ECLI:CZ:US:2019:1.US.1130.19.1
sp. zn. I. ÚS 1130/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Michala Davídka, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 135/68, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019 č. j. 22 Cdo 4437/2018-132, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2018 č. j. 57 Co 436/2016-106 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ze dne 23. 3. 2016 č. j. 19 C 123/2015-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 12, čl. 10 odst. 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo stěžovateli uloženo zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně (manželky), vydat jí klíče od domu, umožnit jí vstup do domu bez podmínek a umožnit jí svobodné užívání předmětných nemovitostí. Odvolací soud rozsudek potvrdil, neboť nárok na ochranu vlastnického práva žalobkyně rovněž shledal důvodným. Žalobkyně se stala ideální spoluvlastnicí předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy, kterou na ni stěžovatel nemovitosti převedl. Stěžovatel se v souvislosti s rozvodovým řízením domáhal vrácení daru a určení, že je vlastníkem nemovitých věcí. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 27. 9. 2017 č. j. 16 C 7/2016-159, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018 č. j. 57 Co 519/2017-203, byla jeho žaloba zamítnuta. Žalobkyně je tak nadále společně s žalovaným podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a má proto právo nemovitosti nerušeně užívat v celém rozsahu, jak vyplývá z ustanovení §1117 obč. zák., rovněž jí náleží právo se ve smyslu §1042 obč. zák. domáhat ochrany svého vlastnického práva proti druhému spoluvlastníkovi. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že rozhodnutí krajského soudu vykazuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Rozsudek krajského soudu považuje za překvapivý, neboť odlišně od okresního soudu hodnotil otázku společného vedení domácnosti. Oba soudy ignorovaly stěžovatelem uplatněné argumenty, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Dále nesouhlasí se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle něhož v jeho dovolání chybí zmínka o přípustnosti dovolání. Uvádí, že v dovolání uplatnil námitku porušení základních práv, konkrétně vniknutí do obydlí. Dovolání obsahově navazovalo na jeho odvolání, které dovolací soud nevzal v potaz. Odkaz Nejvyššího soudu na to, že vymezená právní otázka již byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4995/2017 považuje za nepřípadný.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž žalobkyně jako spoluvlastnice má právo nemovitosti nerušeně užívat v celém rozsahu (§1117 obč. zák.) a právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva proti druhému spoluvlastníkovi (§1042 obč. zák.).
V projednávané věci je rozhodující, že žalobkyně prokázala své spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem a má právo je užívat v celém rozsahu. Není podstatné, že soud prvního stupně rozhodoval za situace, kdy jí toto právo svědčilo, přičemž současně probíhalo řízení o rozvod manželství a řízení o vrácení daru, a v době rozhodování krajského soudu již bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví (vrácení daru). Za dané situace ani skutečnost, že žalobkyně z důvodů vážných konfliktů z domu odešla, nemůže být důvodem, aby jí ze strany stěžovatele bylo bráněno jej dále užívat či dokonce popírat její spoluvlastnické právo.
Ústavně relevantní pochybení Ústavní soud neshledal ani pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu. Naopak, dovoláním stěžovatele se zabýval senát Nejvyššího soudu, ačkoliv s ohledem na nedostatek vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. vykazovalo vady, jež bránily jeho projednání. S ohledem na argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že pouhý poukaz stěžovatele na porušení základních práv a svobod (jako dovolacího důvodu) neeliminuje jeho obligatorní povinnost vymezit v dovolání předpoklad jeho přípustnosti podle ust. §237 o. s. ř., tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné (srov. např. sp. zn. III. ÚS 1784/16, IV. ÚS 325/17, III. ÚS 2247/17, I. ÚS 3324/15).
Závěru Nejvyššího soudu, podle nějž se soudy správně zabývaly otázkou, zda jednání stěžovatele lze kvalifikovat jako rušení práva žalobkyně užívat v rámci spoluvlastnického podílu společnou věc, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stejně tak nelze mít výhrady k posouzení názoru prezentovaného stěžovatelem jako názoru rozporného s judikaturou dovolacího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Právo na spravedlivý (řádný) proces však neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu