ECLI:CZ:US:2018:Pl.US.25.18.1
sp. zn. Pl. ÚS 25/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje), Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Brandejského, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. Vol 50/2018 - 46, spojené s návrhem na zrušení §66 odst. 2 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a 1) Ing. Miloše Zemana, 2) Ivany Zemanové a 3) Státní volební komise, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížnost sepsaná stěžovatelem byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 4. 2018 a dne 23. 4. 2018 byla doplněna podáním sepsaným právním zástupcem stěžovatele, které mělo totožný obsah až na argument týkající se podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu, který byl vypuštěn (dále jen "ústavní stížnost"). V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného zásahu do jeho základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení §66 odst. 2 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon") z důvodu tvrzeného nedodržení pravidel zákonodárného procesu.
II.
Shrnutí řízení před Nejvyšším správním soudem
2. Ve dnech 12. a 13. 1. 2018 (I. kolo) a 26. a 27. 1. 2018 (II. kolo) se konala volba prezidenta republiky, v níž byl podle jejího celkového volebního výsledku, vyhlášeného sdělením Státní volební komise č. 16/2018 Sb., ve II. kole zvolen prezidentem republiky vedlejší účastník 1). Zvolený kandidát získal celkem 2 853 390 (51,36 %) z celkového počtu 5 554 596 platných hlasů. Jeho protikandidát Jiří Drahoš získal celkem 2 701 206 hlasů (48,63 %).
3. Dne 6. 2. 2018 obdržel Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele, doplněný dne 10. 2. 2018, na neplatnost volby prezidenta podle §66 volebního zákona. Usnesením ze dne 21. 2. 2018 č. j. Vol 50/2018 - 46 o něm rozhodl tak, že jej zamítl.
4. Úvodem svého přezkumu Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel se může podáním návrhu na neplatnost volby prezidenta podle §66 volebního zákona domáhat ochrany u soudu, má-li za to, že byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby prezidenta. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že citované ustanovení bylo novelizováno zákonem č. 322/2016 Sb., v jehož důsledku může případný zásah volebního soudu vyvolat pouze porušení ustanovení volebního zákona způsobem, který "hrubě ovlivnil" výsledek volby prezidenta. Oproti předchozí formulaci "mohl ovlivnit" tak již nepostačuje pouhá potencialita vlivu porušení zákona na výsledek volby, nýbrž musí být prokázáno, že porušení zákona výsledek volby skutečně ovlivnilo.
5. První část námitek stěžovatele se týkala volební kampaně vedlejšího účastníka 1), přičemž stěžovatel zásadní vadu voleb spatřoval v rozsáhlé dezinformační kampani vedené proti Jiřímu Drahošovi. Navrhovatelem zmíněné dezinformace o volbách a kandidátech se podle jeho tvrzení šířily především prostřednictvím tzv. řetězových e-mailů a sociálních sítí. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém návrhu popsal pouze obsah mailů a zpráv šířených prostřednictvím internetu, svá tvrzení však nepropojil s tím, jak podle jeho názoru došlo k hrubému ovlivnění výsledku volby. K námitce stěžovatele, že dezinformační kampaň se snažila vykreslit Jiřího Drahoše jako osobu nakloněnou masivní migraci, islamizování České republiky apod., Nejvyšší správní soud konstatoval, že tento způsob kampaně nelze bez dalšího označit za protiprávní. K námitkám týkajícím se výroků o údajné spolupráci Jiřího Drahoše s StB a jeho údajné pedofilii Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal rozsah a dopad ani těchto pomluv. Pokud jde o fotografii letáku, který se měl nacházet před jednou z volebních místností ve volebním okrsku č. 1 ve Zlíně (dále jen "volební leták"), prokázal stěžovatel dopad volebního letáku působením na voliče v jednom volebním okrsku, což je nutno v rámci celorepublikových prezidentských voleb a vzhledem k jejich výsledku hodnotit jako zanedbatelné. Nejvyšší správní soud nevyhodnotil jako protizákonné ani jednání tiskového mluvčího vedlejšího účastníka 1) v průběhu volební kampaně. Tvrzení o nadržování vedlejšímu účastníku 1) ze strany TV Prima a TV Barrandov bylo podle Nejvyššího správního soudu ze strany stěžovatele spíše konstatováním, bez uvedení souvislosti s porušením zákona a hrubým ovlivněním výsledku volby prezidenta. Nejvyšší správní soud uzavřel, že u žádného ze sdělení, které se stalo součástí volební kampaně vedlejšího účastníka 1), se navrhovateli nepodařilo prokázat, že by hrubě ovlivnilo výsledek voleb.
6. Další okruh námitek stěžovatele se týkal financování volební kampaně vedlejšího účastníka 1). Nejvyšší správní soud konstatoval, že porušení pravidel financování volební kampaně lze posuzovat i v rámci přezkumu platnosti volby prezidenta republiky, neboť i porušení zákonných ustanovení regulujících financování volební kampaně může představovat nezákonnost, jejímž následkem by bylo hrubé ovlivnění výsledku volby. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že stěžovatel v této části návrhu takto závažné skutečnosti netvrdil, resp. neuvedl, jak jím tvrzená protizákonnost se podle jeho názoru projevila na výsledku volby.
7. Nejvyšší správní soud se vypořádal rovněž s návrhem stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání, byly provedeny stěžovatelem označené důkazy a rovněž aby byly soudem vyžádány stěžovatelem specifikované další důkazy. Nejvyšší správní soud konstatoval, že navrhovatel žádá provedení důkazů částečně k prokázání skutečností, které Nejvyšší správní soud nepovažoval za sporné (existence dezinformací) a označil je za obecně známé skutečnosti. K důkazním návrhům stěžovatele na vypracování odborných vyjádření či stanovisek Nejvyšší správní soud zopakoval, že bylo povinností navrhovatele uvést, jak jím tvrzené protizákonnosti hrubě ovlivnily výsledek volby prezidenta. Není však přijatelné a v souladu se zákonem, aby Nejvyšší správní soud indicii, která svědčí o hrubém ovlivnění výsledku volby, dokazováním na návrh účastníka teprve vytvářel. Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neprovedl navrhovatelem označené důkazy a ve věci rozhodl bez jednání.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil v řízení o návrhu na neplatnost volby prezidenta.
9. K výkladu §66 odst. 2 volebního zákona stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud srozumitelně neuvedl, co konkrétně musí navrhovatel prokázat, aby bylo jeho návrhu vyhověno. V této souvislosti namítal také protiústavnost výkladu a aplikace §66 odst. 2 volebního zákona, neboť vede k zásadnímu zpřísnění důkazního standardu, které má za následek faktické znemožnění, případně nepřiměřené a nelegitimní ztížení, prohlášení neplatnosti volby prezidenta soudem. Ústavně konformním je podle stěžovatele výklad, podle kterého je nutné přikročit k prohlášení neplatnosti volby v případě, že je prokázána alespoň potencionální kauzalita mezi namítanými volebními vadami a volebním výsledkem. Pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je nutné prokázat potencionalitu objektivní, měl o tom stěžovatele poučit podle §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
10. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že zvlášť závažné indicie o hrubém ovlivnění voleb soudu i přes shora uvedené předložil. Poukázal na velké množství článků a jiných internetových zdrojů, které šíření dezinformací a rozsah jiných volebních vad dokumentovaly, nebo jejich prostřednictvím docházelo k namítaným nezákonnostem. Rovněž předložil vysoce relevantní vyjádření P. Zandla. K tomu dále v návrhu výslovně uvedl, že jednotlivá porušení volebního zákona měla za následek skutkový omyl voličů ohledně skutečností relevantních při jejich rozhodování, zda jít volit a případně koho (body 5 a 51), a také se zabýval i tím, jaký byl mechanismus dezinformační kampaně (body 17 a násl. a 30). Navíc propojení mezi namítanými volebními vadami a ovlivněním volby je podle názoru stěžovatele většinou natolik zřejmé, že bylo zbytečné jej v návrhu popisovat. Pokud i přesto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém návrhu neuvedl, jak jím tvrzené protizákonnosti hrubě ovlivnily výsledek volby prezidenta, měl stěžovatele vyzvat k odstranění této vady návrhu podle §37 odst. 5 soudního řádu správního.
11. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud odmítl provést jakékoliv dokazování navržené stěžovatelem k prokázání hrubého ovlivnění volby a rovněž odmítl provést dokazování vlastní, čímž rezignoval na svou úlohu nalézacího soudu. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatele nevypořádal s jeho návrhem na provedení dotazníkového šetření, svědeckých výpovědí, odkazovaných článků a jiných internetových zdrojů. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že jeho důkazní návrhy se netýkaly výhradně dezinformací a neměla jimi být prokázána pouze existence dezinformací, ale prokázání jejich rozsahu a vlivu na výsledek volby.
12. Odůvodnění napadeného usnesení nenaplňuje podle stěžovatele požadavky na přesvědčivé, racionální a logické odůvodnění. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, důkazními návrhy a odkazy na relevantní judikaturu. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatele nezabýval tím, jaké z namítaných volebních vad lze považovat za volební kampaň ve smyslu §35 odst. 1 volebního zákona, ani tím, zda je nutné posuzovat též jednání osob jako jednání přičitatelné vedlejšímu účastníkovi 1). Soud se také nezabýval tím, zda lze vedení volební kampaně vedlejším účastníkem 1) a jeho podporovateli považovat za čestné a poctivé ve smyslu §35 odst. 4 volebního zákona. Nevypořádal se ani s námitkou, že "náskok" vedlejšího účastníka 1) byl velmi malý, a že skutečnost, že v krajích se statisticky vzdělanějším obyvatelstvem, které je méně náchylné podléhat dezinformacím, zvítězil Jiří Drahoš, nasvědčuje tomu, že volby byly dezinformacemi ovlivněny. Soud v odůvodnění srozumitelně neuvedl, jaké konkrétní dezinformace má za obecně známé skutečnosti. Soud se měl podle stěžovatele také zabývat u každé z namítaných dezinformací tím, zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotový soud, a zda takové skutkové tvrzení je pravdivé, čestné a poctivé.
13. Za nezákonný považuje stěžovatel závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého nezákonné je pouze takové šíření informací, na které kvůli "načasování" dotčený kandidát nemohl reagovat, neboť je tento závěr v rozporu s §35 odst. 4 volebního zákona. Nejvyšší správní soud tím podle stěžovatele zaměňuje skutečnosti rozhodné pro posouzení zákonnosti a pro posouzení rozsahu (vlivu) volební vady.
14. Stěžovatel dále namítá, že i přesto, že výslovně Nejvyšší správní soud žádal o nařízení jednání ve věci, která je skutkově i právně složitá a jde v ní o veřejný zájem, nebylo jednání nařízeno, a to bez řádného odůvodnění. Stěžovatel k tomu dodává, že při jednání tak nemohly být odstraněny vady, kterými návrh podle soudu trpěl. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na spojení věci s jinými věcně souvisejícími návrhy, přestože v daném případě bylo spojení věcí vhodné, neboť by vedlo ke koncentraci skutkových tvrzení a důkazních prostředků, což by mohlo významně ovlivnit výsledek řízení. Napadené usnesení je podle stěžovatele nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost i z důvodu, že i přesto, že podle výroku byl návrh stěžovatele zamítnut, v odůvodnění je uvedeno, že zčásti byl podaný návrh jako nepřípustný podle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního odmítnut. Stěžovatel také namítá, že napadené usnesení nebylo řádně vyhlášeno.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
16. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti (č. 52/2014 Sb.) si plénum Ústavního soudu podle §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu mj. vyhradilo rozhodovat o ústavních stížnostech proti rozhodnutí správního soudu o neplatnosti voleb do Parlamentu, Evropského parlamentu nebo volby prezidenta republiky nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta v těchto volbách [čl. 1 odst. 1 písm. g) zmíněného rozhodnutí o atrahování působnosti]. Z tohoto důvodu posoudilo ústavní stížnost plénum Ústavního soudu.
V.
Vlastní posouzení
17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, což platí i pro ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu o návrhu na neplatnost voleb. Tato skutečnost totiž nestaví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v rámci volebního soudnictví. Nejde o procesní prostředek srovnatelný s opravným prostředkem proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora [čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, §85 a násl. zákona o Ústavním soudu], který je určený pro přezkum volebního výsledku.
19. Ústavní soud se proto zabýval námitkami stěžovatele především z hlediska respektování zásad práva na soudní ochranu, tedy zda se Nejvyšší správní soud při posuzování jeho návrhu nedopustil takového výkladu a použití příslušných ustanovení volebního zákona, které by nezohledňovaly dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc nebo by byly projevem neakceptovatelné libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, respektive odpovídá všeobecně akceptovatelnému chápání dotčených právních institutů (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
20. V rovině podústavního práva dopadá na danou věc zejména §66 volebního zákona, který stanoví podmínky, za nichž se lze domáhat soudní ochrany ve věcech volby prezidenta republiky. Toto ustanovení ve spojení s §90 odst. 5 soudního řádu správního spojuje možnost vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky s prokázáním tvrzení oprávněného navrhovatele, že "byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby prezidenta". Jde o zpřísnění oproti jeho znění před novelou provedenou zákonem č. 322/2016 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 1. 2017, podle něhož postačovalo "porušení ustanovení zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby prezidenta".
21. Uvedená změna §66 volebního zákona nemění nic na tom, že se i nadále uplatní některá východiska plynoucí z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu. Výrazem principu, že lid jakožto zdroj veškeré státní moci se na jejím výkonu podílí i tím, že cestou svobodných a demokratických voleb ustanovuje její orgány, je vyvratitelná domněnka vztahující se k celé procesní úpravě volebního soudnictví, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je přitom povinností toho, kdo volební pochybení namítá.
22. Navzdory námitkám stěžovatele Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat závěry své ustálené judikatury, podle níž naše volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek "automatické" zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Všechny možné vady a pochybení je třeba považovat za relativní a jejich význam poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb, a to podle principu proporcionality (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 57/10 ze dne 18. 1. 2011 či sp. zn. Pl. ÚS 26/14 ze dne 19. 1. 2016). Vzhledem ke změně zákonné úpravy je navíc nutno trvat na objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a výsledkem volby (usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/18 ze dne 6. 3. 2018).
23. V řízení o návrhu na neplatnost volby prezidenta je tedy povinností navrhovatele tvrdit, že došlo k takovému porušení zákona, které hrubě ovlivnilo výsledek volby, a označit důkazy podporující toto tvrzení. Povinností volebního soudu zase je tato tvrzení a důkazy vyhodnotit, tedy zjistit, zda skutečně došlo k porušení zákona a případně posoudit tvrzený průmět tohoto porušení do výsledku voleb z toho hlediska, zda volba odpovídá voliči projevené vůli a zajišťuje tak legitimitu zvoleného orgánu.
24. Vzhledem k uvedenému považuje Ústavní soud za ústavně konformní závěr Nejvyššího správního soudu, že se stěžovateli u žádného ze soudu předložených sdělení, které se staly součástí volební kampaně vedlejšího účastníka 1), ani ve vztahu k námitkám proti financování volební kampaně, nepodařilo prokázat, že by hrubě ovlivnily výsledek voleb.
25. V případě tvrzení o nečestném vedení volební kampaně, spočívajícím v uvádění nepravdivých tvrzení o kandidátech, je při zvažování, zda došlo k hrubému ovlivnění výsledku volby, významné, jaký okruh voličů byl těmito tvrzeními ovlivněn takovým způsobem, že to změnilo jejich volební chování a na tuto okolnost by tedy měl návrh na neplatnost volby reagovat.
26. Posouzení, zda vůbec či do jaké míry dezinformační kampaň vedená po internetu ovlivnila výsledek volby, je úzce navázáno na to, jakou část voličů taková kampaň zasáhla a ovlivnila. I při vědomí obtížnosti zjišťování a alespoň přibližného kvantifikování dopadu sdělení šířených prostřednictvím internetu, je po navrhovatelích třeba žádat, aby co nejvíce konkrétním způsobem popsali, proč se domnívají, že zmíněná sdělení šířená po internetu způsobila změnu volebního chování u takové části voličů, že to hrubým způsobem ovlivnilo volbu. Otázka rozsahu působení a dopadu dezinformační kampaně vedené po internetu je natolik podstatná, že bylo nezbytné, aby se jí navrhovatel v návrhu na neplatnost volby dostatečně konkrétně zabýval.
27. Proto argumentuje-li v této souvislosti stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že Nejvyššímu správnímu soudu předložil velké množství článků a jiných internetových zdrojů, které šíření dezinformací a rozsah jiných volebních vad dokumentovaly, Ústavní soud zdůrazňuje, že prosté uvedení toho, jakých oblastí se dezinformace dle stěžovatele týkaly či jaký obsah měly dezinformační zprávy, nevypovídá o tom, jaký rozsah a dopad z hlediska změny chování voličů takové zprávy měly (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 26/18).
28. Nelze proto přisvědčit ani té části argumentace stěžovatele, podle které je propojení mezi namítanými volebními vadami a ovlivněním volby většinou natolik zřejmé, že bylo zbytečné jej v návrhu popisovat. Stejně tak stěžovatelovo tvrzení obsažené v návrhu, na které se ve své ústavní stížnosti odkazuje - že je podle něj "nutné vážně pochybovat o tom, zda výsledek II. kola vyjadřuje vůli voličů, protože relevantní část voličů při volbě zcela reálně mohla volit ve skutkovém omylu vyvolaném prokazatelně šířenými dezinformacemi a jinými vytýkanými vadami volební kampaně" - nelze považovat za dostatečně konkrétní tvrzení stěžovatele o ovlivnění voleb hrubým způsobem. Tím není ani odkaz stěžovatele na vyjádření, ve kterém se P. Zandl snažil "zmapovat prozemanovskou scénu, její dynamiku a najít klíčové hybatele i témata". K obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v souvislosti s odkazem stěžovatele na jeho tvrzení, že "onálepkování pana Drahoše jako "vítače" s dostatečně vysokou pravděpodobností mohlo ovlivnit více jak 152 184 voličů (počet hlasů, o které vyhrál pan Zeman), neboť (ne)přijímání imigrantů bylo bez nadsázky otázkou č. 1 ve všech volbách v České republice od počátku "uprchlické krize" a např. jen server www.aeronet.cz, který tyto dezinformace také šířil, má okolo 1 000 000 návštěvníků měsíčně". K uvedenému Ústavní soud dodává, že samotné seznámení se s obsahem sdělení "automaticky" nemusí znamenat změnu volebního chování (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 26/18).
29. Ústavní soud si je stejně jako Nejvyšší správní soud vědom toho, že rozkrýt, vyhodnotit, popsat a alespoň přibližným způsobem kvantifikovat dopad působení různých způsobů vedení předvolební kampaně na výsledek voleb může být v mnoha případech obtížné, či dokonce nemožné. Jak už ale bylo řečeno, volební soudnictví v České republice vychází z vyvratitelné domněnky, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Pokud tato domněnka vyvrácena není, byť z důvodu, že ji v konkrétním případě přesvědčivě vyvrátit nelze, není dán ani důvod k vyslovení neplatnosti volby [srov. nálezy ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.) a ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3673/14 (N 32/76 SbNU 417), bod 80.].
30. Za této situace Nejvyššímu správnímu soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout v jeho hodnocení, že tvrzení o hrubém ovlivnění výsledku volby prezidenta prostřednictvím sdělení šířených internetem byla nedostatečná. U popisu a doložení rozsahu působení sdělení šířených internetem jistě půjde o hledání míry požadavků, které u břemena tvrzení a břemena důkazního lze po navrhovatelích žádat a které jsou již dostatečné z hlediska možnosti vyhodnocení hrubého ovlivnění výsledku volby. V posuzovaném případě však již samotná tvrzení navrhovatele byla nedostatečná a Nejvyšší správní soud je nemohl sám dotvářet (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 26/18).
31. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že i na výkon soudnictví ve věcech volebních se v plné míře uplatní ústavní požadavky na nestrannost soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nestrannost Nejvyššího správního soudu ve volebním soudnictví se projevuje mj. tím, že návrhy na neplatnost volby prezidenta republiky posuzuje v podobě, v jaké byly podány, a nemůže je sám dotvářet či domýšlet. Formulace návrhu je věcí navrhovatelů a soud je v tomto ohledu nemůže jakkoli nahrazovat, jinak by vybočil ze své role nestranného rozhodce sporu. Opačným postupem by nepřípustně zvýhodňoval navrhovatele a ztěžoval procesní obranu jiných účastníků řízení. K souvisejícím námitkám stěžovatele Ústavní soud odkazuje na svoji předchozí judikaturu, podle které soud není povinen vždy ve všech případech vyzývat podatele k odstranění vady podání podle §37 odst. 5 soudního řádu správního (např. usnesení ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 3215/16). Rovněž v posuzovaném případě by takto široce pojímaná povinnost soudu zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení vyplývající z §93 odst. 3 soudního řádu správního, podle kterého "zmeškání lhůty k podání návrhu nelze prominout" (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. Vol 13/2004) a principu rychlosti rozhodování návrhů ve věcech voleb za účelem minimalizace období právní nejistoty ve vztahu k soudem zkoumané části volebního procesu, kdy podle §90 odst. 5 soudního řádu správního soud musí o návrhu rozhodnout do 15 dnů poté, kdy návrh došel soudu. Nadto stěžovatel ani jiná tvrzení, mající podle něj poukazovat na hrubé ovlivnění výsledku volby prezidenta, než která již v předchozím řízení předložil Nejvyššímu správnímu soudu, v ústavní stížnosti neuvádí.
32. S ohledem na závěr Nejvyššího správního soudu o neunesení břemene tvrzení (body 37 a 50 odůvodnění napadeného usnesení), kterému nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout, do značné míry pozbývají relevance námitky v ústavní stížnosti, že Nejvyšší správní soud odmítl provést dokazování navržené stěžovatelem k prokázání hrubého ovlivnění volby. Z těchto důvodů nebylo třeba se podrobněji zabývat ani nesouhlasem stěžovatele s posouzením souladu jednotlivých šířených informací s §35 odst. 4 volebního zákona. K námitce stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal s jeho dalšími shora uvedenými námitkami (odstavec č. 12), Ústavní soud připomíná, že soudy nejsou povinny budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)].
33. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud v posuzované věci nenařídil jednání, Ústavní soud odkazuje na §90 odst. 5 soudního řádu správního, podle kterého v řízení o návrhu stěžovatele "jednání není třeba nařizovat", čímž je modifikována obecná právní úprava projednávání věcí správními soudy podle §49 a §51 soudního řádu správního. Zákon tedy v těchto případech stanoví oprávnění soudu rozhodnout bez jednání (neprovádí-li dokazování), aniž by musel reflektovat žádosti účastníků řízení o konání jednání. Důvodem je opět především již shora uvedený důraz na rychlost rozhodování návrhů ve věcech voleb.
34. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na spojení věci s jinými věcně souvisejícími návrhy, Ústavní soud upozorňuje, že posouzení důvodnosti spojení věcí, ke kterému může dát účastník řízení podnět, závisí na úvaze soudu, aniž by byl přitom vázán požadavky účastníků řízení (§39 odst. 1 soudního řádu správního a §112 odst. 1 občanského soudního řádu). Jde o fakultativní, nikoliv obligatorní rozhodovací pravomoc (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 2 Afs 3/2003). Nejvyšší správní soud se s podnětem stěžovatele na spojení věcí v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal tak, že: "neshledal důvody ke spojení projednávané věci s jinými návrhy. Soudu je z úřední činnosti známo, že i v dalších návrzích napadajících volbu prezidenta republiky jsou uplatňovány námitky stejného charakteru, tj. zejména výhrady proti vedení volební kampaně odpůrce 1). Typově se však nejedná o skutečnosti, u kterých by spojení věcí mohlo ovlivnit výsledek řízení. NSS proto spojení věcí nepovažoval za přínosné." Ústavní soud na uvedeném postupu Nejvyššího správního soudu neshledává nic protiústavního.
35. Namítá-li stěžovatel, že napadené usnesení nebylo řádně vyhlášeno, zcela tím opomíjí právní úpravu obsaženou v §93 odst. 5 soudního řádu správního, podle kterého se usnesení o návrhu na neplatnost volby prezidenta doručí účastníkům a vyvěsí na úřední desce soudu. Nejde o rozsudek, u kterého by z čl. 96 odst. 2 Ústavy vyplýval požadavek vyhlášení ústní formou.
36. Konečně námitce nesrozumitelnosti závěru soudu o částečném odmítnutí návrhu stěžovatele (část odůvodnění napadeného usnesení nadepsaná jako "IV. Závěr a náklady řízení"), dává Ústavní soud zapravdu v tom smyslu, že odstavec č. 56 odůvodnění napadeného usnesení - ve kterém se zcela mimo rámec návrhu stěžovatele konstatuje, že "nezákonnost napadené volby kandidátů zvolených ve Středočeském kraji dle §90 s. ř. s. zjištěna nebyla" - zjevně neodpovídá zbylé části odůvodnění napadeného usnesení ani jeho výrokové části. Jde o zcela evidentní vadu v odůvodnění, která zřejmě vznikla v důsledku mechanického překopírování závěru odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. Vol 12/2017 (odstavce č. 27 a č. 28). Uvedená zjevná nesprávnost části odůvodnění napadeného usnesení - jak ji předpokládá §54 odst. 4 soudního řádu správního, podle kterého může být soudem opravena i bez návrhu - však s ohledem na ostatní převládající část odůvodnění, obsahující jednoznačné závěry pro zamítnutí návrhu stěžovatele (jak je uvedeno ve výroku napadeného usnesení), není proto vadou, která by dosahovala intenzity rozporu s ústavním pořádkem.
VI.
Závěr
37. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na zrušení v záhlaví citovaných zákonných ustanovení sdílí osud ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 20/18).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu