ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.231.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 231/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný T. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 6 To 262/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 101/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 9 T 101/2011, byl obviněný T. D. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a dvěma přečiny podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněnému byla dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Unicredit Leasing CZ a.s. částku 1.500.000,-Kč, se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli další poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud zároveň rozhodl o vině a trestu dalšího obviněného R. K.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání pouze obviněný T. D. , Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně je usnesením ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 6 To 262/2013 zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. D. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Tomaníka. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Upozornil, že krajský soud se jeho věcí zabýval v pořadí již počtvrté, přičemž třemi předchozími rozhodnutími vyhověl odvolání obviněného, rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil. Až nyní jeho odvolání zamítl a to podle jeho názoru bez potřebného posunu ve skutkových zjištěních.
Připustil omezený výčet dovolacích důvodů, avšak s poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyslovil názor o přípustnosti svého dovolání. Skutková zjištění Okresního soudu v Kroměříži, se kterými se Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně ztotožnil, jsou podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 439/2008.
U skutků uvedených pod bodem 1 a) a b) výroku o vině rozsudku upozornil, že k závěru o vině dospěly soudy pouze na základě pachové stopy sejmuté na místě činu, dále z výpisu z telekomunikačního provozu dokumentujícím jeho kontakt s dalšími pachateli trestné činnosti. Ze svědeckých výpovědí R. Š. a J. J. přitom nelze dovodit jeho účast na těchto skutcích. Především vytkl nesprávný postup při odebírání pachové stopy označené jako „P4“ na místě spáchání výše uvedené trestné činnosti, neboť z trestního spisu není jednoznačně zřejmé, že pachová stopa „P4“ je skutečně tou, která byla zajištěna na parapetu v garážích na H. n. – tedy místě odcizení obou vozidel. Současně obviněný poukázal na absenci protokolární dokumentace snímání pachové stopy. I odvolací soud připustil, že se jedná o nedostatek přípravného řízení, avšak vypořádal se s ním konstatováním, že nelze postupovat přepjatě formálně, když zůsob odebírání pachové stopy lze dovodit i z jiné listiny obsažené v trestním spise. Podle obviněného se však jedná o důkaz, který nelze v trestním řízení vůbec použít. Dále odmítl možnost, že by ze zjištěné telefonické komunikace šlo vyvodit závěry o jeho vině. Upozornil, že jediným nepřímým, a to ještě zpochybnitelným důkazem je daná pachová stopa a poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které není možné, aby pachová stopa byla jediným důkazem vedoucím k rozhodnutí o vině obviněného. Pokud jej soudy uznaly vinným, rezignovaly na zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“. Nesprávným postupem při snímání pachové stopy bylo zároveň porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, přičemž v těchto souvislostech navíc upozornil na „obecně známou možnost přenosu pachového vzorku osoby“.
U skutku uvedeného pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zpochybnil výpověď svědka P. B. pro její rozpory a označil ji za nevěrohodnou a účelovou. Jediným důkazem by tak byla pouze pachová stopa, obviněný proto v této souvislosti opět poukázal na výše zmíněnou judikaturu. S ohledem na vše uvedené tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 6 To 262/2013, i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 9 T 101/2011, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného T. D. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martiny Havlíkové. Ta především upozornila, že obviněný použil argumentaci uplatněnou již v rámci jeho dosavadní obhajoby, zdůraznila přitom zákonem omezenou možnost přezkumu v dovolacím řízení. Všemi námitkami obviněného se podle ní již zabýval soud odvolací a náležitě se s nimi vyrovnal, přezkumné řízení tedy řádně proběhlo a Nejvyšší soud nemá povinnost důvodnost argumentace obviněného znovu přezkoumávat. Ve svém dovolání obviněný předložil námitky výhradně skutkové povahy, resp. napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Takto pojaté výhrady však nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání, Nejvyšší soud by je proto měl odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný T. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. D. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávně hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud k výkladu tohoto dovolacího důvodu považuje za nutné připomenout, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku nastává i za situace, když rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, či o jaký trestný čin se jedná. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný T. D. však své dovolací námitky založil především na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, které z nich soudy vyvodily, snažil se přitom domoci odlišných skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro jejich rozhodnutí.
O výlučně procesní a nikoli hmotně právní povaze jeho námitek svědčí tvrzení obviněného, že důkazy, na základě kterých došly soudy v bodech 1 a) a b) a 2 rozsudku nalézacího soudu k závěru o jeho vině, nemají žádnou vypovídající hodnotu či jsou zpochybnitelné. Taková argumentace se však nijak netýká právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na konstrukci ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. nemůže být důvodem dovolání sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani případné vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat samotnou správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatel poukazuje.
Předpokladem naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného obviněným T. D., je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Tvrzení obviněného, že jeho vina nebyla na základě všech provedených důkazů dostatečně prokázána a že soudy postupovaly v rozporu se zásadou trestního řízení „in dubio pro reo“, tak nemůže obstát, neboť obviněný vytkl soudům vady při aplikaci procesního nikoli hmotného práva. Porušení určitých procesních ustanovení může být také důvodem dovolání, ne však podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], které však také nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Z výše uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy jasně vyplývá, že argumentace, kterou obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil, není pod tento ani jiný dovolací důvod podřaditelná.
Ohledně námitky obviněného T. D. , kterou poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, je možné připomenout, že jde o hledisko, jež využívá především Ústavní soud v rámci odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud svou judikaturou definoval v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomností může nastat porušení práva na spravedlivý proces a tedy nutnost zásahu do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. První skupinu tvoří případy tzv. „opomenutých důkazů“, kdy soudy bez potřebného vysvětlení a adekvátního odůvodnění odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, či jej naopak provedly, avšak v odůvodnění jejich rozhodnutí zhodnocen vůbec nebyl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000). Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a nemohou tak být podkladem skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99). Případy tzv. „extrémního nesouladu“ tvoří skupinu třetí, jedná se o situace, ve kterých skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích dokazování, dochází tak k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků trestního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Nejvyšší soud však nedospěl k závěru, že by bylo možné postup soudu při provádění a hodnocení důkazů v posuzované trestní věci do jedné ze zmíněných skupin zařadit.
Obviněný se svými výtkami vůči ryze formálním nedostatkům procesu odebírání a vyhodnocování pachové stopy snažil zpochybnit její důkazní hodnotu. S jeho tvrzením, že mělo dojít k „procesní manipulaci“ se vzorkem pachové stopy sejmuté z místa trestné činnosti popsané v bodech 1 a) a b) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, však souhlasit nelze. Se způsobem jejího vyhodnocení se vyrovnal zejména soud odvolací, který se na stranách 6 a 7 svého usnesení velmi podrobně zabýval návazností jednotlivých úkonů policejního orgánu při snímání pachové stopy a dalších úkonech s ní souvisejících. Obviněný spatřuje jako zásadní nedostatek absenci dokumentu označovaného „Protokol o odběru pachové stopy“ v trestním spise, neboť podle jeho přesvědčení nelze jinak s jistotou určit, že pachová stopa P4 byla skutečně vložena do bezpečnostního sáčku č. ........ Jak však správně poznamenal odvolací soud, tento postup jednoznačně vyplývá ze žádosti o odborné vyjádření z oboru metoda pachová identifikace (č.l. 452 tr. spisu), kde je výslovně uvedeno: „Na místě odcizení byla nalezena a zajištěna pod č. 4 pachová stopa – číslo bezpečnostního sáčku .........“ Nejvyšší soud pouze nad rámec podotýká, že uvedený postup při snímání a zkoumání pachové stopy je jinak zcela v souladu se Stanoviskem č. 10/1995 v.s. Nejvyššího státního zastupitelství k využívání metody zkoumání pachových stop v přípravném řízení.
Stejně tak nelze přiznat opodstatněnost ani námitkám obviněného ohledně nevěrohodnosti svědecké výpovědi P. B. ke skutku uvedenému pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. S těmito námitkami, které jsou ryze skutkové povahy, se vypořádal soud prvního stupně na str. 13 svého rozsudku, a byť stručně, i soud odvolací na str. 7 svého usnesení.
Obviněný dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle které není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen žádným dalším, byť případně jen nepřímým důkazem.
Na tomto místě je nutné připomenout, že u skutků popsaných pod bodem 1 a) a b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nebyla metoda pachové identifikace jediným usvědčujícím důkazem, neboť soudy nižších stupňů vycházely i z dalšího důkazu, konkrétně z výpisu telekomunikačního provozu, ze kterého vyplynulo, že obviněný byl v předmětné době v telefonickém kontaktu s dalším pachatelem této trestné činnosti R. Š. Je pravda, že při objasňování krádeže zejména těchto vozidel označených v části 1 a) a b) výroku o vině v podstatě nebyly pro orgány činné v trestním řízení k dispozici přímé důkazy. Tento stav dokazování vyplynul především z postoje samotných pachatelů, jak obviněných v této trestní věci, tak i těch, jejichž trestní stíhání bylo vedeno odděleně. V podstatě všichni popírali svou trestnou činnost, event. využili svého procesního oprávnění k věci nevypovídat. Podkladem rozhodnutí soudů proto mohly být pouze důkazy nepřímé, které bylo nutné hodnotit obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplnit je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti. Zejména krajský soud tento nedostatek úspěšně překlenul vysvětlením mj. o zjištěné potřebě zapojit obviněného T. D. do skupiny pachatelů, která se podílela na předmětných krádežích vozidel, přičemž plnil „úlohu“ řidiče.
Nejvyšší soud proto neshledal žádné zásadní pochybení ve způsobu hodnocení opatřených a provedených důkazů v dané věci ani z pohledu možností korigovat pouze nejextrémnější excesy aplikace procesního práva. Námitky obviněného posoudil proto tak, že neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání obviněného T. D. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu, aniž by mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová