ECLI:CZ:US:2019:1.US.1122.19.1
sp. zn. I. ÚS 1122/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Šteklovou, advokátkou, se sídlem Botanická 256, Dalovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 233/2018-256 ze dne 9. ledna 2019 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. května 2018, č. j. 40 P 61/2017-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného u nezletilého syna. Rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na rodinný život a právo na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i právo vlastnit majetek podle §11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je otcem dítěte s bydlištěm v Ch., kde kdysi společně s manželkou vychovával nezletilého syna. Městský soud svěřil nezletilého do péče matky s široce stanoveným stykem s otcem a uložil stěžovateli přispívat na jeho výživu 4 000 Kč. K předávání nezletilého má docházet v místě bydliště matky, tj. v B. Pod bodem VI. městský soud zamítl návrh otce na určení, že bydlištěm nezletilého je Ch.
3. Stěžovatel brojil proti prvostupňovému rozhodnutí u Krajského soudu v Brně. Poukazoval zejména na skutečnost, že je pro něj převzetí syna v B. logisticky, časově i finančně náročné a jedná se v celkovém kontextu o naprosto nevhodnou úpravu styku s nezletilým, která je vůči stěžovateli nespravedlivá. Argumentoval tím, že matka bez jeho souhlasu odvezla nezletilého na druhou stranu republiky, a změnila tak jednostranně bydliště nezletilého. Proti stanovené výši výživného však již nebrojil. Krajský soud jeho odvolání nevyhověl.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
4. Stěžovatel má za to, že krajský soud stěžovateli a jeho výše uvedeným ústavně zaručeným právům neposkytl ochranu, když nevyhověl jeho odvolání a rozsudek městského soudu potvrdil.
5. Stěžovatel musel za cenu své finanční ztráty upravit výkon zaměstnání tak, aby se s nezletilým mohl, alespoň v minimálním rozsahu, vídat. Není však správné, aby ta skutečnost, že se matka odstěhovala s nezletilým skutečně na druhý konec republiky, byla důvodem pro to, aby to byl jedině otec, kdo nese ztrátu cestováním za nezletilým a to jak po časové, tak zejména po finanční stránce. Podle otce jedna cesta do B. a zpět do Ch. jej vyjde cca kolem 2 000 Kč, což činí v měsíčním úhrnu náklad nad jeho možnosti. Obecné soudy však přenesly finanční náklady spojené s úpravou styku otce s nezletilým toliko na stěžovatele. Dle názoru stěžovatele je pak jedině spravedlivé uspořádat kontakt otce s nezletilým tak, aby se finančně na nákladech, které jsou spojené s cestováním i časem stráveným jízdou ze současného bydliště nezletilého do bydliště jeho otce, podíleli stejnou měrou oba rodiče.
6. Současně obecné soudy nevysvětlily dostatečně odchylku od právního závěru učiněného ve skutkově obdobné věci.
7. Stanovený styk se synem představuje vzhledem ke vzdálenosti B. a Ch. značné časové ztráty v době pracovního volna stěžovatele, rovněž v době jeho pracovního klidu, neboť stěžovatel je řidičem z povolání a odpočinky má pevně stanoveny.
8. Stěžovatel dále rozporuje názor krajského soudu o nadstandardní úpravě styku s nezletilým v období prázdnin. Stěžovatel by naopak požadoval intenzivnější kontakt se synem i v průběhu roku, kdy si například při přípravách na vyučování buduje s dítětem citový vztah.
9. K ústavní stížnosti se vyjádřil krajský soud tak, že se shoduje s právními závěry učiněnými ve svém rozsudku a navrhuje, aby Ústavní soud stížnosti stěžovatele nevyhověl. Právo vlastnit majetek stěžovateli nikdo neupřel, tato námitka není krajskému soudu jasná zvláště s ohledem na to, že se stěžovatel vůči výši výživného neodvolal. Ve zbytku krajský soud setrval na své dosavadní argumentaci a jeho vyjádření nepřineslo žádné argumenty nad rámec vyslovených v napadeném rozhodnutí.
10. Stěžovatel ve své replice k vyjádření krajského soudu opětovně poukázal na své majetkové poměry. Pokud matka nezletilého bez vědomí a souhlasu otce odvezla syna na druhou stranu republiky, je nepřípustné, aby veškerou časovou ztrátu strávenou cestováním za nezletilým a veškeré nemalé náklady nesl výhradně otec.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku krajského soudu.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Úprava styku rodičů s dítětem je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
15. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilého syna v projednávaném případě nedošlo.
16. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
17. Jakkoliv stěžovatel argumentuje judikaturou obecných soudů v případech, jež hodnotí jako skutkově obdobné, je na místě připomenout, že obecné soudy hodnotí každý případ svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů optikou nejlepšího zájmu dítěte. V tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ten nadto přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěrům učiněným v konkrétním případě stěžovatelova syna.
18. Ústavní soud dospěl pro prostudování spisu obecných soudů k závěru, že do posouzení věci obecnými soudy není na místě zasahovat. Soudy se rozsáhle a korektním způsobem zabývaly majetkovými poměry obou z rodičů. Skutečnost, že stěžovatel nese značné finanční náklady spojené s cestováním, reflektovaly právě stanovením výživného, které je podstatně sníženo oproti částce, kterou by stěžovatel s ohledem na stav svých majetkových poměrů jinak na nezletilého hradil.
19. Matka nezletilého se přestěhovala do B. mj. z důvodu, že zde má zázemí u svých rodičů. Rovněž ze spisového materiálu vyplývá, že nezletilý syn by vzhledem k nízkému věku těžce snášel dojíždění k místu předání vzdálenějšímu od jeho bydliště, přičemž celkové vyčerpání nezletilého z těchto přesunů mělo v minulosti vliv na jeho docházku a psychické prospívání ve školní výuce. Obecné soudy, vědomy si nejlepšího zájmu dítěte, proto nemohly rozhodnout jinak, než že k předávání bude docházet v místě bydliště nezletilého. Obecným soudům lze taktéž přisvědčit, že za současného stavu, v němž se nezletilý nachází, je v rámci možností (a optikou nejlepšího zájmu nezletilého) otci skutečně stanovena široká forma styku s dítětem.
20. Stěžovatel by měl mimo pracovní směny řidiče z povolání řádně čerpat dny odpočinku. Pokud by v budoucnu využil benevolence svého zaměstnavatele (vyplývající ze spisového materiálu) k jinému stanovení směnnosti, přičemž by tím došlo ke snížení jeho příjmů, tuto skutečnost obecné soudy k návrhu stěžovatele reflektují dalším ponížením výše výživného.
21. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilého v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, rozumová vyspělost či nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, pak může péči o něj v budoucnu upravit jinak.
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí jakkoliv odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nebo práva vlastnit majetek. Ústavní stížnost je tak namístě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
23. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu