ECLI:CZ:US:2019:1.US.1172.19.1
sp. zn. I. ÚS 1172/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatel Josefa Radikovského, zastoupeného Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Veleslavínova 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2019, č. j. 9 As 316/2017-43, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2017, č. j. 11 Af 47/2015-55, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje své přesvědčení, že správní orgány a soudy nepostupovaly ústavně konformním způsobem, zejména jejich právní závěry neodpovídají provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním. Tím byla předně porušena zásada in dubio pro reo. Stěžejní důkaz - výslech cestujících, pracovníků Magistrátu hlavního města Prahy - byl proveden nezákonně a další důkazy podporující verzi stěžovatele odmítly provést. Dle názoru stěžovatele bylo při zjišťování skutkového stavu věci vycházeno jednostranně z tvrzení zaměstnanců Magistrátu hlavního města Prahy. Stěžovatel - řidič taxislužby - měl po dobu jízdy řádně zapnutý taxametr a na následně vytištěném dokladu o zaplacení jízdného, tzv. záznamu z přepravy, figuruje částka 539 Kč, která cenovým předpisům odpovídá. Správní orgány však dávají přednost tvrzení svých zaměstnanců a ignorují objektivní rozpor ve sdělení cestujících a stěžovatele. Při jejich svědecké výpovědi měli možnost nahlížet do jimi předtím zpracovaného oznámení o přepravě, takže jejich výpověď není autentická. Nebylo prokázáno, že cestující skutečně zaplatili za jízdu tolik, kolik tvrdí a tuto částku pak vyúčtovali svému zaměstnavateli.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2015, č. j. MHMP 320601/2015, sp. zn. S-MHMP 1624471/2014 ODA-TAX, uložil Magistrát hlavního města Prahy (dále též "magistrát") stěžovateli jako řidiči taxislužby, pokutu ve výši 100 000 Kč za správní delikt dle §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále také jen "zákon o cenách"), a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, s odůvodněním, že stěžovatel dne 6. 11. 2014 nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a účtoval za poskytnutí taxislužby částku 1 799 Kč, přestože dle §5 odst. 2 zákona o cenách, ve spojení s nařízením č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl za uvedenou službu oprávněn požadovat maximálně 539 Kč. Následně byla u stěžovatele téhož dne provedena kontrola označení a vybavení vozidla taxislužby a kontrola splnění povinností související se zmíněnou přepravou. Stěžovatel při ní předložil záznam o přepravě č. 1136 na částku 539 Kč.
4. Proti rozhodnutí magistrátu podal stěžovatel odvolání, které Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 15. 5. 2015, č. j. MF-21935/2015/1603-3/1919, sp. zn. MF-21935/2015/16-1919, zamítlo. Rozhodnutí Ministerstva financí napadl stěžovatel žalobou, která byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. Taková pochybení však ve věci stěžovatele Ústavní soud nezjistil.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí ani Magistrátu hlavního města Prahy nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
7. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly ustanovení §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
8. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval, že shodně jako Městský soud v Praze dospěl k závěru, že dokazování provedené správními orgány vedlo ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Oznámení o poskytnuté přepravě, protokol o kontrole i veškeré svědecké výpovědi shodně prokázaly, že stěžovatel za poskytnutou přepravu požadoval částku 1 799 Kč, a že mu cestující (zaměstnanci magistrátu) zaplatili (konkrétně jeden z nich) 1 800 Kč, což přesahuje maximální cenu stanovenou nařízením hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby. Nejvyšší správní soud v této souvislosti stěžovateli vysvětlil, že vycházel ze svých dřívějších judikatorních závěrů, podle kterých je z hlediska posouzení porušení §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách podstatné toliko zjištění, jakou částku řidič po cestujících požadoval a jaká částka mu byla zaplacena. Pro posouzení porušení cenových předpisů je rozhodujícím důkazem svědecká výpověď, neboť řidičem skutečně požadovaná částka se může od částky uvedené na stvrzence lišit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 5 As 305/2016-22, rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016-39, ze dne 13. 9. 2016, č j. 6 As 159/2016-40 a další). Nejvyšší správní soud přitom v nyní projednávaném případě ve světle kasačních námitek stěžovatele, jimiž je vázán, ze správního ani soudního spisu nezjistil nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění správních orgánů postavená na důkazech získaných v průběhu správního řízení. Věrohodnost výpovědí svědkyň podle názoru Nejvyššího správního soudu nijak nezpochybňuje, že měly před výslechem možnost pro připomenutí jedné z mnoha absolvovaných přepravních akcí nahlédnout do vlastních oznámení o poskytnuté přepravě, aniž by měly před výslechem přístup k jinému spisovému materiálu.
9. Pokud stěžovatel staví svou argumentaci na tvrzení, že je dán rozpor ohledně částky uvedené po ukončení přepravy na záznamu o přepravě vytištěném z taxametru a částkou, kterou podle svědeckých výpovědí stěžovatel za odvoz ve skutečnosti před zahájením přepravy požadoval a následně skutečně obdržel, lze přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že tato otázka není pro posouzení věci podstatná, neboť pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách je stěžejní, jaká částka za poskytnutou službu byla skutečně požadována, nikoli jaká byla uvedena na záznamu o přepravě či taxametru.
10. K namítanému neprovedení navržených důkazů lze dodat, že správní orgán není povinen vždy a za každých okolností provádět navržené důkazy. Pro věc rozhodující skutečnost, tedy jakou částku požadoval stěžovatel uhradit po ukončení přepravy, vyplývá ze získaných důkazních prostředků zcela jasně.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Správním orgánům, resp. soudům, nelze v tomto směru ani vytknout, že by své závěry dostatečně a přiléhavě neodůvodnily; naopak je zjevné, že skutkové i právní závěry obou soudů jsou založeny na obhajitelném hodnocení v řízení provedených důkazů a podrobném rozboru na jejich základě zjištěného skutkového stavu. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu