ECLI:CZ:US:2018:4.US.911.18.1
sp. zn. IV. ÚS 911/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Rafiqul Islama Miaha, zastoupeného Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 sp. zn. 20 Cdo 5372/2017, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2017 č. j. 24 Co 90/2017-225 a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov, ze dne 11. ledna 2017 č. j. 203 Ex 02969/14-210, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Hradci Králové a 3. soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, jako účastníků řízení, a za účasti Květy Kovářové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 9. března 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Rafiqul Islam Miah (dále jen "stěžovatel" nebo "povinný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Usnesením ze dne 11. ledna 2017 č. j. 203 Ex 02969/14-210, soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "soudní exekutor") udělil obchodní společnosti LOVE s. r. o., se sídlem Jungmannova 1438/33, 500 02 Hradec Králové, IČ: 02947765, příklep na blíže specifikované vydražené nemovitosti - stavební parcely a domu, neboť učinila nejvyšší dražební podání ve výši 1 153 333 Kč.
2) Proti usnesení soudního exekutora podal povinný odvolání, k němuž Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. května 2017 č. j. 24 Co 90/2017-225 napadené usnesení soudního exekutora potvrdil. Krajský soud
(mimo jiné) nepřitakal námitce povinného, dle něhož konání dražby bránila skutečnost, že na sebe podal insolvenční návrh, který je veden u krajského soudu pod sp. zn. KSHK 45 INS 302/2017. Z insolvenčního rejstříku totiž krajský soud zjistil, že insolvenční návrh povinného krajský soud usnesením ze dne 11. ledna 2017 č. j. KSHK 45 INS 302/2017-A-3, odmítl, přičemž dané rozhodnutí bylo v insolvenčním rejstříku uveřejněno téhož dne v 8:42 hod. Jestliže dražba nemovitostí proběhla rovněž v tentýž den od 13:00 do 14:00 hodin, nebyla již v této době dána překážka probíhajícího insolvenčního řízení, pro kterou by bylo třeba nařízené dražební jednání odročit.
3) Povinný následně usnesení krajského soudu napadl dovoláním, o němž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozhodl usnesením ze dne 13. prosince 2017 sp. zn. 20 Cdo 5372/2017, tak, že jej jako nepřípustné odmítl. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení připomněl, že krajský soud při posouzení otázky, zda uveřejněním usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu odpadly účinky zahájení insolvenčního řízení, postupoval zcela v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, na niž blíže odkázal. Zároveň dovolací soud doplnil, že sama skutečnost, že povinný byl oprávněn proti usnesení insolvenčního soudu podat odvolání, nic nemění na tom, že účinky zahájení insolvenčního řízení pomíjí okamžikem zveřejnění takového usnesení v insolvenčním rejstříku.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak rozporuje samotné provedení dražby, neboť je přesvědčen, že soudní exekutor tuto nebyl oprávněn provést až do "úplného skončení insolvenčního řízení" a dále vyslovuje nesouhlas s pojetím přípustnosti dovolání. Je přesvědčen, že přípustnost dovolání musí být dána i tehdy, když napadené rozhodnutí vykazuje ústavněprávní deficity, jako tomu bylo i v jeho věci. Uvedený deficit - porušení práva na spravedlivý proces - stěžovatel spatřuje v tom, že dražba nemovitosti proběhla pouhé čtyři hodiny poté, co insolvenční soud uveřejnil v insolvenčním rejstříku usnesení o odmítnutí jeho insolvenčního návrhu. Stěžovatel má za to, že takovým postupem soudního exekutora mu byla odepřena možnost se proti provedení dražby jakkoliv bránit. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení v podobě sistace provedení výkonu rozhodnutí nezaniká pouhým vydáním usnesením o odmítnutí insolvenčního návrhu, resp. jeho uveřejněním v insolvenčním rejstříku, ale až jeho právní mocí.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele přestavuje pouze pokračující polemiku s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů a soudního exekutora, nadto dotýkající se toliko roviny "podústavního" práva. V takovém případě by ústavní stížnost mohla být shledána důvodnou jedině v situaci, kdy by Ústavní soud zjistil, že závěry napadených rozhodnutí se ocitají ve zjevné kolizi s jím formulovanými postuláty stran ústavní konformity odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Již ve svých nálezech ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 a ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 Ústavní soud uvedl, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídala kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud je povinen se s argumentací účastníka v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá) dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly.
V poměrech projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí se opakovaně jednotlivými argumenty stěžovatele podrobně zabývají a je z nich dostatečně přesvědčivě seznatelné, z jakého důvodu se postup soudního exekutora, který přistoupil k dražbě nemovitostí tentýž den, ve který byl stěžovatelův insolvenční návrh odmítnut, nijak neprotiví zákonné právní úpravě ani ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Napadená rozhodnutí jsou logicky, přesvědčivě a více než dostatečně odůvodněna, přičemž ani stěžovatel nerozporuje jednotlivá skutková zjištění, nýbrž navazující právní posouzení.
Na margo stížnostních námitek proto Ústavní soud toliko připomíná, že výklad dotčených ustanovení §109 písm. c) a §146 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") obecnými soudy neshledává nijak excesivním, nelogickým či zjevně svévolným. Je na úvaze insolvenčního soudu (založené na pečlivém uvážení konkrétních okolností dané věci), zda v případě usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu rozhodne, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí. V opačném případě - jako tomu bylo i v projednávané věci - zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení již okamžikem zveřejnění rozhodnutí insolvenčního soudu v insolvenčním rejstříku (§89 odst. 1 insolvenčního zákona). Jak správně připomněl dovolací soud, je třeba rozlišovat mezi právní mocí rozhodnutí a jeho účinností (vykonatelností), přičemž v insolvenčním řízení se obecně uplatňuje zásada bezprostřední účinnosti rozhodnutí.
K námitce stěžovatele týkající se posouzení přípustnosti dovolání lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy dovolacího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12). O takový případ však ve věci stěžovatele nejde, jak je zřejmé z vypořádání předchozí námitky. Skutečnost, že k dražbě došlo čtyři hodiny poté, co insolvenční soud odmítl insolvenční návrh stěžovatele, neshledává Ústavní soud jako porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces. Své námitky proti průběhu dražebního jednání ostatně stěžovatel uplatnil v odvolání a krajský soud se jimi dostatečně zabýval (srov. s. 3 až 4 jeho usnesení).
Protože Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, byl nucen podanou ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu