ECLI:CZ:US:2019:1.US.1092.19.1
sp. zn. I. ÚS 1092/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Danou Kořínkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019 č. j. 62 Co 315/2018-1650 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2018 č. j. 0 P 116/2015-1591, 61 P a Nc 66/2015 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o snížení výživného. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na snížení výživného naposledy stanoveného v roce 2009 ve výši 4 500 Kč měsíčně na staršího syna, 3 000 Kč měsíčně na dceru a 2 000 Kč měsíčně na mladšího syna, neboť k tomu neshledaly důvody. Potřeby dětí výrazně narostly a jejich faktickým potřebám by naopak odpovídalo vyšší výživné, přičemž podle soudů jsou majetkové a výdělkové možnosti otce ve skutečnosti příznivější, než jak je presentuje.
Stěžovatel nesouhlasí se stanovenou výší výživného. V ústavní stížnosti rekapituluje své výdělky za rozhodné období a uvádí, že je v současné době nezaměstnaný. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy nerozhodovaly na základě důkazů obsažených ve spise, ale na základě pocitu, že nelze uvěřit tomu, aby vysokoškolsky vzdělaný člověk byl několik let nezaměstnaný, resp. mu kladly k tíži, že pracuje jako referent s příjmem přibližně 19 000 Kč čistého měsíčně. Nebylo nijak prokazováno, že by stěžovatel úmyslně či jinak snižoval své příjmy nebo svoji životní úroveň tím, že by se vzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti. Rozhodnutí soudů považuje za nepřezkoumatelná.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, proč je neshledaly důvodnými. Stěžovatel především neprokázal, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech najít práci odpovídající jeho kvalifikaci (architekt) či jinou práci odpovídající minimálně mzdovému či platovému ohodnocení, které má obdobně kvalifikovaná matka, pracující ve veřejném sektoru s průměrným čistým měsíčním příjmem 25 000 až 35 000 Kč čistého. Skutečnost, že po dobu 3 let byl stěžovatel bez zaměstnání, pobíral podporu v nezaměstnanosti, jiné sociální dávky a spoléhal na pomoc rodičů, případně byl zaměstnán na referentském místě s průměrným platem 19 000 Kč čistého, nebyla adekvátní jeho skutečným možnostem. Přihlédly i k tomu, že se (neúspěšně) především ucházel o vysoce kvalifikovanou práci a jen málo usiloval o pozice, které by mu poskytovaly jistotu alespoň nějakého příjmu. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že obě starší zletilé děti se snaží zvýšit si životní úroveň brigádami, které by jim zajistily alespoň částečně prostředky k obživě. Na rozdíl od matky, která dosud pečuje o nezletilého syna, není otec na trhu práce omezen péčí o děti nebo svým zdravotním stavem. Majetkové poměry matky se navíc zhoršily, a to zejména s růstem potřeb dětí, vážným onemocněním jejího druhého manžela, jeho úmrtím a nakonec narozením dalšího dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Jak Ústavní soud předeslal, neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší civilním soudům. Jeho úkol tak nemůže spočívat v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přepočítával a vyhodnocoval adekvátnost výše výživného. Soudy posuzovaly věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry patřičně a přesvědčivě odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti věci nepovažuje úvahy civilních soudů o možnostech stěžovatele zajistit si zaměstnání adekvátní svým schopnostem za nepřípadné. Stěžovatel nemůže bez vážného důvodu rezignovat na svou povinnost adekvátně se podílet na výživě svých dětí a přenášet na matku, která o děti převážně osobně pečuje, i finanční břemeno. Stěžovatel neuvedl žádné významné skutečnosti, které by mu bránily dosahovat přiměřených příjmů, třeba i v jiném oboru nebo pracovní pozici, a zajistit tak svým dětem nezbytné prostředky na jejich výživu.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na předchozí judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům soudů není z ústavního hlediska co vytknout. Skutečnost, že soudy své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnost nebyl dán důvod pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu