ECLI:CZ:US:2019:1.US.1115.19.1
sp. zn. I. ÚS 1115/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem Na Pankráci 332/14, 140 00 Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 421/2016-36 ze dne 13. 4. 2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 83/2015-782 ze dne 30. 11. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 28 T 5/2015-724 ze dne 1. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 2. 4. 2019 stěžovatelovo podání, které posoudil jako návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že toto podání nesplňovalo základní zákonné požadavky na jeho projednání (především absence povinného právního zastoupení) vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad jeho podání. Rozhodnutím České advokátní komory ze dne 28. 5. 2019 č. j. 10.01-000448/19-004 byl stěžovateli podle §18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, určen pro řízení před Ústavním soudem výše označený advokát, který na výzvu Ústavního soudu svým podáním ze dne 13. 8. 2019 ústavní stížnost náležitě doplnil.
Ústavní soud musí primárně konstatovat, že z provedeného lustra vyplývá, že proti rubrikovaným (tj. zcela identickým) rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 (dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým procesním prostředkem se rozumí mj. dovolání podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, bylo jeho původní obhájkyni doručeno dne 2. 5. 2016. Nyní projednávaná ústavní stížnost však byla stěžovatelem podána teprve dne 2. 4. 2019, tedy téměř po třech letech, tj. až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Na základě výše uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako opožděnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. srpna 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj