ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1105.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1105/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2015 o dovolání, které podal obviněný J. B . , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 To 60/2015-412, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 215/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 To 60/2015-412, byl z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 T 215/2014-379, kterým byl obviněný J. B. uznán vinným pod bodem I.) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, bodem II.) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, bodem II.) – 3) písm. a) – c) třemi přečiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem III.) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve vztahu k jednání pod ad I.) „soud upustil podle §44 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 8 T 162/2012-317 ze dne 27. 8. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 407/2013-356 ze dne 11. 2. 2014“, a odsoudil obviněného „za skutky ad II.) – III.) a za jednání za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1a) tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1a) tr. zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2e) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. 11 T 14/2014-442 ze dne 27. 8. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 407/2014-481 ze dne 14. 1. 2015 a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1a tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. 2 T 112/2013-75 ze dne 9. 9. 2013“ podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon trestu odnětí svobody zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále uložil obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let, současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 14/2014 ze dne 27. 8. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 407/2014-481 ze dne 14. 1. 2015, jakož i všechny další výroky obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu a dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že 1) podle §44 tr. zákoníku za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 1) upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 T 162/2012-317, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, č. j. 13 To 407/2013-356, (bod 2) za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku (I.) a též za tři přečiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod II/3a,b,c) a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod III), ohledně nichž zůstal výrok o vině v citovaném rozsudku nedotčen, uložil obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku, v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen, dále odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 To 60/2015-412, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, a to s odkazem na důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [(prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l tr. ř.)], §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný jeho naplnění v tom, že rozhodnutí o jeho vině spočívá na nesprávném právním posouzení. K jednání pod bodem I.) uvádí, že v daném případě šlo o půjčku a sám své závazky vůči poškozené písemně uznal a popírá, že by poškozenou I. Š. uvedl v omyl. Ani v případě jednání, pro které byl uznán vinným pod bodem II.) výroku o vině rozsudkem soudu prvního stupně, není podle obviněného správný závěr soudu o jeho vině, neboť žádnou z poškozených při sjednávání půjček neuváděl v omyl, naopak sám je informoval o své špatné finanční, ale i trestní minulosti. Své závazky obviněný nepopírá, avšak odmítá závěr soudu, že by své jednání jakkoli plánoval. Soudům vytýká, že ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, jakým jednáním měl poškozené uvést v omyl, a tím naplnit znaky podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za nesprávné považuje rovněž závěry soudů o vině přečiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť soudy byl uznán vinným pouze na základě svědectví poškozených, když jiné důkazy se orgánům činným v trestním řízení proti jeho osobě opatřit nepodařilo, přičemž výpovědi poškozených považuje za zaujaté, a proto měly soudy v tomto případě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Za nesprávný rovněž považuje výrok o úhrnném nepodmíněném trestu z rozsudku soudu druhého stupně a ve vztahu k tomuto odkazuje na důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. Námitky, které byly obviněným vzneseny, k nesprávnému uložení úhrnného trestu, je možno shrnout v konstatování, že za správný považuje výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Soudu druhého stupně dále vytýká, že ve svém rozsudku pod bodem 2) nesprávně odkazuje na bod I. rozsudku soudu prvního stupně, který se však týkal přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nikoli §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku, u kterého navíc soud druhého stupně opomenul uvést při ukládání trestu podle „jakého písmene odst. 4 §209 tr. zák.“ tak učinil, a proto tento výrok považuje za neúplný ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby byl Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby, případně, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a pokud by Nejvyšší soud shledal důvody pro rozhodnutí ve smyslu výroku o vině jak bylo uvedeno v rozhodnutí soudu prvního stupně, pak navrhl, aby mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody (v rozsahu výroku soudu prvního stupně) avšak v co nejnižší možné výměře.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek navrhuje dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout, přičemž se ztotožňuje s argumentací soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v rámci jeho výhrad, které směřoval proti výroku o vině v případě jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně pod body I.), II.) a III.) shrnout v konstatování, že obviněný primárně nevytýká soudům nižších stupňů „nesprávné právní posouzení“, jako nezbytný předpoklad pro použití uvedeného dovolacího důvodu, ale jeho námitky jsou primárně skutkové a až následně od změny skutkových zjištění, a to na základě změny v hodnocení důkazů v souladu s představami obviněného, jsou dovozovány námitky právní. V reakci na argumentaci obviněného je vhodné uvést, co je pravou podstatou jeho dovolacích námitek, které podřadil pod shora uvedený důvod dovolání. Obviněný opětovně zdůrazňuje, že s paní I. Š. žil jako druh a družka ve společné domácnosti. Ona věděla o jeho špatné finanční situaci a poskytla mu půjčku dobrovolně i přes vědomí jeho špatné finanční situace. Uvedená skutečnost podle obviněného v žádném případě nemůže prokazovat jeho úmysl uvádět poškozenou v omyl, když navíc si je svých závazků vědom a písemně závazky uznal. Obviněný zde zcela záměrně přehlíží, k jakým skutkovým závěrům soudy dospěly na základě hodnocení důkazů. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně lze zmínit, že obviněný „po seznámení se prostřednictvím internetu a navázání důvěrného vztahu vylákal od I. Š., pod různými smyšlenými záminkami a nepravdivým příslibem jejich vrácení finanční prostředky…“ Hodnotící úvahy ke shora uvedenému skutkovému zjištění rozvádí soud prvního stupně na straně 8-9 odůvodnění svého rozsudku. S uvedenými závěry se ztotožnil rovněž soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Obdobná argumentace je obsahem námitek obviněného také ve vztahu k dalšímu jednání, pro které byl odsouzen, když uvádí, že „poškozenou M. K. K., I. Ř., R. K., L. M. a E. Č., žádným způsobem při sjednávání půjček neuvedl v omyl, všechny předem výslovně upozornil na své dluhy, exekuce, trestní minulost“. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 9-12 poukazuje na důkazy, které jej vedly k závěru, že se obviněný jednání, pro které byl uznán vinným, dopustil. Nesouhlas obviněného s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (stejně jako soudu druhého stupně) lze dokumentovat i na další argumentaci obviněného v rámci odkazu na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy uvádí, že jeho vina byla dovozena pouze na výpovědi poškozených, on sám spáchání přečinů popírá, poškozené osoby jsou vůči němu zaujaté s motivací mu v trestním řízení přitížit a soudy měly aplikovat zásadu „in dubio pro reo“.
Na případ, kdy obviněný předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že uvedené námitky jsou z hlediska jejich povahy opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatňoval po dobu trestního stíhání a se kterými se musely orgány činné v trestním řízení v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Vzhledem ke skutečnostem, na které Nejvyšší soud již shora upozornil, bylo nutno námitky obviněného uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně irelevantní a v případě tohoto dovolacího důvodu by přicházelo v úvahu postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Ke shora uvedenému dovolacímu důvodu lze uvést, že obviněný trest odnětí svobody považuje za nesprávný jednak ve výši trestu, jednak že mu byl uložen jako úhrnný a on se domáhá toho, aby mu byl uložen trest souhrnný a kratšího trvání. Předně musí Nejvyšší soud uvést, že pokud byl obviněný uznán vinným několika trestnými činy, z nichž nejpřísněji trestný je trestný čin podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za který bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi roků, pak uložení trestu odnětí svobody v trvání tří roků nesplňuje alternativu, že byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ale ani alternativu, že by byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud by tedy bylo dovolání hodnoceno výhradně v intencích podaného dovolání a odkazu na důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak by musel Nejvyšší soud dovolání obviněného i v této části odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že obviněný však brojí proti tomu, že mu byl uložen trest úhrnný a správně měl být ukládán trest souhrnný, přestože uvedená námitka nebyla subsumována pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. – za jiné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest..], neposuzoval Nejvyšší soud uvedený nedostatek formalisticky a uvedenou námitku akceptoval jako právně relevantní. K uvedené námitce, že „správně mu měl být ukládán souhrnný trest“ však musí Nejvyšší soud uvést, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, a to z níže uvedených důvodů.
Obviněný argumentuje tím, že trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen pod body II.) v předmětné trestní věci a soudem prvního stupně byla kvalifikována podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku – „mělo dojít od 11. 9. 2013 do března 2014, tj. až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č. j. 2 T 112/2013-75, a dříve, než byl Okresním soudem v Náchodě vyhlášen rozsudek ze dne 27. 8. 2014, č. j. 11 T 14/2014-442. V souvislosti s ukládáním souhrnného trestu je potřebné zmínit, že z ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku mj. vyplývá uložení souhrnného trestu v případě „odsuzuje-li soud pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin“. Sám obviněný uvádí, že rozhodnutí – rozsudek Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 112/2013, byl vyhlášen dne 9. 9. 2013. Trestná činnost, pro kterou byl obviněný uznán vinným pod bodem II.) výroku rozsudku soudu prvního stupně byla páchána od 11. 9. do 16. 9. 2013 (bod 1), od 25. 10. do listopadu 2013 (bod 2), od 23. 1. do 1. 2. 2014 (bod 3), od 3. 2. do 7. 2. 2014 (bod 4), od 8. 1. do 13. 3. 2014 (bod 5), pod bodem III. byla páchána v době od 19. 1. do 31. 1. 2014. Ze shora uvedeného je zřejmé, že zmíněná trestná činnost v předmětné trestní věci, byla obviněným spáchána až po vyhlášení rozsudku Okresním soudem v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č. j. 2 T 112/2013-75, tudíž nelze aplikovat ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku. V souběhu s trestnou činností v této trestní věci není ani odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, č. j. 11 T 14/2014-442, který byl vyhlášen dne 27. 8. 2014, neboť uvedeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným pro trestnou činnost, které se dopouštěl v období od října 2012 do dubna 2013 a tímto rozsudkem byl obviněnému ukládán souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č. j. 2 T 112/2013-75. Z uvedené chronologie je tedy patrno, že mezi trestnou činností páchanou obviněným, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresním soudem v Náchodě ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 T 215/2014-379, existuje rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č. j. 2 T 112/2013-75, který pro další trestnou činnost obviněného (posuzovanou v předmětné trestní věci) založil podmínky recidivy nikoli souběhu. Jak již bylo shora uvedeno, trestná činnost, pro kterou byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě pod č. j. 11 T 14/2014-442, který byl sice vyhlášen dne 27. 8. 2014, byla však spáchána před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č. j. 2 T 112/2013-75. Lze tedy uzavřít, že v případě námitky obviněného, kterou chtěl dosáhnout uložení souhrnného trestu, byla tato sice shledána právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (Vhodné je rovněž zmínit existenci rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 8 T 162/2012 – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 495/2015). K problematice souhrnného trestu srov. též rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.
Další námitka obviněného spočívala v tom, že soud druhého stupně ve svém rozsudku „nesprávně odkazuje na bod I rozsudku soudu prvního stupně, který se týká §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku“ a další pochybení pak v tom, že „odvolací soud ukládá sice trest za zločin podvodu dle §209 odst. 1, 4 tr. zák., neuvádí však dle jakého písmene odst. 4 §209 tr. zák., a proto je výrok neúplný“, a tudíž zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, pokud např. v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nemohl akceptovat jako právně relevantní, neboť trest byl obviněnému ukládán podle kvalifikované podstaty tj. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku v rozsahu zákonné sazby od dvou do osmi let. Lze pouze akceptovat výhradu obviněného, že soud druhého stupně nesprávně ve svém výroku na straně 2 skutečně pod bodem 2) uvádí (bod I), správně má být uvedeno (bod II) avšak uvedená skutečnost není námitkou, která by zakládala akceptovatelnost naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť soud druhého stupně cituje, že „ohledně viny zůstal výrok o vině v citovaném rozsudku – myšleno rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 T 215/2014-379, nedotčen“.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu