ECLI:CZ:US:2019:1.US.100.19.1
sp. zn. I. ÚS 100/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného Mgr. Katarzynou Siwou, advokátkou, sídlem Hlavní třída 87/2, Český Těšín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. 5 Tdo 952/2018-38, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2018 č. j. 3 To 349/2017-2074 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. srpna 2017 č. j. 10 T 67/2015-2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 1. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl okresním soudem shledán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 16. 7. 2012 v K. nahlásil pojistiteli obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "pojišťovna") pojistnou událost, kterou předstíral, a to vloupání do bytu č. X na adrese XX, které se mělo odehrát dne 12. 7. 2012 v době kolem 23:45 hodin. K vloupání mělo dojít tak, že před vchodem do bytového domu ho měl napadnout neznámý pachatel, přiložit stěžovateli nůž ke krku a pod pohrůžkou použití nože jej odvléct do bytu, přinutit byt odemknout, deaktivovat alarm, odvléct do koupelny, spoutat mu ruce a nohy páskou a zalepit mu ústa, a následně pravděpodobně s dalšími pachateli mu z bytu odcizit hudební techniku, elektroniku a další předměty v celkové hodnotě 1 257 592 Kč. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Karviná, služba kriminální policie a vyšetřování Karviná (dále jen "policejní orgán") poté věc prověřoval jako podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku, přičemž usnesením policejního orgánu ze dne 3. 4. 2014 č. j. KRPT-150880/TČ-2012-070371 ve spojení s usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 17. 4. 2014 č. j. 1 ZN 5117/2012-88 byla věc odložena, neboť ve věci nejde o podezření ze zločinu a není na místě věc vyřídit jinak. K vyplacení pojistného plnění pojišťovnou nedošlo. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V této věci přitom okresní soud rozhodl rozsudkem již podruhé, když jeho první rozsudek byl krajským soudem k odvolání stěžovatele zrušen ve výroku o vině pod bodem 4 (nyní posuzované trestní stíhání za pojistný podvod) a věc byla vrácena okresnímu soudu k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
3. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že okresní soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, neboť zločin pojistného podvodu ve stadiu pokusu nespáchal. V popisu skutku absentují skutečnosti, které se odehrály v noci ze dne 12. 7. 2012 na 13. 7. 2012, přičemž stěžovatel byl nalezen v ranních hodinách pevně spoutaný v koupelně a pořezaný na krku, což potvrdily svědecké výpovědi dělníků, kteří ho v bytě nalezli. Policejní orgán neobjasnil jedinou skutečnost z tohoto incidentu a namísto toho napadený rozsudek zlehčuje jeho traumatizující zkušenost a spekuluje o tom, že stěžovatel jednal ve spolupráci s další osobou. Dále stěžovatel v odvolání opakoval, jakým způsobem došlo k nákupu hudební techniky a jakými důkazy bylo prokázáno, že se v jeho bytě hudební technika nacházela. Tvrzení okresního soudu, že "v předmětném bytě se oné noci nenacházely předměty, které obžalovaný označil jako uloupené" není založeno na důkazech. Stejně tak nebyla prokázána nesolventnost svědka M. Ž., který měl stěžovateli půjčit částku 2 720 000 Kč, a svědka M. B., který měl hudební techniku nakupovat. Stěžovatel namítal také to, že se nelze spolehnout na protokoly o hlavních líčeních, když v případě výslechu znalce Mgr. Františka Brixe protokol obsahuje zmatečné informace, dále že rozsudek citoval starší rozsudky a domněnky soudu, obsahuje zavádějící interpretaci svědeckých výpovědí, svědci byli v některých případech nepřípadně informováni předem o podrobnostech případu a o tom, že byl již stěžovatel odsouzen za spáchání trestného činu úvěrového podvodu v rámci této kauzy, a dále předsedkyně senátu na některé svědky zvyšovala hlas.
4. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl napadeným usnesením a uvedl, že okresní soud při druhém projednání věci doplnil dokazování v požadovaném rozsahu, respektive nad rámec pokynu krajského soudu doplnil i další důkazy zejména k objektivizaci majetkových poměrů svědka M. Ž., a následně se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací námitky shledal krajský soud nedůvodnými, přičemž konkretizoval, že jejich většina byla již uplatněna v předchozích fázích řízení a okresní soud se s nimi dostatečně vypořádal v napadeném rozsudku. Námitkám k nesprávné protokolaci hlavního líčení vyhověl okresní soud a protokol o hlavním líčení opravil. Průběh dokazování byl standardní, svědci byli řádně poučování před svými výslechy a procesní námitky stěžovatele jsou taktéž nedůvodné. Krajský soud poukázal na usnesení policejního orgánu, kterým bylo odloženo prověřování podezření ze spáchání trestných činů loupeže a porušování domovní svobody, z něhož plyne, že nikdo ze stěžovatelových sousedů nezaznamenal jakékoliv stěhování většího množství objemných věcí v bytovém domě, kdy byt stěžovatele se nachází v podkroví čtyřpodlažního domu bez výtahu, a dále že byla jako nevěrohodná shledána obhajoba stěžovatele, že vlastnil několik dosud nevybalených a nezprovozněných výrobků značky Apple, ačkoliv od nich již neměl doklady, stejně tak další předměty, od nichž neměl doklady, byť jde o předměty vysoké hodnoty. Správně byla vyhodnocena také finanční situace svědka Ž. Krajský soud upozornil na to, že pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele není podstatné, že disponoval některými věcmi, jenž byly do bytu předtím nastěhovány, nýbrž to, že fingoval vznik pojistné události s cílem získat neoprávněné plnění.
5. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. tvrdil, že napadená rozhodnutí se opírají o nesprávné posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Naplnění dovolacího důvodu spatřoval v tom, že v předchozích rozhodnutích v této věci zcela chybí popis skutkového děje pokusu zločinu pojistného podvodu, přičemž provedeným dokazováním ani nebyla jeho vina prokázána bez jakýchkoliv pochybností. Nesprávně byl hodnocen výslech znalce Mgr. Brixe, když následně byl opraven protokol o jeho výslechu, a dále výpovědi Mgr. Brixe, svědků Ž. a M. byly opomenuty ve vztahu k prokázání skutečnosti, že se hudební technika v bytě stěžovatele před odcizením nacházela. Nesprávné jsou i závěry soudů o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele o výrobcích značky Apple a o finanční situaci svědka Ž. a nepravdivosti jeho výpovědi.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl a uvedl, že v mezích užitého dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů. Dále nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Stěžovatel však v dovolání uplatněnými námitkami nevytkl soudům nižších stupňů pochybení při výkladu a použití hmotného práva, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizoval, které zákonné znaky pokusu zločinu pojistného podvodu nebyly naplněny. Stěžovatel toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními nižších soudů a zpochybňuje výsledky dokazování. Takové námitky se však netýkají právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i to, že stěžovatel nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Nejvyšší soud dále uvedl, jaké jsou zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 a 5 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a demonstroval, že naplnění těchto znaků vyplývá z popisu skutku ve výroku rozsudku okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že byl odsouzen, přestože provedenými důkazy nebyla plně prokázána jeho vina. Svědci Ž., M., F. a Š. a znalec Mgr. Brix potvrzovali verzi stěžovatele. Výjimku tvořila svědkyně M., která je však bývalou manželkou svědka Ž. a její výpověď byla odvetou vůči němu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že svědek Ž. prodal stěžovateli hudební techniku, kterou sám předtím koupil od M. B. a D. K. Svědek Ž. také tuto hudební techniku viděl v bytě stěžovatele den před jejím odcizením. Z těchto i dalších důkazů (výpovědi Mgr. Brixe a svědků M. a V., fotodokumentace a listinné důkazy jako smlouvy, manuály a emailová komunikace) je zřejmé, že stěžovatel hudební technikou disponoval a jeho vina tudíž nemohla být plně prokázána. V takovém případě měl být zproštěn obžaloby v souladu se zásadou in dubio pro reo, k čemuž nedošlo. Okresní soud dále učinil nesprávná skutková zjištění ohledně aparatury zapůjčené od společnosti DISK Multimedia, s.r.o., výběru lokality hudebního studia, rekonstrukce oken v bytovém domě, nezabydlenosti bytu, nezprovozněných přístrojů (mobilní telefon a tablet značky Apple) a nesolventnosti svědků Ž. a B.
8. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že popis důkazu - výslechu znalce Mgr. Brixe vychází z protokolu o hlavním líčení, který byl však v části výslechu znalce až po vydání a vyhotovení rozsudku okresního soudu opraven a doplněn. Okresní soud vyjádření znalce zobecnil tak, že ten se nemohl přesně vyjádřit k předmětům zachyceným na předložené fotografii. Dle opraveného protokolu však znalec přesně vyjmenoval, jaké předměty (hudební techniku) na fotografii z bytu stěžovatele poznal.
9. Stěžovatel také namítá, že ve výroku rozsudku okresního soudu zcela chybí popis skutku, kterého se měl dopustit, když chybí jakékoliv vysvětlení toho, co se odehrálo v noci ze dne 12. 7. 2012 na 13. 7. 2012 v bytě stěžovatele, kde byl stěžovatel ráno řemeslníky nalezen spoután v koupelně s řeznou ránou na krku.
10. Krajský soud pochybil tím, že výroky obsažené v napadeném usnesení o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele o přístrojích značky Apple, obleku a hodinkách a dále o nepravdivosti tvrzení svědka Ž. o daru od jeho babičky neopřel o žádné důkazy. Dle tohoto usnesení byl stěžovatel usvědčen řetězcem přímých a nepřímých důkazů, avšak proti stěžovateli žádné přímé důkazy neexistují a nepřímé důkazy netvoří spojitost. Tím se napadené usnesení dostalo do rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny.
11. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a odmítnutím stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
15. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
16. Předně je nutno konstatovat, že většina stěžovatelových námitek se týká tvrzené nesprávnosti učiněných skutkových zjištění, která nemají podklad v provedeném dokazování. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud rozlišuje případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů opatřených procesně nepřípustným způsobem a případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. V napadených rozhodnutích obecných soudů však nelze shledat tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy.
17. Okresní soud v napadeném rozsudku (str. 27 až 31) podrobně hodnotil provedené důkazy a k závěru o tom, že hudební technika, která měla být stěžovateli odcizena, se v bytě nenacházela, přinejmenším se v něm nenacházela v tvrzeném rozsahu a v každém případě nenáležela stěžovateli, dospěl na základě celé řady pečlivě popsaných a logicky hodnocených důkazů, a to z předložené fotodokumentace, výslechů svědků (Ž., B., M., S. a další) i stěžovatele, přičemž soud podrobně popsal, co z které výpovědi vzal za prokázané a kterým skutečnostem nepřisvědčil a z jakých důvodů, a dále z listinných důkazů. Soud vyšel také z výpovědí svědků Š. a F., tj. řemeslníků, kteří v bytě pracovali 12. i 13. 7. 2012 (kdy k předstírané loupeži mělo dojít právě v noci z 12. na 13. 7. 2012), přičemž tito svědci shodně vypověděli, že byt byl nezabydlený, nevybavili si, že v něm byla hodnotná aparatura a že stěžovatel věděl, že jej v bytě 13. 7. 2012 v ranních hodinách naleznou. Stejně tak okresní soud dospěl k logickým a přiléhavým závěrům o nemajetnosti svědka Ž. a nenakoupení hudební aparatury od svědka B. Důkazy, které soud ke jmenovaným závěrům vedly, jsou opět v rozsudku podrobně popsány, a v žádném případě nelze konstatovat, že by s nimi byly v extrémním nesouladu. Na tomto místě považuje Ústavní soud za důležité poukázat na to, že v nyní posuzované věci jde o trestní stíhání pro trestný čin pojistného podvodu, kdy trestná činnost pachatele spočívá v tom, že ten něco předstíral (loupež představující pojistnou událost), tedy pro orgány činné v trestním řízení je logicky indikativní také absence důkazů toto prokazující. Je zcela v pořádku, že soudy vzaly v úvahu taktéž skutečnosti jako absenci původních kupních smluv nebo jiných dokladů na hudební techniku u svědka B., nemožnost ztotožnit a dohledat toho "pravého" svědka S., od něhož měla být část aparatury zakoupena, absenci dokladů potvrzujících (tvrzenému přepadení téměř bezprostředně předcházející) koupi hodnotné elektroniky značky Apple, klimatizace či drahých hodinek, když i tyto předměty byly pojišťovně nahlášeny jako odcizené. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se usnesení krajského soudu, když tento soud taktéž logicky odůvodňuje, na základě čeho dospěl ke skutkovým zjištěním, na která stěžovatel poukazuje (body 17 a 18 napadeného usnesení poukazující na absenci dokladů k elektronice značky Apple a dalším předmětům, nemajetnost babičky svědka Ž., výslech svědkyně M. či listinné důkazy vztahující se k exekučním řízením atd.). S ohledem na výše uvedené neobstojí ani stěžovatelova námitka, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti chránit základní práva a svobody, když extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve věci spatřovat nelze.
18. K tvrzenému pochybení týkající se výpovědi znalce Mgr. Brixe Ústavní soud konstatuje, že protokol byl k námitce stěžovatele podle §57 odst. 1 trestního řádu opraven a doplněn. Byť k této opravě a doplnění došlo až po vyhlášení a vyhotovení rozsudku okresního soudu, tato nemohla mít vliv na posouzení viny stěžovatele, jak se snaží naznačit v ústavní stížnosti. Z výslechu znalce před opravou i po opravě protokolu vyplývá, že jemu předložená fotografie byla nekvalitní a identifikoval na ní některé z předmětů, které měly být odcizeny, avšak ne všechny. Právě takto okresní soud daný důkaz hodnotil, když na stěžovatelem citovaných str. 31 a 32 rozsudku uvedl, že na fotografiích i podle znalce Mgr. Brixe nelze seznat věci ve stěžovatelem uváděném rozsahu. Nutno podotknout, že touto námitkou se již zabýval v napadeném usnesení krajský soud, který také s ohledem na opravu a doplnění protokolu neshledal v postupu okresního soudu pochybení.
19. Pokud jde o tvrzenou absenci popisu skutku, kterého se stěžovatel dopustil, ve výroku rozsudku okresního soudu, lze toliko uvést, že skutková věta rozsudku okresního soudu nepochybně popisuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 a 5 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Tedy skutková věta popisuje místo a čas spáchání trestného činu stejně jako způsob spáchání spočívající v předstírání vloupání do bytu č. X na adrese XX, a odcizení majetku, přestože bylo zjištěno, že k této události nedošlo na základě citovaného usnesení policejního orgánu a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné. Skutková věta popisuje i uzavřenou pojistnou smlouvu, nahlášení pojistné události stěžovatelem, rozsah nahlášené a předstírané škody, stejně tak konstatuje, že k vyplacení pojistného plnění pojišťovnou nedošlo. Že namítanou vadou skutková věta výroku rozsudku netrpí, stěžovateli ostatně vysvětlil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Ústavní soud v dalších podrobnostech na napadená rozhodnutí odkazuje, neboť v těchto neshledal tvrzená pochybení a s jejich závěry se ztotožnil.
20. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu