé nevhodné vyjádření ze strany jednoho policisty, který pro tyto nevhodné výrazy byl i následně kázeňsky potrestán. Jednalo se o policistu Mgr. Luboše Fialy (blíže viz rozhodnutí Policie České republiky, ředitele útvaru pro odhalování organizovaného zločinu SKPV ve věcech kázeňských č. 142/2014), tedy tohoto jednání se nedopustil vyšetřovatel věcí kpt. Bc. Libor Grepl, ani pplk. Libor Počta, kteří prováděli úkony v dané věci (výslechy obviněných, svědků), přičemž další nevhodné chování ze strany policejního orgánu v průběhu řízení nebylo zjištěno. Pokud by bylo možno přisvědčit námitce obviněného, tak by se důvody vyloučení mohly týkat toliko Mgr. Luboše Fialy, a to ve vztahu k těm úkonů, které ve věci přímo prováděl, nikoliv dalších policistů, kteří prováděli jednotlivé úkony ve věci.
40. V souvislosti s další námitkou, že policejní orgán měl nabízet pořizovateli záznamu pomoc při zajištění nového zaměstnání a že se z jeho strany jednalo o nabídku úplatku je nutno poukázat na obsah pořízeného záznamu, který byl proveden jako důkaz v rámci řízení před soudem prvního stupně. Z tohoto záznamu je patrno, že se v podstatě dělí na dvě části. V prvé části je veden hovor mezi policisty a pořizovatelem záznamu týkající se postupu ve věci obviněného K., přičemž poté, co je tato část hovoru ukončena a ze strany policistů je sděleno, že je to všechno, začíná sám pořizovatel záznamu hovoru na téma jak se může člověk stát kriminalistou. Následně je hovor mezi všemi zúčastněnými veden ve velmi neformálním duchu, je slyšet smích, hovoří se o podmínkách pro získání zaměstnání soudce, státního zástupce a možnosti takové místo získat, o přidělování věci ex offo apod. Pořizovatel záznamu sděluje, že se po skončení advokátních zkoušek chce vrátit do P., mluví o tom, kolik dostane kancelář, ve které pracuje věci ex offo ročně, o advokátech, kteří byli dříve soudci a jejich možnostech získat klienty, kdy se skutečně mluví i o možnosti zaměstnání pro pořizovatele záznamu, kdy tento se i vyjadřuje k činnosti advokátní kanceláře a hovoří o některých advokátech (Dr. K.). Z celého hovoru je zřejmé, že strany žertují, takže není ani možno dovodit, že obsah celého hovoru myslí vážně. Tento hovor nijak nesouvisí s první části hovoru, jedná se o soukromý hovor všech zúčastněných, přičemž impuls k tomuto hovoru učinil právě pořizovatel záznamu. Z uvedeného je tedy nepochybné, že ze strany policejního orgánu se nejednalo o snahu pořizovatele záznamu uplatit údajným příslibem zaměstnání. Jednalo se o soukromý hovor osob, které spolu dříve měly pracovní kontakt, přičemž téma tohoto hovoru nesouviselo s předchozím pracovním jednáním zúčastněných stran v tom směru, že by snad policejní orgán naznačoval, že pokud se stane obviněný R. B. K., spolupracující obviněný, pořizovateli záznamu zajistí místo. Naopak z pořízeného záznamu je nepochybné, že policejní orgán považoval pracovní část hovoru za ukončenou a že následující téma hovoru vyvolal pořizovatel záznamu.
41. K námitce obviněného ohledně úředního záznamu na č. l. 3039, který měla pořídit policie ohledně jednání dne 13. 9. 2013 a jeho údajném antidatování, je třeba uvést, že úřední záznam nemá povahu důkazů, záznam je nepochybně stručný, ovšem jeho obsah odpovídá i v podstatných bodech pořízenému zvukovému záznamu, který byl proveden jako důkaz. Skutečnost, že v textu záznamu je uveden místo roku 2013 rok 2014 je nerozhodná, když se jedná o písařskou chybu, když takové chyby se nacházejí i na jiných listinách, navíc o průběhu jednání ze dne 13. 9. 2013 svědčí pořízený zvukový záznam, jenž byl proveden jako důkaz. Jinak řečeno, není pochyb o tom, že dne 13. 9. 2013 došlo k jednání mezi policejním orgánem a pořizovatelem záznamu, kdy každá strana jednání interpretuje odlišným způsobem.
42. Obecně je třeba v souvislosti s uplatněnou argumentací zdůraznit, že pokud by skutečně pořizovatel záznamu pociťoval ze strany policejního orgánu nějaký nátlak na svojí osobu, který by zakládal pochybnosti o nepodjatosti policejního orgánu konajícího úkony ve věci, tak by nepochybně v souladu s ustanovením §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v platném znění, musel bezprostředně po pořízení tohoto záznamu obhájce obviněného namítnou jeho vyloučení, neboť jako osoba, která je ze zákona povinna hájit zájmy obviněného, by nemohl připustit, aby úkony ve věci činil vyloučený orgán. Lze mít za to, že právě z důvodu posouzení postupu policejního orgánu byl tento záznam pořizován, když jeho pořízení z jiného důvodu by nemělo smysl. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že Mgr. Martin Cypris byl advokátním koncipientem Mgr. Drvota, který zastupoval obviněného R. B. K. a jeho zájmy byl povinen hájit, přičemž jednání s policejním orgánem se týkalo výlučně tohoto obviněného, nikoliv ostatních obviněných.
43. Ohledně namítaného vyloučení policejního orgánu vzhledem ke skutečnosti, že došlo ke kázeňskému provinění policisty ÚOOZ je možno připustit, že postup Policie ČR, která odmítla poskytnout informace o tomto kázeňském provinění nebyl správný a zákonný, když zjištění k jakému konkrétnímu pochybení došlo ze strany policejního orgánu a v čem je spatřováno kázeňské provinění by mohlo mít nepochybně vliv na posouzení otázky, zda ve věci jednal vyloučeny orgán či nikoliv. Taková situace by např. mohla nastat, pokud by bylo zjištěno, že kázeňského provinění se policista dopustil vůči svědkovi, jehož výpověď by byla pro posouzení věci podstatná a rozhodující. Naznačený nedostatek byl ovšem odstraněn, když Nejvyšší soud si vyžádal rozhodnutí o tomto kázeňském provinění od Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV. Z rozhodnutí Policie ČR, ředitele útvaru pro odhalování organizovaného zločinu SKPV ve věcech kázeňských ze dne 2. 9. 2014, číslo 142/2014 bylo zjištěno, že kázeňsky potrestán byl Mgr. Luboš Fiala pro porušení služební kázně podle §46 odst. 1 služebního zákona, když měl při jednání dne 13. 9. 2013 s Mgr. Martinem Holíkem používat vůči obviněným vulgární výrazy, čímž měl spáchat kázeňsky přestupek podle §50 odst. 2 písm. b) služebního zákona a bylo mu podle §51 odst. 1 písm. a) služebního zákona uloženo písemné napomenutí. Z uvedeného je tedy nepochybné, že předmětné kázeňské provinění konkrétního policisty nezakládá důvod pro vyloučení policejního orgánu, když v tomto směru je třeba poukázat na úvahy obsažené shora ohledně vyloučení policistů z předmětné věci, kteří dne 13. 9. 2013 jednali s Mgr. Martinem Cyprisem (viz body 35-41).
44. Obviněný dále spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně [bod VIII. d) dovolání], když uvádí, že tvrzení soudu prvního stupně na čl. 16 rozsudku obhajoba nikdy neřekla, že jen poukazovali na zásadní procesní chyby v řízení a co policie konat nesmí. Domnívá se, že soud prvního stupně jejich obhajobu zesměšňuje a nebere v úvahu, že policie nesmí mít neomezené možnosti bez kontroly ze strany soudů. Takto formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní hodnocení nebo jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, obviněný pouze rozporuje odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že dovoláním lze napadnout jen výroky určitého rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění. Důvody dovolání (§265b tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, popřípadě v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí (blíže vit Šámal P. a kol. Trestní řad, 7. vydání, nakladatelství C. H. BECK, Praha, str. 3147). Jestliže obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v odůvodnění rozhodnutí, zakládalo by to důvod odmítnutí podaného dovolání jako nepřípustného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, neúplné nebo jinak vadné. Přesto lze uvést, že soud prvního stupně netvrdí, že by snad obvinění či obhájci přímo uvedli výrok o konspiraci. Vychází toliko z možností, které z obhajoby obviněných vyplývají, když následně odůvodňuje z jakých důvodu neshledal namítané pochybení v postupu policie v přípravném řízení. Obecně lze připustit, že jazykové prostředky, které soud prvního stupně používá, jsou květnatější a literárně rozvinutější než je obvyklá strohá mluva právnického jazyka, když soud pracuje s určitými příměry a nadsázkou, což sám připouští. S těmito námitkami se již vypořádal soud druhého stupně (viz č. l. 22-23) při řešení namítané podjatosti senátu soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za vhodné pro stručnost na tyto závěry odkázat.
45. Námitka obviněného týkající se důkazní situace rovněž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bod X dovolání). Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudů nižších stupňů (např. znaleckého posudku z oboru balistika, neprokázání výše způsobené škody, hodnocení modrých beden) a předestírá vlastní verzi skutkového děje. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v předmětné věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů dostatečně odůvodnil. Uvedený soud rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou a které důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 9-31, 34-36 rozhodnutí), který i řádně a náležitě odůvodnil neprovedení všech požadovaných důkazů. Soud druhého stupně se s tímto rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil (blíže viz str. 15-23 rozhodnutí), když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek uplatněných v podaných odvoláních. V dané věci je možno konstatovat, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě uplatňuje stejnou argumentaci jako před soudy nižších stupňů. Na případ, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy takové dovolání se považuje za zjevně neopodstatněné. Z hlediska práva na spravedlivý proces je kladen důraz na náležité a řádné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídající ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §131 odst. 2 tr. ř. viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). O takový případ se jedná. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a sám o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
46. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že soud prvního stupně na základě znaleckého posudku z oboru balistika nedospívá k závěru, že byla prokázána individuální shoda zbraní nalezených u obviněného a spoluobviněných se zbraněmi použitými při loupežném přepadení, kdy i výslovně zdůrazňuje, že tato typová, rozměrová a morfologická shoda by sama o sobě k závěru o spolupachatelství nepostačovala, a že se jedná pouze o podpůrný důkaz. Soud tedy hodnotí použitelnost předmětného důkazu z pohledu námitek obviněného (viz str. 24-25 rozsudku). Rovněž námitky ohledně výše způsobené škody jsou nepřípadné. Otázkou výše způsobené škody se soudy zabývaly, když z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmý způsob, jakým byla škoda stanovena. Soud vycházel z předložených výčetek, jenž doložila poškozená společnost, tyto výčetky obsahovaly hodnotu přepravovaných cenin, včetně čísel plomb, kterými byla jednotlivé ceniny zapečetěny (viz str. 30-32). V dané věci je třeba podotknout, že v podstatě s drobným rozdílem byla takto výše způsobené škody již stanovena bezprostředně po loupežném přepadení dne 3. 1. 2008 (viz č. l. 2188). Ohledně námitek týkajících se zajištěných modrých beden je třeba uvést, že obviněný jen předestírá svoji verzi události, jak se tyto bedny dostaly do jeho dispozice, přičemž soud prvního stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů tomuto tvrzení neuvěřil (viz str. 26). Současně je třeba podotknout, že v případě zajištěných modrých beden soud konstatoval toliko typovou shodu. Za podstatnou skutečnost na základě, které dovodil, že se jedná o bedny, které byly odcizeny při loupežném přepadení, pak považoval fakt, že na jedné z modrých beden byla nalezena nálepka firmy SODEXHO BUD1/1 28. 12. 2007, kdy na nálepce poznala svědkyně K. písmo své kolegyně, přičemž potvrdila, že se jednalo o zásilku předanou poškozené společnosti v den loupeže. Ohledně námitky týkající se majetkových poměrů je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu, když tuto námitku již obviněný v podstatě uplatnil v bodě VII. dovolání (bod 32). Obecně je třeba připustit, že skutečnost, že obviněný nedokladoval daňovým přiznáním příjmy odpovídající jeho výdajům nelze interpretovat tak, že příjmy skutečně nemohl mít z příjmu, který řádně nezdanil (nakup a prodej aut, poskytování půjček). V dané souvislosti ovšem nelze přehlédnout, že obviněný pouze tyto skutečnosti tvrdil, když předložil určité doklady, ale ani z těch nelze dovodit, že by mohly jeho výdaje po roce 2007 odpovídat jeho příjmům v předchozím období. Navíc nelze přehlédnout, že otázka majetkových poměrů obviněných nebyla pro posouzení věci rozhodující, tvořila pouze určitý podpůrný důkaz.
47. Pokud obviněný namítá, že u hlavního líčení dne 8. 8. 2014 nebyl proveden důkaz z disku s odkazem na č. l. 1147, tak z dalšího vyjádření obviněného není patrno, co přesně má na mysli. Z protokolu o hlavním líčení je patrno, že byl promítán záznam z CD disku na č. l. 1177, který se týkal dodatečné prohlídky vozidla zn. Land Rover, které bylo zajištěno dne 12. 6. 2013, přičemž měla být nalezena plomba s číselným kódem. Z protokolu je parno, že se podařilo otevřít pouze fotografie, takže důkaz pořízeným videosouborem nebyl proveden. Jako důkaz byly ovšem provedeny fotografie o tomto ohledání, takže o průběhu prohlídky byl proveden důkaz. Navíc je třeba uvést, že při prohlídce předmětného automobilu byla nalezena pečetící plomba (viz č. l. 1176), kdy ovšem tato neměla na formulování skutkového děje žádný vliv (viz str. 31 rozsudku soudu prvního stupně).
48. K námitce obviněného, že by měl být zproštěn obžaloby i pro skutek pod bodem B/2 je třeba uvést, že obviněný k tomuto skutku žádnou právně relevantní argumentaci neuvedl, navíc spáchání této trestné činnosti zcela doznal. Proto leze uzavřít, že ve vztahu k tomuto bodu neuvedl žádné námitky, kterými by se mohl Nejvyšší soud zabývat.
49. Pokud v souvislosti s námitkami týkající se důkazní situace obviněný namítá porušení zásady in dubio pro reo je nutno zdůraznit, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“, jak již bylo naznačeno, vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Obviněný porušení zásady in dubio pro reo konkrétně dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. K tomuto lze uvést, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
50. K další námitce obviněného (bod VI. dovolání), jenž se týká otázky sestavení senátu, je především třeba uvést, že tato nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že senát, který rozhodoval v dané věci nebyl náležitě obsazen. Zvolenou argumentací obviněný fakticky uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157).
51. V praxi Nejvyššího soudu je předmětný zákonný znak interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
52. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
53. Jak již bylo naznačeno, obviněný v podaném dovolání výslovně neuvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Jedná se o vadu obsahu podaného dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak z obsahu podaného dovolání je patrno jaké vady rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou konkrétně vytýkány. Z pohledu judikatury Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu se jedná o nepodstatnou vadu, kdy uvedený nedostatek nelze posuzovat formalisticky, a proto lze uvedenou námitku akceptoval jako právně relevantní (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 5.2006, sp. zn. I. ÚS 17/05, publikovaný pod č. 95/2006 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13-1, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015).
54. Obviněný uvádí, že má pochybnosti o složení senátu, když seznam přísedících nebyl veřejně přístupný. Byť to obviněný explicitně neuvádí, je z obsahu zvolené argumentace zřejmé, že se domnívá, že soud nebyl řádně obsazen. Nejvyšší soud má za to, že námitka byla uplatněna právně relevantním způsobem, je však zjevně neopodstatněná. Podstatou dovolací námitky je tvrzení, že seznam přísedících nebyl veřejně přístupný, když seznam přísedících nebyl přístupný ani způsobem umožňujícím dálkový přístup. Obecně je nutno konstatovat následující. Podle §41 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích ve znění platném do 28. 8. 2014, vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy. Podle §42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 sb., o soudech a soudcích platného do 28. 8. 2014, v rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních. Rovněž z instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001 sp. zn. 505/2001-Org. platné v době rozhodování soudu prvního stupně (dále jen kancelářský řád) vyplývá, že v rozvrhu práce se jmenovitě určí soudci, přísedící, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé pro působení v jednotlivých odděleních a stanoví se jejich zastupování pro případ nepřítomnosti delší než tři měsíce nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem (u soudců) či z jiných vážných důvodů (u vyšších soudních úředníků) tak, aby bylo zřejmé, který senát nebo soudce, vyšší soudní úředník, soudní tajemník nebo soudní vykonavatel věc projedná a rozhodne (§1 odst. 2 kancelářského řádu).
55. V souvislosti s touto námitkou bylo na stránkách soudu prvního stupně umístěných na portálu www.justice.cz zjištěno, že v rozvrhu práce v roce 2014 bylo uvedeno, že rozvrh práce odkazuje na jmenovitý seznam přísedících. Na tomto portálu byl také umístěn jmenovitý seznam přísedících Krajského soudu v Českých Budějovicích platný k 21. 10. 2014. Z uvedeného je tedy nepochybné, že seznam přísedících byl v předmětném období veřejně přístupný, byť lze připustit, že vhodnější a odpovídající dikci zákona o soudech a soudcích by bylo uvedení tohoto seznamu přímo v rozvrhu práce. Podstatné ovšem je, že obvinění a jejich obhájci, ale i jiné strany řízení měly faktickou možnost seznámit se s tím, kdo působí jako přísedící u soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že z portálu justice je zřejmé, že jmenovitý seznam přísedících byl na tomto portálu umístěn s uvedením přísedících k datu 21. 10. 2014. Není tedy zřejmé, zda před tímto datem tam byl takový seznam umístěn. V tomto směru nelze ovšem pominout, že první odsuzující rozsudek byl zrušen rozhodnutím ze dne 19. 5. 2015 s tím, že celé řízení před soudem prvního stupně je nutno provést znovu, což se také stalo, včetně přednesení obžaloby (viz č. l. 3939 a násl.), přičemž v předmětné době byl seznam přísedících již prokazatelně veřejně přístupný. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).
56. Pokud obviněný zároveň namítá, že obsažení senátu bylo v předmětné věci nepředvídatelné a netransparentní, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 1 LZPS, je třeba uvést, že Nejvyšší soud si vyžádal zprávu od soudu prvního stupně týkající se způsobu přidělování jednotlivých přísedících do senátu a k projednání jednotlivých věci. Ze zprávy ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. Spr 738/2017 bylo zjištěno, že v předmětném období měl Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud kmenový, když kromě tohoto soudu byli určení přísedící i pro pobočku v Táboře, k dispozici 18 přísedících na 4 trestní senáty. Vzhledem k počtu přísedících nebyli jednotliví přísedící přiděleni do konkrétních senátů (do každého by bylo možno zařadit 4 a 2 by představovaly náhradníky pro všechny čtyři senáty), když v praxi by takové rozdělení vzhledem ke zdravotním, rodinným, pracovním či jiným legálním překážkám na straně těchto přísedících paralyzovalo činnost jednotlivých senátů. Podle vyjádření soudu prvního stupně tedy existoval jediný seznam přísedících pro všechny 4 trestní senáty, když z tohoto seznamu vedoucí kanceláří povolávaly jednotlivé přísedící do jednotlivých věcí podle toho, v kolika dalších věcech byli činní, jejich časových možnostech z pohledu očekávané náročnosti věcí, ale i zdravotního stavu přísedících, plánované dovolené apod., když muselo být také přihlédnuto k tomu, že přísedící jsou osobami vesměs staršího věku. Vzhledem k obsahu této zprávy je nepochybné, že z reálně existujících důvodů (počet přísedících a počtu trestních senátů) nebylo možno rozdělit jednotlivé přísedící do jednotlivých senátů a stanovit přesný způsob přidělování jednotlivých přísedících k jednotlivým věcem, neboť takový postup by ve svých důsledcích vedl k ochromení činnosti soudu. Proto nelze považovat skutečnost, že rozvrhem práce nebyli přesně určeni jednotliví přísedící přidělení k jednotlivým senátům a v rozvrhu práce nebyla přesně stanovena pravidla pro přidělení jednotlivých přísedících do jednotlivých senátů a způsob přidělování přísedících k rozhodování konkrétních věcí za porušení práva na spravedlivý proces, neboť není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících (blíže viz nález Ústavního soudu 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015). Navíc je třeba konstatovat, že obviněný předmětnou námitku uplatnil obecně, tedy netvrdí, že by snad byl výběr přísedících v jeho věci někým ovlivněn, ani neuvádí, kteří přísedící by byli ve věci příslušní rozhodovat. Jedná se tedy o námitky obecné povahy.
57. Obviněný dále spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v podjatosti senátu soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval (bod IX dovolání). Obecně je třeba opětovně zdůraznit, že zvolená argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž namítá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, což odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Jedná se o vadu obsahu podaného dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak z obsahu podaného dovolání je zřejmé jaké vady rozhodnutím soudů nižších stupňů obviněný vytýká. Zde je třeba odkázat na úvahy obsažené v odstavci 54 tohoto rozhodnutí, jakých důvodu lze námitku považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem.
58. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Důvodem vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. jsou pochybnosti o tom, že orgán nemůže ve věci nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Obviněný může namítat podjatost jen těch soudců, kteří konkrétně rozhodovali v jeho trestní věci, nikoliv všech soudců soudu, který je příslušný v jeho věci rozhodovat, a nebo dokonce všech soudců České republiky, jak je také někdy ze strany některých obviněných namítáno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jak již bylo naznačeno, je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003). Ve věci byla ze strany všech obviněných namítána podjatost senátu rozhodujícího před soudem prvního stupně již v řízení před tímto soudem, přičemž o této námitce bylo rozhodnuto usnesením ze dne 9. 9. 2015, č. j. 17 T 16/2014-3980, kdy senát rozhodl, že podle §31 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z projednávání předmětné věci. O podaných stížnostech obviněných proti tomuto citovanému rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 10 To 113/2015, tak, že je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Obviněný dovozuje, že ve věci rozhodl vyloučený senát, když podstatou jeho námitek je způsob argumentace soudu prvního stupně a skutečnosti, že soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování podle jeho názoru zesměšňujícím způsobem a ve skutečnosti, že již ve svém prvním rozhodnutí o vazbě je de facto odsuzuje za loupež. Podle obviněného tedy senát pro poměr k věci a k osobám obviněných byl vyloučen. Ze strany obviněného se v podstatě jedná o opakovaní námitek, které uplatnil v rámci stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení senátu a v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
59. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v praxi vyloučení pro poměr k věci nebo osobám může být různé povahy. Může se např. jednat o situaci, že poškozeným v trestní věci je osoba soudci či přísedícímu blízka, nebo se jedná o svědka trestného činu. Jinak řečeno poměr k věci se vztahuje ke skutku, které je předmětem řízení. Poměr k osobám je osobní povahy a souvisí s osobami, kterých se úkon týká. V případě obviněných se může jednat o existenci příbuzenského poměru mezi obviněnými a soudcem či přísedícím, poměr švagrovský, druha a družky, ale i o poměr osobně úzce přátelský či naopak nepřátelský. Existence poměru k věci nebyla v dané věci zjištěna, stejně tak existence vztahu k osobám obviněných. V tomto směru považuje Nejvyšší soud pro stručnost za vhodné odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně k této námitce (viz str. 22-23), se kterým se ztotožnil. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že poměr k věci nebo osobám obviněných, nelze ani dovozovat z neprovedení všech požadovaných důkazů, když rozsah dokazování záleží na úvaze soudu, přičemž soud není povinen provést všechny požadované důkazy. Je ovšem povinen takový postup řádně odůvodnit. Lze konstatovat, že soud prvního stupně řádně odůvodnil neprovedení všech požadovaných důkazů (viz str. 13-15 rozsudku), když ve způsobu odůvodnění tohoto postupu nelze spatřovat nějaké zesměšňování obviněného či jeho dehonestaci. Obecně lze skutečně připustit, že soud prvního stupně nepoužívá zcela standardní obraty typické pro vytváření právních rozhodnutí, když sám připouští, že používá určitou míru nadsázky, avšak jím použité výrazy nelze interpretovat tak, že by dehonestovaly či urážlivým způsobem zesměšňovaly osoby obviněných, takže by vznikly důvodné pochybnosti o nepodjatosti senátu v dané věci. Obecně platí, že pochybnosti o nestrannosti senátu (soudce a přísedících) musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním postupu. O podjatosti senátu je možno uvažovat tehdy, jestliže existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že senát není schopen spravedlivě a nestraně ve věci rozhodnout. Podjatost nelze dovozovat jen ze subjektivního pocitu obviněného, že soud k němu není objektivní, když podjatost spatřuje v tom, že soud neakceptoval jeho obhajobu (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2011). Lze připustit, že důvod, pro který by mohly vzniknout pochybnosti o nestrannosti soudce a přísedících, by mohla představovat skutečnost, že senát by dopředu presumoval své rozhodnutí, tedy že obvinění jsou vinní. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když z namítaného rozhodnutí o vazbě ze dne 19. 6. 2014, č. j. 17 T 16/2014-2999 nevyplývá, že by soud uvedl, že považuje obviněné za vinné ve smyslu podané obžaloby, hovoří pouze o důvodném podezření. Zde je třeba zdůraznit, že při rozhodování o vazbě musí vždy senát posuzovat, zda dosud předložené důkazy svědčí o tom, že se stal určitý skutek, který zakládá znaky určitého konkrétního trestného činu a zda existuje podezření, že skutku se dopustili obvinění, na které byla podána obžaloba. Objasnění těchto otázek je nezbytné při rozhodování o vazbě. Taková předběžná úvaha založená na určité míře pravděpodobnosti ovšem nesvědčí o podjatosti soudce a přísedících a nemůže je ani vyvolávat. V dané souvislosti je třeba uvést, že jisté ne zcela standardní formulace použité v odůvodnění rozsudku, byť mohou být považovány za nevhodné až expresivní, nejsou samy o sobě důvodem pro vyloučení senátu z projednávání věci, jestliže použité formulace nesvědčí o hrubém či šikanózním chování vůči obviněným, které by svědčilo o averzi předsedy senátu, popř. přísedících vůči obviněnému (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. 1796/15). Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za zjevně neopodstatněnou.
60. Ohledně dovolání, jenž podal obviněný V. H. je možno konstatovat, že obviněný uplatňuje částečně shodné námitky jako obviněný B. D. Jak již bylo naznačeno ne všechny uplatněné argumenty lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
61. Obviněný především namítá porušení práva na spravedlivý proces v přípravném řízení (bod IV. dovolání), když porušení tohoto práva dovozuje ze skutečnosti, že policejní orgán nevybíravým způsobem nabádal všechny obviněné k tomu, aby se stali spolupracujícími obviněnými, když jim za to sliboval mírnější právní kvalifikaci a uložení mírnějšího trestu. Obviněný v tomto směru uplatňuje v podstatě stejné argumenty jako obviněný B. D., když nad rámec jeho argumentace namítá, že policejní orgán při projednávání otázky spolupracujícího obviněného neoslovil přímo ustanoveného obhájce, nýbrž advokátního koncipienta. V souvislosti s uvedenými námitkami považuje Nejvyšší soud za potřebné především odkázat na své předchozí úvahy ohledně možnosti naplnění zvoleného dovolacího důvodu touto uplatněnou argumentací (viz body 33, 34). Ohledně jednotlivých argumentů, které jsou v základu totožné jako námitky obviněného B. D., je třeba pro stručnost odkázat na body 37-44 tohoto rozhodnutí, ve kterých jsou naznačené námitky řešeny. Pokud se pak týká námitky, že policejní orgán neoslovil přímo ustanoveného obhájce, nýbrž jeho koncipienta, je třeba zdůraznit, že ani v tomto postupu nelze spatřovat podjatost policejního orgánu. Především je třeba konstatovat, že se jednalo o jistý neformální úkon, jehož smyslem nebylo provedení nějakého konkrétního úkonu, který by v dalším řízení mohl sloužit jako důkaz. Smyslem a cílem bylo zjistit, zda v dané věci by v budoucnu mohlo dojít k použití institutu spolupracujícího obviněného. Navíc ze spisového materiálu vyplývá, že všech úkonů týkajících se obviněného R. B. K. (výslechy obviněných, svědků apod.) se v přípravném řízení zúčastnil právě Mgr. Cypris, takže bylo logické jednat s ním, když policejní orgán mohl zcela důvodně předpokládat, že otázky obhajoby a možnosti stát se spolupracujícím obviněným podle §178a tr. ř. bude s obviněným projednávat právě tento koncipient. Zde nelze ani pominout obsah zvukového záznamu, který advokátní koncipient o tomto jednání bez vědomí policejního orgánu pořídil a ze kterého vyplývá, že skutečně bude postup obhajoby, včetně možnosti stát se spolupracujícím obviněným, projednávat on sám.
62. Obviněný V. H. dále naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z toho, že soudy řádně neobjasnily jeho majetkové poměry před spáchání trestné činnosti, neboť dokazováním bylo zaměřeno pouze na zjištění jeho majetkových poměrů po údajném spáchání trestného činu loupeže [bod V. dovolání]. Takový postup považuje za vadný, když dále namítá, že soud prvního stupně zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování o vyžádání údajů z registrů vozidel na jeho družku H. S. Současně opětovně poukazuje na svoji obhajobu týkající se jeho podnikatelské činnosti s obviněným B. D., přičemž zdůrazňuje, že i nelegální příjem zůstává příjmem. Proto má za to, že závěry soudů nižších stupňů, že si po loupeži výrazně majetkově polepšili, představuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Obecně lze konstatovat, že ze strany obviněného se jedná o procesní námitku směřující do rozsahu dokazování. Obviněný primárně vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, jak již bylo naznačeno, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu na doplnění dokazování vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Soud je ovšem povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit. Jinak řečeno soud je povinen v rozhodnutí rozvést úvahy, které ho vedly k tomu, že nějaký navržený důkaz neprovedl. Lze konstatovat, že této povinnosti soudy nižších stupňů dostály, když své úvahy rozvedly (viz str. 13 až 14, 28 rozsudku soudu prvního stupně). Dále Nejvyšší soud pro stručnost považuje za vhodné odkázat na své stanovisko obsažené v bodě 32 tohoto rozhodnutí ohledně finančního šetření prováděného v přípravném řízení. Lze připustit, že závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že relevantní pro stanovení majetkových poměrů jsou pouze příjmy řádně zdaněné, není zcela odpovídající, neboť pokud by bylo skutečně prokázáno, že obviněný měl příjmy, o kterých hovoří, tak by bylo nutno při posuzování majetkové situace obviněného k těmto přihlédnout, bez ohledu na skutečnost, že tyto nebyly zdaněny a dokonce mohly pocházet z jiné trestné činnosti (např. neoprávněnému podnikání). V dané věci ovšem existence těchto příjmů nebyla prokázána, když doklady, které předložil obviněný byly staršího data a jejich vypovídající hodnota je v podstatě nulová, přičemž i údaje obviněného o jeho podnikání byly velmi vágní a v podstatě velmi obtížně ověřitelné. Navíc je třeba uvést, že skutkové závěry týkající se majetkových poměrů obviněného nebyly pro závěr o vině rozhodující, tvořily jen střípek dokreslující celou situaci. Proto je třeba mít za to, že extrémní rozpor týkající se majetkových poměrů ve věci není dán.
63. Obviněný dále spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištění a provedenými důkazy, když velmi podrobně rozvádí, z jakých jím tvrzených skutečností existenci extrémního rozporu dovozuje (bod VI. dovolání). Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
64. O takovou situaci se nejedná. Obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu ve způsobu jakým hodnotil soud prvního stupně výpověď svědka M., dále ve způsobu hodnocení znaleckého posudku z oboru balistika, a v tom, jakým způsobem soud hodnotil jeho obhajobu ohledně získání vozidel Audi Q7 a Land Rover, a tvrzení že by bylo nelogické, aby si ponechal ve svém vlastnictví individuálně určené bedny, které by ho mohly usvědčit z trestné činnosti a výši způsobené škody. Lze konstatovat, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudů nižších stupňů (např. znaleckého posudku z oboru balistika, neprokázání výše způsobené škody, hodnocení významu nalezených modrých beden a otázka nabytí vozidel zn. Audi Q7 a Land Rover) a předestírá vlastní verzi skutkového děje a žádá, aby Nejvyšší soud tuto jeho skutkovou verzi akceptoval za danou. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v předmětné věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů dostatečně odůvodnil. Uvedený soud rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na body 39, 42 a 46 tohoto rozhodnutí, když i obviněný B. D. uplatnil obdobné námitky.
65. Lze proto tedy konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu v podstatě toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
66. Ohledně námitky obviněného týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku, jenž má spočívat v tom, že soudy ho uznaly vinným spácháním zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a, b), odst. 3 tr. zákoníku, ačkoliv nebyla prokázána domluva mezi pachateli o použití násilí vůči poškozenému k způsobení zranění [bod III. dovolání], lze konstatovat následující. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že počin neznámé osoby zachycené na kamerovém záznamu spočívající ve způsobení zranění poškozenému T. nelze vztahovat ke všem osobám podílejícím se na loupeži, neboť se jednalo o exces. Obviněný tedy v podstatě vyjadřuje nesouhlas se spolupachatelstvím ve smyslu §23 tr. zákoníku na uvedeném trestném činu. Jedná se o námitku, kterou lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Spolupachatelství upravuje §23 tr. zákoníku. Podle §23 byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 283/2016 ze dne 9. 3. 2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 604/2014 ze dne 11. 6. 2014). Jinak řečeno, pro závěr o spolupachatelství se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330). Podle §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k naplnění kvalifikované skutkové podstaty se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Platí, že nedbalost pachatele ve vztahu k těžšímu následku musí být vždy zjištěna (prokázána) a nelze ji presumovat jen ze skutečnosti, že těžší následek je v příčinném vztahu k úmyslnému jednání pachatele spočívající ve spáchání loupeže (srov. přiměřeně R 5/1982). Pro způsobení těžšího následku tedy postačí nedbalost.
67. V souvislosti s uplatněnou argumentací obviněného je třeba uvést, že není pochyb o tom, že všichni spolupachatele se skutku zúčastnili společně, když cílem jejich činnosti bylo získat za použití násilí finanční hotovost. Na realizaci této trestné činnosti si dopředu opatřili zbraně, auta, rozdělili se úlohy, o čemž svědčí způsob spáchání trestné činnosti (průběh akce, příprava únikových cest). Je také nepochybné, že obvinění si byli vědomi skutečnosti, že při loupeži budou stát proti více pracovníkům bezpečnostní agentury, když obviněný V. H. v minulosti v uvedené bezpečnostní agentuře pracoval, navíc se jedná o všeobecně známou skutečnost, že převozu vyšších finančních hotovostí bezpečnostní agenturou se účastní více pracovníků bezpečnostní agentury, kteří jsou vždy ozbrojení. Již na základě těchto skutečností museli být všichni pachatele srozumění s tím, že může nastat situace, že budou muset překonávat odpor pracovníků bezpečnostní agentury a že při tom může dojít k zranění osob, což se také stalo. Pokud za takové situace jeden z pachatelů, když se nepodařilo zjistit, který to konkrétně byl, když všichni pachatele byli maskování, udeřil poškozeného T., čímž mu způsobil zranění spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví, je třeba mít za to, že se nejednalo o exces a že za způsobený následek odpovídají všichni obvinění společně. Nad rámce shora uvedeného je také třeba zdůraznit, že v průběhu loupeženého přepadení zbývající pachatele neprojevili žádný nesouhlas s jednáním pachatele, který poškozeného udeřil, čímž s jeho jednáním konkludentně vyjádřili souhlas. Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za zjevně neopodstatněnou.
68. Námitka obviněného, že soud při ukládání trestu nedal výraz délce trestního řízení, může naplňovat zvolený dovolací důvod, když Nejvyšší soud se již v minulosti přiklonil i k výkladu, v rámci něhož lze za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat i námitku, v rámci níž obviněný namítá nepřiměřenou délku trestního řízení nezapříčiněnou jeho vlastním jednáním, resp. délku doby od spáchání činu s tím, že v této době žil řádným životem, a má za to, že nepřiměřená délka vedení trestního řízení nebyla dostatečně zohledněna při rozhodování o výši trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 208/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 291/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 640/2013). Předmětná námitka v podstatě namítá porušení základních práv obviněného (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů), která jsou svojí povahou hmotně právní, a tedy se jedná o námitku podřaditelnou pod tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 430/2010). Vzhledem k obsahu dovolání obviněného (bod VII. dovolání) lze s jistou dávkou tolerance uplatněnou argumentaci pod zvolený dovolací důvod podřadit.
69. Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky, v níž se opakovaně judikovalo, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy E. proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, H. proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).
70. Podle §39 odst. 3 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
71. Z pohledu shora uvedené argumentace je třeba uvést, že obviněný byl v dané věci ohrožen trestem odnětí svobody od 8 do 15 let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 10 roků, jedná se o trest odnětí svobody uložený mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené §173 odst. 3 tr. zákoníku. Takto uložený trest odpovídá skutečnosti, že obviněný se dopustil dvou trestných činů, výši způsobené škody, která výrazně přesahuje dolní hranici škody velkého rozsahu, délce pracovní neschopnosti poškozeného, ale i jeho dosavadní trestní bezúhonnosti. Trest je doplněn trestem propadnutí věci podle §70 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, konkrétně věcí, které byly užity ke spáchání trestné činnosti a věcí, který nabyl obviněný za spáchanou trestnou činnost. Ohledně námitky obviněného týkající se délky řízení, kdy namítá, že od spáchání trestné činnosti uplynulo 9 let, je třeba zdůraznit, že v dané věci byly zahájeny úkony trestního řízení dne 28. 12. 2007 (viz č. l. 2), následně bylo rozhodnuto o odložení věci, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání, přičemž o pokračování úkonů trestního řízení bylo rozhodnuto dne 9. 11. 2009 (viz č. l. 99). Trestní stíhání bylo zahájeno dne 13. 6. 2013, přičemž obžaloba napadla dne 23. 5. 2014. První hlavní líčení se konalo dne 7. 8. 2014, přičemž ve věci bylo konáno několik hlavních líčení, když první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 4. 2. 2015. Uvedený rozsudek byl zrušen rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 10 To 38/2015 a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně. Následně byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen dne 5. 10. 2015, sp. zn. 17 T 16/2014, přičemž o podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, čímž se rozhodnutí stalo pravomocné. Délku řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, když se jednalo o věc skutkově složitou, když na straně soudů nebyly zjištěny žádné průtahy, což ani obviněný netvrdí. Pokud se týká doby od zahájení úkonů trestního řízení do zahájení trestního stíhání, tak tato doba byla nepochybně ovlivněna skutkovou náročností věci, když trestná činnost byla vysoce organizovaná, což nepochybně ztížilo její objasňování a kladlo zvýšené nároky na její objasňování.
72. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
73. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová