ECLI:CZ:US:2018:4.US.975.18.1
sp. zn. IV. ÚS 975/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2017, č. j. 9 To 508/2017-38, a Okresního soudu v Kladně ze dne 27. října 2017, č. j. 6 PP 254/2017-25, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Výše uvedeným usnesením zamítl Okresní soud v Kladně žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 2 T 208/2005, a Okresního soudu v Kladně ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 5 T 185/2013; následnou stížnost Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudy svá rozhodnutí odůvodňují pouze v obecné rovině, tedy tím, že stěžovatel byl již dříve podmíněně propuštěn a podmínky propuštění nesplnil; recidiva je jediným důvodem, proč žádost stěžovatele zamítl. Stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16, který v obdobném případě vyloučil, aby samotný odkaz na trestní minulost byl (jediným) důvodem, pro který soud žádosti o propuštění nevyhoví. Citovaným nálezem stěžovatel argumentoval i ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak ani krajský soud se jím neřídil a stížnost zamítl, ačkoliv Ústavní soud vyloučil mechanické ponechání ve výkonu trestu odnětí svobody pro pouhé dřívější porušení podmínek propuštění. Stěžovatel je přesvědčen, že dostatečně prokázal, že se napravil a nerozumí tomu, co více by mohl učinit pro to, aby jeho návrhy nebyly odmítnuty. Soudy nezohlednily ani další zřetele hodné okolnosti, jako je zdravotní stav matky stěžovatele, který vyžaduje péči třetí osoby a kterou není žádný jiný rodinný příslušník, vyjma stěžovatele, schopen zajistit.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Uvedená zásada je prolomena jen tehdy, jestliže na úkor stěžovatele obecné soudy vybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno stěžovatelovo základní práva, což nezjistil.
Jak je patrné i z právní věty stěžovatelem zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16: "[p]řestože Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeném na uvážení soudů, ve výjimečných případech je jeho zásah nezbytný ... mezi takové výjimečné případy patří situace, kdy soudy ... rozhodují na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu, případně kdy si dostatečné podklady obstarají jen formálně, ale materiálně je již při svém posouzení věci nezohlední; kdy se ve svém rozhodnutí poruší zákaz dvojího přičítání ... či kdy v řízení dojde k závažnému procesnímu pochybení, například nerespektování principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní ... i tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, a to navíc toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění případné následné proměny a nápravy odsouzeného, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a dalších relevantních aktuálních informací k odsouzenému". V citované věci soudy kumulovaně zasáhly do základních práv způsobem, který zkrátil odsouzeného, a proto byl namístě výjimečný zásah Ústavního soudu, přičemž z příslušného spisu je patrné, že zásah Ústavního soudu byl mimořádným a jediným efektivním nástrojem, jak dosáhnout nápravy zásahu do zaručených práv.
Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění je možné vydat osobám, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života. Je úkolem soudů prověřit, zda takové okolnosti nastaly a zákonné vymezení je jen rámcem a určuje nezbytné požadavky na takové rozhodnutí. Smysl institutu podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení; bylo-li dosud odpykanou částí trestu sledovaného účelu již dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Podmíněné propuštění v sobě obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy (viz nález sp. zn. III. ÚS 1735/10). V řízení o žádosti na podmíněné propuštění je třeba umožnit odsouzenému vyjádřit se k relevantním skutečnostem a přednést protiargumenty, a to buď osobně na jednání, nebo jinou procesní formou - což se v souzené věci stalo.
Ústavní soud přitom posuzuje vždy spravedlivost řízení jako celku. Z hlediska zásad ústavnosti a respektování základních práv stěžovatele považuje Ústavní soud za klíčový fakt, že stěžovatel byl v rámci řízení před obecnými soudy vyslechnut v souladu s ustanovením §333 odst. 2 trestního řádu (viz sp. zn. III. ÚS 75/13); současně mají soudy povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel - snazší resocializaci odsouzeného (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12).
Posouzení žádosti je svěřeno soudu, který se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly či nebyly naplněny veškeré požadavky na podmíněné propuštění z výkonu trestu, nejde o "automatický algoritmus", podle něhož by naplnění definované řady požadavků mechanicky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která nenastupuje automaticky. Není proto porušením zásady ne bis in idem, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody případně i po celou dobu uloženého trestu.
Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 6 PP 254/2017 se podává, že stěžovatel se na soud obrátil s požadavkem na přeměnu svého trestu na domácí vězení, případně podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dobré hodnocení ředitel věznice doplnil údaji o dluhu stěžovatele nejen vůči vězeňské službě (9 277 Kč), ale i vůči ostatním subjektům ve výši 4 394 802 Kč, který nesplácí. Právě zadluženost stěžovatele, závažnost páchané trestné činnosti i její opakování, považuje ředitel věznice za rizikové faktory - za pozitivní považuje naopak dlouhodobé plnění povinností, zařazení do I. prostupové skupiny vnitřní diferenciace i řadu kázeňských odměn, limitující pak bylo vyčerpání možností věznice při aktualizaci programu zacházení. Ve spisu je založen i příslib zaměstnání. Všechny tyto okolnosti soud prvního stupně zohlednil, s tím, že jediným důvodem zamítnutí žádosti je obava, že stěžovatel bude v trestné činnosti pokračovat, a to nejen s ohledem na opakování trestné činnosti, ale i na její povahu.
Každý případ je posuzován individuálně a je nutné prověřit konkrétní okolnosti toho kterého případu, té které žádosti. Jestliže v projednávaném případu, při splnění zákonem stanovených podmínek, soudy nezjistily naplnění všech předpokladů pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, který je přesvědčen, že na jeho věc se bezvýhradně vztahuje nález vydaný v jiné, z jeho pohledu obdobné věci, nelze jiné individuální zhodnocení věci považovat automaticky za porušení jeho zaručených práv, zejména pokud okolnosti v projednávané věci nedosáhly intenzity srovnatelné s judikovaným případem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 2201/16.
Za dané situace a s ohledem na konkrétní okolnosti nezjistil Ústavní soud v postupu obecných soudů tvrzené zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu