ECLI:CZ:US:2018:4.US.965.18.1
sp. zn. IV. ÚS 965/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Sajdlové, zastoupené JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 5258/2017-373 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017 č. j. 19 Co 116/2017-325, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti 1. České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, a 2. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 12. 3. 2018 se Milena Sajdlová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o náhradu škody.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení částky 770 000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Žalobkyně tvrdila, že v rámci exekuce nařízené na majetek povinného Josefa Hrona, s nímž žila v jeho domě v P., soudní exekutor sepsal a z domu povinného odvezl také movité věci žalobkyně. Ačkoliv se žalobkyně excindační žalobou domáhala, aby tyto její věci byly vyloučeny z exekuce, byly prodány v dražbě, a jí nezbylo než vylučovací žalobu vzít zpět. Postupem soudního exekutora jí tak vznikla škoda.
Dne 15. 12. 2016 rozsudkem č. j. 14 C 230/2006-308 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") žalobu zamítl (výrok I). Učinil tak poté, co žalobkyni usnesením ze dne 7. 4. 2016 vyzval k doplnění tvrzení ohledně konkrétně uvedených věcí, jež byly v dražbě prodány, tj. k uvedení skutečností, z nichž by vyplývalo vlastnické právo žalobkyně k předmětným movitým věcem. Žalobkyně se k navrženému účastnickému výslechu nedostavila s odůvodněním, že spor ji zmáhá a zdravotní stav jí neumožňuje se jednání účastnit. Obvodní soud uzavřel, že žalobkyně doposud neprokázala své vlastnické právo k tvrzeným věcem, neboť absentují příslušná tvrzení, jak a kdy je nabyla, čímž není splněna základní podmínka odpovědnosti, tedy řádná specifikace nebytí jednotlivých věcí do vlastnictví žalobkyně, výše škody a příčinná souvislost. Podle obvodního soudu je to právě žalobkyně, která je osobou povinnou hodnověrně prokázat, že věci uvedené v žalobě, které byly dle jejího tvrzení neoprávněně prodány soudním exekutorem v dražbě, jsou jejím vlastnictvím. Přitom to byla ona sama, která na svůj účastnický výslech, z něhož by bylo možné případně okolnosti vlastnictví sporných věcí zjistit, rezignovala. Žaloba byla proto jako nedůvodná zamítnuta.
Dne 24. 5. 2017 rozsudkem č. j. 19 Co 116/2017-325 Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 14 C 230/2006-308 potvrdil (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v žalobě sice uvádí soupis movitých věcí, avšak o tom, jakým způsobem se stala jejich vlastnicí, žaloba mlčí. Stejně tak svědci slyšení před obvodním soudem nejsou ve svých výpovědích s to prokázat, jakým způsobem a zda vůbec žalobkyně věci nabyla a stala se tak jejich vlastnicí.
Dne 14. 12. 2017 usnesením č. j. 30 Cdo 5258/2017-373 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2017 č. j. 19 Co 116/2017-325 odmítl s odůvodněním, že neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; Nejvyšší soud poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, tj. na usnesení ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13 a na usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Nad rámec řečeného Ústavní soud konstatuje, že o věci žalobkyně již dříve rozhodovaly civilní soudy všech stupňů. O její ústavní stížnosti rozhodl též Ústavní soud nálezem ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373), v němž konstatoval, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012 č. j. 19 Co 413/2012-229 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 1047/2013-248, bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil. Odvolací soud následně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2012 č. j. 14 C 230/2006-196 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že se neztotožnil s názorem obvodního soudu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora tím, že nešetřil práva třetích osob, a že je třeba zkoumat, zda se soudy řešící exekuční věci dopustily nesprávného úředního postupu.
III.
V nynější ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy provedené důkazy hodnotily libovolně a rozporně se zákonem, porušily zásadu spravedlivého procesu, a jejich rozhodnutí jsou protiústavní ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Veškerými okolnostmi případu se řádně nezabýval ani dovolací soud, důkladně věc nezkoumal, a jeho rozhodnutí je obecné povahy a čistě formální. Podle stěžovatelky postupem soudů byl porušen princip právní jistoty a předvídatelnosti práva.
Stěžovatelka odvolacímu soudu vytkla, že potvrdil rozsudek nalézacího soudu, aniž by se vypořádal s odvolacími námitkami, a aniž by odůvodnil, proč není dostačujícím důkazem o vlastnictví svědecká výpověď podpořená písemným dokladem. Namítla též, že soudní exekutor Mgr. Michal Rudý již není vedlejším účastníkem řízení a že jeho úřad zanikl ke dni 31. 7. 2016, proto je jeho účast na straně žalované v rozporu se zákonem.
Odvolací soud ve vyjádření ze dne 2. 8. 2018 k ústavní stížnosti pouze odkázal na skutkové závěry i právní posouzení obsažené v odůvodnění rozsudku, a proto vyjádření nebylo zasláno k replice stěžovatelce.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem v řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy všech stupňů, zejména otázky, zda stěžovatelka byla vlastníkem věcí soudním exekutorem zpeněžených dříve, než bylo rozhodnuto o podané vylučovací žalobě.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod, v daném případě zejména základního práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jelikož však v řízení před obecnými soudy vlastnictví stěžovatelky k soudním exekutorem prodaným movitým věcem prokázáno nebylo, shora uvedený závěr Ústavní soud nemohl učinit.
V projednávaném případě bylo věcí žalobkyně, aby hodnověrně prokázala, že movité věci prodané soudním exekutorem dříve, než bylo rozhodnuto o jí podané vylučovací žalobě, byly jejím vlastnictvím. Takové zjištění bylo rozhodující a nezbytné pro následné posouzení opodstatněnosti vylučovací žaloby a zjištění případné odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup exekučního soudu v důsledku neodložení exekuce. Důkazní břemeno žalobkyně neunesla a navíc rezignovala na svůj účastnický výslech. Pro ni nepříznivý výsledek civilního sporu proto dle názoru Ústavního soudu nelze přičítat obecným soudům, ale chování stěžovatelky samotné.
Napadená soudní rozhodnutí jsou dle přesvědčení Ústavního soudu podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu