ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.604.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 604/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání, které podal obviněný A. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 To 283/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 68/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. G. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 71 T 68/2013 , byl obviněný A. G., spolu s obviněným S. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil dle skutkových zjištění popsaných podrobně pod body 1) až 8) výroku o vině.
Za tento přečin a sbíhající se zločin loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 71 T 148/2012-473, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2013, č. j. 3To 41/2013-516, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný A. G. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl rozsudkem ve vztahu k obviněnému A. G. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 71 T 148/2012- 473, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2013, č. j. 3 To 41/2013-516, jenž nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněného S. H., a o náhradě škody.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 71 T 68/2013, podali oba obvinění A. G. a S. H. odvolání zaměřená do výroků o vině a trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 To 283/2013 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného A. G. nově uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných podrobně pod body I/ 1-7) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že I. společně se spoluobviněným S. H., „ se vedeni zištným úmyslem, dohodli na tom, že dle momentální příležitosti budou ženám nacházejícím se v jejich bezprostředním okolí strhávat řetízky ze žlutého kovu, které následně společně prodají a o zisk se podělí a takto
1) dne 30. 4. 2012 kolem 19.05 hodin v O. – M. O., na ul. N., na tramvajové zastávce MHD „K.“, ve směru na hlavní nádraží, obžalovaný S. H. upozornil obžalovaného A. G. na M. H. s tím, aby poškozené strhl z krku řetízek, obžalovaný A. G. poté využil nepozornosti M. H., zezadu jí z krku řetízek ze žlutého kovu s přívěskem ve tvaru dvoukoruny strhl, vzápětí oba z místa činu utekli, čímž způsobili jmenované škodu ve výši 5.800,- Kč ,
2) dne 5. 5. 2012 kolem 13.00 hodin v O. – M. O., na ul. N., na tramvajové zastávce MHD „K.“, ve směru na centrum města, potkali Z. F., obžalovaný A. G. využil její nepozornosti, zezadu jí z krku strhl řetízek ze žlutého kovu s přívěskem ve tvaru kříže a oba poté z místa činu utekli, čímž způsobili jmenované škodu ve výši 3.550,- Kč ,
3) dne 15. 5. 2012 kolem 15.10 hodin v O. – M. O., na S. t., na trolejbusové zastávce MHD „V. t.“, ve směru na centrum města, oba vyskočili ze dveří trolejbusu linky, přičemž obžalovaný S. H. na zastávce stojící M. P., strhl z krku řetízek ze žlutého kovu s přívěskem ze žlutého kovu a oba poté z místa činu utekli, čímž způsobili jmenované škodu ve výši 3.700,- Kč ,
4) dne 30. 5. 2012 kolem 9.40 hodin v O. –P., na ul. M., v autobuse linky obžalovaný A. G. upozornil obžalovaného na řetízek L. Š., sedící na sedadle před předními dveřmi a poté obžalovaný S. H., při zastavení autobusu na zastávce autobusu MHD „S. B. N.“, přistoupil zezadu k poškozené, strhl jí z krku řetízek ze žlutého kovu s přívěskem kříže a oba poté z místa činu utekli, čímž způsobili jmenované škodu ve výši 12.600,- Kč ,
5) dne 30. 5. 2012 kolem 10.50 hodin v O. – M. O., na ul. N., na zastávce K., ve směru H. n., v okamžiku příjezdu tramvaje k nástupnímu ostrůvku se postavili po bok poškozené A. M., přičemž obžalovaný S. H. jí z krku strhnul dva řetízky ze žlutého kovu, s jedním přívěskem ze žlutého kovu ve tvaru kříže s rubínem, vzápětí z místa činu utekli, zatímco obžalovaný A. G. se, ve snaze odpoutat pozornost od spoluobžalovaného, před ní postavil, chvíli na ni mluvil, aby vzápětí rovněž uprchl, čímž způsobili jmenované škodu ve výši 8.200,- Kč ,
6) dne 31. 5. 2012 kolem 12.20 hodin v O. – M. O., na tramvajové zastávce MHD „F. m.“, ve směru do O. –P., obžalovaný A. G. přistoupil ke Z. V. a v úmyslu odcizit jej, uchopil řetízek ze žlutého kovu v hodnotě 4.500,- Kč, který měla na krku, trhnul s ním, avšak řetízek se přetrhl a sjel jmenované za oděv, takže svůj úmysl nedokončil a z místa činu utekli, zatímco obžalovaný S. H., v úmyslu odvést pozornost poškozené od utíkajícího A. G., zůstal chvíli stát na zastávce, aby vzápětí rovněž utekl, přičemž jmenované způsobili škodu poškozením řetízku ve výši 170,- Kč ,
7) dne 2. 6. 2012 kolem 17.00 hodin v O. – M. O., v podchodech „F. m.“, zamířili při chůzi přímo k protijdoucí J. G., které se v poslední chvíli vyhnuli a v okamžiku, kdy společně kolem ní prošli, obžalovaný S. H., jí strhnul z krku tři řetízky ze žlutého kovu, s jedním přívěskem ze žlutého kovu obdélníkového tvaru se znamením střelce, vše v celkové hodnotě 10.399,- Kč, načež se oba dali na útěk, odcizili však pouze uvedený přívěsek v částce 770,- Kč, neboť řetízky se zachytily za oblečení poškozené, a přetržením řetízků způsobili poškozené škodu ve výši 240,- Kč,
kdy odcizené věci skutečně společně prodali v zastavárně U P. a o získané finanční prostředky se rozdělili stejným dílem “.
Za tento přečin a sbíhající se zločin loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 71 T 148/2012-473, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2013, č. j. 3 To 41/2013-516, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný A. G. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl ve vztahu k obviněnému A. G. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 71 T 148/2012-473, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2013, č.j. 3 To 41/2013-516, jenž nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu poškozeným:
A. M., bytem S., H.–B., ve výši 5.000,- Kč,
J. G., bytem N., K., ve výši 1.010,- Kč,
M. P., bytem U L., S. V. n. O., ve výši 3.700,- Kč,
M. H., bytem V., O.–V. ve výši 4.000,- Kč,
Z. F., bytem M., O.–M. – O., ve výši 2.500,- Kč,
L. Š., bytem P., O.–P., ve výši 8.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené M. H., bytem V., O.-V., A. M., bytem H.-B., S., L. Š., bytem P., O.-P., J. H., B., O.-M. O., odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl obviněný A. G. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 4) obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 ZT 219/2012, kterýžto byl obžalobou právně kvalifikován jako dílčí útok přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. S ohledem na uvedené byla poškozená B. A., bytem J., O. - M. O., podle §229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněnému A. G. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. H., stejně jako povinnosti k náhradě škody.
V uvedené věci bylo rozhodováno podruhé, kdy původní rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 71 T 148/2012-473, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. z podnětu obviněného A. G. zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 3 To 41/2013, kdy ve vztahu k tomuto obviněnému byl zrušen výrok o vině pod body 1) až 8), výrok o trestu a výroky o náhradě škody učiněné dle §228 odst. 1 tr. ř. a dle §229 odst. 2 tr. ř., a dále byla věc v tomto rozsahu vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 To 283/2013, podal obviněný A. G. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 162 - 167), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že rozsudkem ze dne 22. 2. 2013, č. j. 3 To 41/2013-516, zjistil odvolací soud nedostatky a pochybení Okresního soudu v Ostravě, a z tohoto důvodu ve vztahu k jeho osobě původní rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Přestože v rámci odůvodnění uvedl, že je původní rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 71 T 148/2012-473, v napadených bodech 1) až 8) nepřezkoumatelný a okresní soud se měl pečlivě zabývat každým provedeným důkazem, popř. doplnit dokazování v rozsahu, který se ukáže být nezbytným, okresní soud v rámci nového projednání věci pouze přečetl listiny, jak vyplývá z protokolu z hlavního líčení ze dne 29. 5. 2013, aniž by se vůbec zabýval každým provedeným důkazem, popř. dokazování nějak doplnil. Z odůvodnění nalézacího soudu nevyplývá, na podkladě jakých důkazů poupravil skutkové věty jednotlivých skutků. Krajský soud pak v rámci projednání napadeného rozsudku v podstatě uvedl, že nalézací soud zopakoval zčásti nedostatky a pochybení vytýkaná mu původním rozsudkem odvolacího soudu, resp. tyto neodstranil. V rámci veřejného zasedání nicméně k věci vyslechl toliko svědkyni B. A. a na základě i jejího výslechu dospěl k závěru, že nebylo prokázáno spáchání skutku popsanému pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, a v tomto bodě jej zprostil obžaloby. Obviněný má za to, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno u každého skutku obžaloby, kdo z obviněných a jakým způsobem se dílčího útoku dopustil, případně jakým konkrétním jednáním každého z nich byl naplněn znak spolupachatelství, kdy dokazování bylo provedeno nedostatečně a rozsudek krajského soudu je tedy nepřezkoumatelný. V případě, že by tu byla důvodná pochybnost o tom, že se podílel na spáchání skutků popsaných ve skutkových větách pod bodem I. 1 - 7), měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn.
Dále obviněný rozebírá skutková zjištění stran jednotlivých skutků, provedené důkazy k nim se vázající a odkazuje zejména na návrhy učiněné státním zástupcem u hlavního líčení [skutky pod body 1/, 5/ a 6/]. U skutků pod body 1), 5) (č. 4 rozsudku odvolacího soudu) a 6) (č. 5 rozsudku odvolacího soudu) má proto obviněný za to, že je dána důvodná pochybnost, zdali tyto skutky opravdu spáchal on, popř. zdali byly tyto skutky opravdu spáchány ve spolupachatelství. Stejné pochybnosti vyjádřil i ve vztahu ke skutkům pod body 2), 3), 7) (č. 6 rozsudku odvolacího soudu) a 8) (č. 7 rozsudku odvolacího soudu).
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 3 To 283/2013-110, a podle §265k tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí ve věci, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, kterému bylo doručeno dne 13. 2. 2014 (č. l. 170). Dne 5. 3. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kde bylo uvedeno, že se k podanému dovolání obviněného A. G. nebude věcně vyjadřovat (č. l. 171). Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 To 283/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři , neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů [zejména jeho výpovědi a dále výpovědí spoluobviněného S. H., poškozené M. H. /skutek č. 1, kdy současně namítl nezajištění daktyloskopických stop/, svědkyně L. S. a poškozené L. Š. /skutek č. 4/, a svědkyně A. M. /skutek č. 5/, kdy u skutků pod body 2) – 6) namítl nesplnění zákonných podmínek rekognice; obecná námitka nedostatečně provedeného dokazování] a vadná skutková zjištění [kdy namítl, že se uvedených skutků nedopustil, zejména pak stran skutků pod body 4) a 7), kdy uvedl, že tyto spáchal spoluobviněný S. H.; dále zjištění toho, zda jej poškozené, zejména u skutků pod body 1), 2), 4) a 5), poznali jako pachatele], když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy dokazování bylo provedeno nedostatečně, když se soudy nezabývaly každým důkazem zvlášť i v jejich vzájemné souvislosti) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci [kdy obviněný uvedl, že se uvedeného jednání nedopustil, resp. toto mu nebylo prokázáno, neboť soud by neměl přeceňovat jeho doznání se k některým předmětným skutkům /zejména skutky pod body 2 a 6), kdy stran skutku pod bodem 1) je zřejmé, že se uvedeného skutku dopustil někdo zcela jiný, u skutku pod bodem 4) pak šlo o situaci, kdy náhodou cestoval v tramvaji s jinou romskou ženou, u skutků pod body 4) a 7) je pak pachatelem spoluobviněný S. H., u skutku pod bodem 5) pak nebyl vůbec na místě činu].
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. G. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi procesní námitky lze podřadit ty, které směřují ke zpochybnění způsobu, jakým byly jednotlivé důkazní prostředky vyhodnoceny, resp. námitka stran zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný své dovolání částečně směřoval proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího, kdy namítal, že se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu stran některých jeho úvah. Napadená konstatování jsou uvedena v rámci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli v tzv. skutkových větách. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Odvolací soud ve vztahu k dosavadnímu řízení po přezkoumání věci konstatoval, že soud prvního stupně poté, co byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 3 To 41/2013, dle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1l. 2012, sp. zn. 71 T 148/2012, nepostupoval důsledně v intencích usnesení krajského soudu a zopakoval zčásti nedostatky a pochybení, které mu byly tímto usnesením vytýkány. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud „ v dalším řízení neprovedl žádný důkaz, toliko částečně poupravil úvodní, obecně koncipovanou část skutkové věty, aniž by však přesně popsal konkrétní účast každého z nich ve vztahu k jednotlivým útokům. Neprovedl tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu dokazování náležitým způsobem a v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ani provedené důkazy nevyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. (str. 12 napadeného rozsudku). Odvolací soud proto uvedená pochybení odstranil, když provedl výslech svědkyně B. A. a následně se vyjádřil k jednotlivým skutkům, resp. sumarizoval skutková zjištění k nim se vztahující. Uvedl taktéž, že nalézací soud se „ ve vztahu k obžalovanému A. G. náležitě zabýval skutečnostmi vyplývajícími pro něho z rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 v souvislosti s jeho odsouzením rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. 5 T 113/2011, který nabyl právní moci dne 20. 10. 2011 “ (str. 12 napadeného rozsudku). Z příslušné části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 12 až 14 napadeného rozsudku), kdy následně rozhodl výše uvedeným rozsudkem.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K námitce stran spolupachatelství pak je namístě uvést, že podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Je potřebné připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Dané ustanovení je tedy třeba chápat tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a byl-li čin spáchán ve spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku, je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na jednání podílel.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata