ECLI:CZ:US:2019:1.US.1005.19.1
sp. zn. I. ÚS 1005/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Blanky Broukalové, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 159/56, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 419/2018-81 ze dne 15. 1. 2019 a usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 9 C 253/2018-61 ze dne 21. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že na základě výhradní dohody o zprostředkování, uzavřené dne 17. 4. 2018 stěžovatelkou s realitní kanceláří M&M reality holding a. s., stěžovatelce realitní kancelář vyhledala zájemce o koupi nemovitosti a dne 17. 8. 2018 uzavřela se žalobkyní dohodu o koupi nemovitosti, jejíž součástí je smlouva o budoucí kupní smlouvě. K uzavření kupní smlouvy však nedošlo, neboť stěžovatelka dne 12. 10. 2018 uzavřela kupní smlouvu s další zájemkyní a byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (řízení je nyní přerušeno). Žalobkyně proto podala soudu žalobu na určení obsahu kupní smlouvy podle §1787 obč. zák. a následně návrh na nařízení předběžného opatření.
Okresní soud v Táboře předběžným opatřením rozhodl, že stěžovatelka je povinna zdržet se jakéhokoli nakládání s nemovitými věcmi specifikovanými ve výroku, neboť případné vyhovění návrhu žalobkyně by mohlo být s ohledem na převod vlastnického práva bezpředmětné. Krajský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně při nařízení předběžného opatření překročil návrh žalobkyně, která se domáhala uložení povinnosti nenakládat s nemovitými věcmi tím, že do výroku usnesení uvedl, že stěžovatelka je povinna zdržet jakéhokoli nakládání s nemovitými věcmi. Stěžovatelka je však přesvědčena, že soudy nemohou aktivně doplňovat a rozšiřovat neurčitý návrh žalované, která pouze požadovala "nenakládat". Nařízení předběžného opatření stěžovatelce znemožňuje převést nemovitost na vybraného zájemce, který již uhradil kupní cenu. Stěžovatelka ani nemůže splnit povinnost zdržet se oprav a údržby nemovitosti, neboť ji po zaplacení kupní ceny již fyzicky předala. Realitní kancelář odpovědnost za uzavření dvou smluv přitom uznala.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen zhodnocení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro jeho vydání či zrušení závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, což přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další odvolací instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se definitivně nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje pouze polemika s důvody, které oba soudy vedly k vyhovění návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření a s jeho rozsahem. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
Ústavní soud má za to, že uložení povinnosti zdržet se jakéhokoli nakládání s nemovitými věcmi koresponduje s návrhem na vydání předběžného opatření, tj. s potřebou zamezit ohrožení případného výkonu rozhodnutí, pokud by žalobkyně měla v řízení úspěch. Nelze pominout, že i "pouhé" opravy a údržba nemovitosti mohou změnit její podstatu a přivodit nevykonatelnost případného vyhovujícího rozhodnutí o návrhu žalobkyně. Skutečnost, že stěžovatelka již nemovitost předala (jiné) kupující, aniž došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, na uvedeném nemůže nic změnit. Ústavní soud připomíná, že při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - se soudy nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování o věci samé. Soud se zaměřuje toliko na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci, které je předmětem řízení.
Jakkoliv lze chápat nynější obtížnou situaci stěžovatelky, při rozhodování o uvedeném předběžném opatření není namístě zjišťovat podíl na jejím zavinění a případně zjišťovat, nakolik byla stěžovatelka a žalující obezřetná při uzavírání jednotlivých smluv, či přezkoumávat jejich platnost. Za dané procesní situace nelze soudům, jejichž úkolem je nalézání spravedlnosti ve vztahu ke všem účastníkům sporu, vytýkat, že přistoupily k vydání předmětného předběžného opatření.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti), svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, neboť srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu