ECLI:CZ:US:2019:1.US.1017.19.1
sp. zn. I. ÚS 1017/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Nerudova 37, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 12 To 15/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2016 č. j. 9 T 6/2016-1077 a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, zčásti dokonaným, zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věcí specifikovaných v napadeném rozsudku. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil "veškerá rozhodnutí obsahově související a navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu".
Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze poučen o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 21. 11. 2018 č. j. 11 Tdo 1194/2018-58 odmítl.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle ustanovení §265a trestního řádu podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, avšak rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl, ani v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje. Nekonkrétní návrh stěžovatele, aby Ústavní soud zrušil "veškerá rozhodnutí obsahově související a navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu" ani při velmi volné interpretaci nelze chápat tak, že by tímto způsobem stěžovatel navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu věcně rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj