ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.992.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 992/2016 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o dovolání podaném S. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 60/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 4 T 7/2015, byla S. K. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1) výroku o vině], přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod body 1) a 2) výroku o vině], přečinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod body 3) a 4) výroku o vině] a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 5) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Pro jednání pod body 1) a 2) výroku o vině byla odsouzena ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 2 T 92/2014, jenž nabyl právní moci dne 21. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 376/2014, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a stejně jako všechna rozhodnutí na výrok o trestu navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Pro jednání pod body 3) – 5) výroku o vině byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Oproti tomu byla S. K. podle §226 písm. a) tr. ř. a §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutky, podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozsudku. Výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podala S. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 60/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body 1) až 4) výroku napadeného rozsudku, dále ve výrocích o obou uložených trestech a ve všech výrocích o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 1) v souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [pod body 1) a 2) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené jednání byla odsouzena ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 2 T 92/2014, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 376/2014, jakož i všechny další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a stejně jako všechna další rozhodnutí na výrok o trestu navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla uznána vinnou pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, v bodě 3) v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [pod body 3) a 4) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené jednání a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, pro jehož spáchání byla uznána vinnou v bodě 5) napadeného rozsudku, který zůstal odvoláním nedotčen, byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třicet dva měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku podala S. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná S. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poté vznesla námitky k jednotlivým skutkům. Ke skutku pod bodem 1) uvedla, že se jej nedopustila a že její vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností, když soudy vycházely zejména z nepřímých důkazů, a to pachových stop a fotorekognice. Soudu druhého stupně poté vytkla procesní nepřípustnost důkazu fotorekognicí, neboť, jak podrobně rozvedla, je přítomna důvodná pochybnost, že J. S. znal totožnost i vizáž obviněné ještě před provedením fotorekognice. Nadto podotkla, že provedení fotorekognice namísto rekognice in natura bylo v rozporu s ustanovením §104b odst. 4 tr. ř. Nesprávné právní posouzení přípustnosti důkazu provedeného fotorekognicí soudem druhého stupně přitom mělo zásadní dopad v neprospěch obviněné, neboť ostatní důkazy samy o sobě její vinu neprokazují. Ke skutku pod bodem 3) rovněž uvedla, že se jej nedopustila. Krom toho, že nebyla prokázána její vina na odcizení předmětných věcí, namítla také nesprávně určenou výši způsobené škody, stejně jako samotný způsob jejího určení. V případě vozidla Peugeot 307 totiž škoda nebyla vyčíslena na základě znaleckého posudku, nýbrž toliko odborného vyjádření, přičemž výslednou částku obviněná považuje za nadhodnocenou. Vypočtená částka má přitom podstatný vliv stran kvalifikované skutkové podstaty. Ke skutku pod bodem 4) poukázala na kupní smlouvu uzavřenou mezi ní a P. N., přičemž se tedy domnívala, že je vlastníkem nejen vozidla Chrysler, ale i autokamery, která byla příslušenstvím vozidla. V tomto poukazuje na absenci subjektivní stránky skutkové podstaty, jelikož jednala s úmyslem odnést si věc, která byla dle jejího přesvědčení v jejím vlastnictví, tudíž se nemohla dopustit přečinu krádeže. Dále uvedla, že s ohledem na způsobenou škodu ve výši 1.300 Kč došlo k chybné aplikaci právních norem, neboť ustanovení §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mj. předpokládá způsobení větší škody. V rámci předmětného skutku se rovněž nejedná o pokračující trestný čin, nýbrž její jednání mělo být posuzováno samostatně. Pokud by se však Nejvyšší soud s těmito námitkami neztotožnil, pak by dle obviněné bylo namístě přihlédnout k základním zásadám trestního práva, zejména pak k zásadě subsidiarity trestní represe. Nadto namítla porušení zásady zákazu reformatio in peius, když navzdory odvolání podanému pouze ve prospěch obviněné soud druhého stupně změnil právní kvalifikaci u skutků pod body 3) a 4) ze samostatných trestných činů na pokračující trestný čin. Ke skutku pod bodem 5) obviněná nesouhlasí se závěry soudů, neboť předmětné vozidlo nebylo uzamčeno a nemohla se tak dopustit jednání, kdy měla destruktivním způsobem překonat uzamčení zámku dveří. Dveře byly odemčené, tudíž nemusela překonat žádnou překážku, aby se do vozidla dostala. Aplikaci ustanovení §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (s přihlédnutím k §121 tr. zákoníku) tedy obviněná považuje za chybnou, když takový závěr ani nemá oporu v provedeném dokazování. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněné. K těmto námitkám podotkla, že se jimi zabýval již soud druhého stupně, přičemž se s nimi přesvědčivým způsobem vypořádal. Krom toho podstatná část námitek nespadá pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná předně namítá nedostatečný či chybně vyhodnocený proces dokazování. O závěrech odborného vyjádření [skutek pod bodem 3)] dle státní zástupkyně nevznikají jakékoli pochybnosti, přičemž v tomto bylo postupováno v intencích ustanovení §105 odst. 1 tr. ř. Rovněž stran vlastnictví vozidla [skutek pod bodem 4)] byla obhajoba obviněné spolehlivě vyvrácena, minimálně pak výpovědí svědka P. N. Námitky stran právní kvalifikace jako pokračujícího trestného činu nemohou obstát, když soud druhého stupně toliko soudu nalézacímu vytkl, že v rámci výroku o vině jednání obviněné nebylo správně označeno. Právní kvalifikace k tíži obviněné změněna nebyla, tudíž k překročení zásady zákazu reformace in peius nedošlo. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe poté není namístě, když jednání obviněné charakter přestupku rozhodně nemá. U skutku pod bodem 5) obviněná opětovně toliko napadá skutková zjištění, nikoli nesprávné právní posouzení věci. Státní zástupkyně shrnula, že obviněná ve svém dovolání neuplatnila žádnou právně relevantní námitku, která by spadala pod zvolený dovolací důvod. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom takřka výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí, výpočet výše škody, poškození zámku u dveří vozidla, existenci kupní smlouvy stran vozidla Chrysler apod.) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané trestní věci Nejvyšší soud rovněž neshledal přítomnost extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Stran námitek obviněné, že provedené důkazy jsou pouze nepřímého charakteru, je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „ není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti .“
Jako neopodstatněné Nejvyšší soud shledal rovněž námitky stran provedené fotorekognice [u skutku pod bodem 1)]. K tomuto lze připomenout, že zákon (ustanovení §104b odst. 4 tr. ř.) umožňuje rekognici osoby podle fotografie, přičemž je však nezbytné při takovémto způsobu rekognice ukázat fotografii znovupoznávané osoby mezi obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Mezi námitky vybočující z uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté patří námitka provedení fotorekognice namísto rekognice in natura. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však dle Nejvyššího soudu v projednávané věci rozhodně nejedná.
Pokud obviněná dále namítá nesprávně určenou výši škody v případě ocenění vozidla Puegeot 307 [u skutku pod bodem 3)], kdy škoda nebyla vyčíslena na základě znaleckého posudku, nýbrž toliko odborného vyjádření, tak v obecné rovině lze sice vyslovit, že znalecké zkoumání složitých odborných otázek skýtá lepší předpoklady pro poskytnutí kvalitního a věrohodného důkazu, než pouhé odborné vyjádření. To je garantováno preciznější a podrobnější procesní úpravou znaleckého dokazování v trestním řádu (včetně práv poskytnutých obviněnému v ustanovení §105 odst. 3 tr. ř.), vyššími nároky na ověřování odborné kvalifikace znalce, možností znalce požadovat přístup k relevantním informacím ze spisu a podílet se na provádění procesních úkonů (srov. §107 tr. ř.). Není však povinností soudu ani jiného orgánu činného v trestním řízení opatřit znalecký posudek, pokud k vyřešení otázky postačí jen odborné vyjádření a potřeba vypracování znaleckého posudku nevyplývá z okolností věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tz 58/2014). Dokazování v předmětné věci přitom poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu obviněné. Pro úplnost lze připomenout, že totožnými námitkami se zabýval soud druhého stupně (viz str. 16 napadeného rozhodnutí), přičemž tento své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil.
Stran námitek, že došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, kdy soud druhého stupně měl (byť bylo odvolání podáno pouze obviněnou) změnit právní kvalifikaci u skutků pod body 3) a 4) ze samostatných trestných činů na pokračující trestný čin, je namístě podotknout, že již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. str. 14 a 15 rozhodnutí) je patrné, že útoky byly hodnoceny jako pokračující trestná činnost. Že se ve výroku rozhodnutí jedná o pouhou formulační nepřesnost, poté zdůraznil soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 18 napadeného rozhodnutí). Tento tedy pouze náležitě upravil výrok po formulační stránce, aniž by v tomto ohledu měnil právní kvalifikaci k tíži obviněné.
K namítané právní kvalifikaci jednání pod bodem 4) výroku o vině napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Soud druhého stupně náležitě vyložil, jakými úvahami, podepřenými zákonnými normami, se řídil. V daném případě totiž nelze přihlížet pouze k hodnotě samotné (odcizené) autokamery, neboť jednání pod body 3) a 4) je nutné považovat za dva dílčí útoky pokračující trestné činnosti. Škoda se tedy sčítá a ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku přesahuje hranici pro „větší škodu“. Aplikace §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku tedy byla (s ohledem na další okolnosti), zcela přiléhavá.
Stran námitky potenciální aplikace zásady subsidiarity trestní represe lze připomenout, že odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Námitkám obviněné v tomto ohledu nebylo možné přisvědčit, neboť žádná ze skutečností nenasvědčuje tomu, že by se její jednání nějak vymykalo běžným formám trestné činnosti, resp. že by v jejím jednání byly přítomny takové okolnosti, které by aplikaci zásady subsidiarity trestní represe odůvodněně zavdaly. V tomto ohledu lze tedy uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru zcela přiléhavé.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu