ECLI:CZ:US:2019:1.US.1030.19.1
sp. zn. I. ÚS 1030/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. O., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem Kopřivnice, Štefánikova 244/18a, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2019 č. j. 3 To 145/2018-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo na základě stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018 č. j. 11 T 25/2016-173 a věc vrácena s pokynem, aby ve věci učinil nové rozhodnutí. Uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně byla v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli věc podle §221 odst. 1 trestního řádu vrácena státnímu zástupci k došetření.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn se zabývat zásadně jen rozhodnutími pravomocnými, resp. dále nepřezkoumatelnými. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, III. ÚS 1692/08, I. ÚS 4033/12 a I. ÚS 1503/13).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy trestní řízení v jeho věci ještě nebylo pravomocně skončeno, resp. dokonce nebylo ani pravomocně rozhodnuto v otázce, jíž se týkalo napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy ohledně vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a to na základě stížnosti podané státním zástupcem. Stížnostní soud zároveň věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby ve věci učinil nové rozhodnutí, takže Krajský soud v Brně za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. Jelikož se stěžovatel v daném řízení nachází v postavení obžalovaného, je nesporné, že bude i nadále disponovat všemi svými procesními právy, včetně práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutí trestních soudů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj