ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1491.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1491/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2014 o dovolání obviněného P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 9 To 279/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 177/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 8 T 177/2013, byl obviněný P. Š. uznán vinným v bodě 1) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro trestný čin v bodě 1) bylo podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k dřívějším odsouzením obviněného rozsudky Okresního soudu v Kolíně 24. 10. 2013, sp. zn. 8 T 153/2013 a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 8 T 167/2013 a za trestný čin v bodě 2) rozsudku byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kolíně se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že:
1) v blíže nezjištěné době od 20. 9. 2013 do 19.00 hod dne 3. 10. 2013 prošel do volně přístupných společných sklepních prostor bytového domu čp. … v K., ul. B., kde vstoupil do již otevřených dveří č. … vedoucích do prostor bývalé dílny a následně dveřmi č. … vstoupil do sklepního prostoru, užívaného poškozenou R. V., sklepní prostory prohledal, ale nic neodcizil,
2) v přesně nezjištěné době mezi 7.00 hodinou dne 25. 11. 2013 a 17.00 hodinou dne 26. 11. 2013, v Z. ulici čp. …, v K., se ke škodě P. H., IČ: 62483986, se sídlem Dobrovského 275, Kolín III, vloupal do sklepa, a to tak, že otevřenými dveřmi vstoupil do chodby domu, u schodiště přelezl kovové zábradlí, vnikl do uličky vedoucí k uzavřeným a uzamčeným dřevěným dveřím do sklepa, u kterých štípacími kleštěmi rozstřihl kovovou petlici opatřenou uzamčeným visacím zámkem, čímž způsobil škodu ve výši 100,- Kč, dveře otevřel, vnikl do sklepa, odkud odcizil nejméně dva prázdné kovové pivní sudy a jednu bednu skleniček blíže nezjištěné hodnoty,
a jednání v bodech 1) i 2) se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 1. 2012, č. j. 3 T 261/2011 - 360, který nabyl právní moci dne 16. 2. 2012, odsouzen mj. pro pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a který vykonal dne 29. 6. 2013,
Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce, jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně v neprospěch obviněného, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 9 To 279/2014, jako nedůvodná zamítnuta.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce d o v o l á n í , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný, který naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, namítá, že nebylo prokázáno, že přečin spáchal, přičemž provedené důkazy odůvodňují, aby byl ve smyslu zásady in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Své dovolací námitky obviněný rozdělil do dvou částí, když jedna část námitek směřuje proti výroku, jímž byl uznán vinným bodě 1) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku k §205 odst. 2 tr. zákoníku a druhá brojí proti výroku o vině v bodě 2), jímž byl uznán přečinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Své výhrady odůvodnil tak, že i při vědomí limitů uplatněného dovolacího důvodu nelze skutkový stav tak, jak byl soudem prvého stupně zjištěn a z něhož vycházely oba ve věci rozhodující soudy, takto právně posoudit.
Pokud jde o prvý skutek, obviněný připustil, že sice do sklepů poškozené R. V. nahlédl, věci rozházené po chodbě si však pouze prohlédl, aniž by měl v úmyslu cokoliv odcizit. Za situace, kdy neexistuje žádný důkaz o tom, že jednal s úmyslem nalézt věci vhodné k odcizení a závěr soudu o naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže se opírá pouze o domněnky odvozované od jeho trestní minulosti, nelze podle jeho názoru toto jeho jednání kvalifikovat jako přečin krádeže ve stadiu pokusu, neboť bylo prokázáno pouze to, že byl na místě činu, avšak subjektivní stránka věci, tj. úmysl věci odcizit prokázán nebyl. Mělo být tedy v daném případě postupováno ve smyslu zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného a tuto trestní kvalifikaci odmítnout. Pokud jde o jeho jednání kvalifikované jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za nesprávný označil závěr soudu, že vstoupil do sklepní kóje poškozené, neboť tento se opírá toliko o jeho nejednoznačné vyjádření, když se rovněž domnívá, že i pokud by připustil správnost této úvahy, nelze toto jeho jednání takto právně posoudit. Obdobně u skutku pod bodem 2) rozsudku kvalifikovaného jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku obviněný namítá, že oba soudy použily k jeho usvědčení důkaz, jehož validita, s ohledem na fakt, že poškozený s tímto důkazem manipuloval, byla podstatným způsobem snížena. Rovněž odmítl závěry soudu ohledně rozsahu jím způsobené škody, když v tomto směru namítl, že pokud ani poškozený nebyl schopen sdělit, jaká škoda mu měla vzniknout a hodnota věcí, které měl údajně odcizit nebyla určena, je sporné, zda mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 9 To 279/2014 zrušil a sám ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby nebo věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podáním ze dne 5. 11. 2014 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Ve skutečnosti všechny vznesené námitky primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů s tím, že se nedopustil inkriminovaného jednání, rozebírá celkovou důkazní situaci s tím, že závěry soudu se opírají toliko o jeho nejednoznačné vyjádření a domněnky odvozované od jeho trestní minulosti a že provedenými důkazy nebyl prokázán jeho úmysl věci odcizit. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o trestný čin, resp. že se trestné činnosti nedopustil. Nejvyšší soud se tak ani nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný polemizuje se závěry odborných vyjádření a rozebírá skutečnosti uvedené ve výpovědích poškozených, neboť jde o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Z uvedeného vyplývá, že obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Pokud část svých námitek obviněný zakládá na tvrzení, že důkazy prokazující jeho vinu jsou pouze nepřímé povahy a jasně z nich nevyplývá, že trestnou činnost skutečně spáchal, je nutné upozornit, že „ trestní praxe nevylučuje, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Nepřímé důkazy způsobilé k prokázání viny musí ovšem tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, přesvědčivě svědčí pro vinu obviněného a zároveň vylučují možnost úvahy o jiném závěru. Souhrn nepřímých důkazů musí podávat ucelený obraz o trestném jednání obviněného tak, aby žádný z jednotlivých důkazů nepřipouštěl jiný ani pravděpodobný výklad, který by odporoval nebo narušoval verzi obvinění“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 602/01).
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání však může zakládat existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, pokud se ve svém důsledku projevil i v nesprávném právním posouzení skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
Primárně je nutno říct, že námitkami uváděnými v dovolání se podrobně a opakovaně zabývaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud nepovažuje za účelné znova rozebírat tyto námitky, když by musel přistoupit pouze k opakování závěrů soudu prvního a druhého stupně. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popřel, je z této spolehlivě usvědčován zejména svědeckou výpovědí poškozených R. V. a P. H., jakož i výpovědí svědka J. Ch., o jejichž věrohodnosti nemá soud důvod pochybovat, a které nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších, zejména listinných důkazů. V tomto směru lze zmínit zejména protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci, jakož i odborná vyjádření. Pokud jde o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie ohledně zajištěných stop, z jeho závěrů je zjevné, že druhá ze stop, která byla identifikována jako otisk části dlaně obviněného, svědčí o tom, že obviněný do sklepa poškozené V. na ul. B. v K. nikoliv jen nahlížel, ale pohyboval se i uvnitř. Pochybnosti podle Nejvyššího soudu nevzbuzují ani skutková zjištění v případě vloupání do sklepa poškozeného P. H. v Z. ulici v K., když je nutno odmítnout námitky obviněného stran manipulace s důkazy ze strany poškozeného. Odborným vyjádřením z oboru mechanoskopie byla ověřena shoda mechanoskopické stopy v místě porušení petlice sklepa v Z. ulici s kontrolní stopou, vytvořenou kleštěmi se žlutou rukojetí, a byla též zjištěna individuální shoda. Rovněž na rukojeti kleští byl zajištěn biologický materiál, který dle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, odpovídá DNA obviněného, a tento byl taktéž zajištěn na rukojeti ohnutého šroubováku. Pokud jde o výhrady obviněného ohledně výše způsobené škody, pro úplnost lze dodat, že i přes skutečnost, že hodnotu odcizených věcí nebylo možno objektivně zjistit, jednání obviněného v bodě 1) soud správně kvalifikoval jako pokus krádeže, neboť tento je trestný již s ohledem na předešlé odsouzení obviněného za obdobné jednání v předchozích třech letech bez ohledu na hodnotu odcizených věci, když na právní kvalifikaci jednání obviněného v bodě 2), kdy se dopustil krádeže vloupáním, nemá vliv ani fakt, že odcizené věci a jejich hodnota s ohledem na stanovisko poškozeného P. H. zůstaly sporné a soud tak pro účely rozhodnutí shledal hodnotu těchto věcí za nepatrnou. V průběhu řízení bylo na základě provedených důkazů mimo pochybnost prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se dopustil výše popsaného protiprávního jednání, a toto bylo soudy rovněž bezpochybně právně posouzeno. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz str. 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 4 usnesení odvolacího soudu), které věnovaly náležitou pozornost zmíněným námitkám, vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádaly a s jejich argumentací se lze plně ztotožnit.
V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu.
Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání ani nenamítá.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný P. Š. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík