ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.316.2017:43
sp. zn. 9 As 316/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. R., zast. Mgr. Monikou
Zatloukalovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 133/7, Olomouc, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 5. 2015, č. j. MF-21935/2015/1603-3/1919, sp. zn. MF-21935/2015/16 - 1919, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 11 Af 47/2015 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, předcházející řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2015, č. j. MF-21935/2015/1603-3/1919, sp. zn. MF-
21935/2015/16 – 1919. Žalovaný jím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend (dále jen „správní orgán I. stupně“),
ze dne 6. 3. 2015, č. j. MHMP 320601/2015, kterým byl stěžovatel uznán vinným spácháním
správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), a kterým mu byla podle §16 odst. 4 písm. b)
téhož zákona uložena pokuta ve výši 100 000 Kč, jakož i úhrada nákladů správního řízení.
[2] Stěžovatel v žalobě uplatnil následující námitky. Stěžejní z nich je nedostatečně zjištěný
a prokázaný skutkový stav, kdy správní orgány při jeho posuzování vycházely pouze z výpovědí
dvou svědkyň a z oznámení o poskytnuté přepravě, z nichž vyplývalo, že stěžovatel za taxislužbu
účtoval částku 1 799 Kč, přičemž k záznamu o přepravě (stvrzence) prokazující částku, která skutečně
byla zaplacena (539 Kč), nepřihlédly. Soud tuto námitku neshledal důvodnou a ztotožnil
se s hodnocením žalovaného. Uvedl, že záznam o přepravě není sám o sobě důkazem o tom,
v jaké výši bylo jízdné požadováno a zaplaceno, proto je třeba jej hodnotit v kontextu všech
důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Odkazuje na judikaturu, podle níž je zcela dostačující,
pokud skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze ze svědectví externích
spolupracovníků tohoto správního orgánu.
[3] Stěžovatel dále namítal, že se správní orgány nevypořádaly s jeho tvrzením o průběhu
platby, kdy zdůrazňoval, že svědkyně nebyly aktu placení přítomny. Platící účastník přepravy
nebyl ve správním řízení vyslechnut. Navíc správní orgány nezajistily důkazy, které by prokázaly
výši účtované ceny. Jedná se o důkaz o existenci tabulky s fixní cenou 1 799 Kč, kterou měl
stěžovatel účastníkům přepravy ukázat při dotazu na cenu za jízdu, ani jakým způsobem došlo
k zaúčtování částky zaplacené za kontrolní přepravu a částky, kterou měli kontrolující osoby
k dispozici od zaměstnavatele pro účely kontroly.
[4] Ohledně nepřítomnosti svědkyň při placení je soud shodně se žalovaným přesvědčen,
že pokud obě svědkyně vypověděly, že jim byla před jízdou sdělena řidičem fixní cena 1799 Kč,
lze bez důvodných pochybností předpokládat, že řidič skutečně následně požadoval cenu
sdělenou před jízdou, a jejich přítomnost při samotné platbě nebyla nezbytná. Z tohoto důvodu
měl městský soud výslech třetího svědka, byť byl platícím, za nadbytečný. Správní orgány řádně
odůvodnily věrohodnost výpovědí svědkyň konzistencí a shodností jejich výpovědí v zásadních
bodech. Věrohodnost svědkyň nebyla zpochybněna.
[5] Za důvodnou neshledal městský soud ani žalobní námitku, že nebyla dostatečně
prokázána existence ceníku s fixními cenami. Tento důkaz považuje městský soud za nadbytečný
z důvodu shodné výpovědi dvou svědkyň. Zpochybnit věrohodnost svědků nemohou
ani stěžovatelem namítané nesrovnalosti ve vyúčtování finančních prostředků sloužících
ke kontrolní jízdě. To, jakým způsobem je řešeno vyúčtování těchto finančních prostředků
přizvaných osob, je ve vztahu k řízení o správním deliktu zcela irelevantní, neboť se jedná
o interní postup správního orgánu.
[6] V dalších námitkách uvedl, že kontrola proběhla nestandardně až tři hodiny po kontrolní
přepravě, takže neměl žádnou možnost bezprostřední konfrontace účastníků přepravy. Postupu
správního orgánu I. stupně dále vytkl, že ho aktivně neseznámil s pověřeními přizvaných osob
(dále též „cestující“) před provedením kontroly ani v průběhu řízení. Stejně tak nebyl seznámen
s oznámeními o poskytnuté přepravě, což mělo za následek, že se nemohl k tam uvedeným tvrzením
řádně vyjádřit. Poukázal na pochybení správních orgánů při identifikaci osob přizvaných v rámci
oznámení o poskytnuté přepravě i v protokole o kontrole. Za nezákonný postup považoval to,
že svědkyním byl před výslechem umožněn náhled do jimi sepsaných oznámení o poskytnuté
přepravě, a že nebyly před výslechem zbaveny povinnosti mlčenlivosti.
[7] K daným námitkám městský soud uvedl, že kontrolní řád (dále jen „KŘ“) umožňuje
provedení kontrolních úkonů pro posouzení, zda samotnou kontrolu zahájit. Nijak nespecifikuje,
v jaké časové návaznosti pak musí být zahájena. Časovou prodlevu mezi jízdou a kontrolou
nepovažuje za způsobilou jakkoli zpochybnit průkaznost kontroly. Ke konfrontaci účastníků
přepravy měl stěžovatel možnost v rámci správního řízení, především při jejich výsleších,
a ke všem skutečnostem měl možnost se vyjadřovat během celého řízení. Ke stěžovatelem
tvrzené nutnosti předložení pověření ke kontrole před provedením kontrolní jízdy uvedl,
že takové předložení by zmařilo její účel. Postup správních orgánů shledal v souladu s §3, §5
a §12 KŘ. S pověřeními i oznámeními o poskytnuté přepravě měl stěžovatel možnost
se seznámit v rámci spisového materiálu.
[8] Soud nepovažoval za důvodnou ani námitku ohledně označení osob přizvaných
v oznámeních o poskytnuté přepravě a v protokolu. Ztotožnil se se závěrem žalovaného,
že jméno, příjmení a osobní číslo zaměstnance je v daném případě zcela dostačující pro
identifikaci předmětných osob. Neuvedení data narození a trvalého bydliště nezakládá takovou
vadu řízení, která by způsobila jeho nezákonnost.
[9] Za nepřípadnou městský soud považoval výhradu, že svědkyně měly před výslechem
k dispozici oznámení o poskytnuté přepravě. Soud konstatoval, že tento dokument je bezprostředním
záznamem o události, kterou svědkyně vnímaly a záznam poté samy zpracovaly, jeho existence
tak nijak nesnižuje autenticitu svědeckých výpovědí. Z obsahu spisu se přitom nepodává,
že by svědecké výpovědi nepramenily z reálného a svědkyněmi vnímaného skutkového děje.
K námitce nezbavení svědkyň povinnosti mlčenlivosti uvedl, že mlčenlivost osoby přizvané
je vyžadována ve vztahu ke třetím osobám, či případně dalším řízením, nikoli v řízení, k jehož
zahájení de facto dala podnět.
[10] Stěžovatel v žalobě dále namítl, že nebylo dostatečně posouzeno, z jakého důvodu
kontrolní osoby užívaly při kontrolní přepravě anglický jazyk, když měly jako zaměstnanci
správního orgánu I. stupně používat jazyka úředního. Městský soud nepřisvědčil ani této námitce.
Uvedl, že v rámci konkrétní kontrolní strategie nelze vyloučit i předstírání cizí státní příslušnosti.
Tento postup je v souladu s judikaturou. Kromě toho se v daném případě jednalo o úkony
předcházející kontrole, kdy ještě nebylo zahájeno správní, resp. kontrolní řízení.
[11] Za nedůvodnou rozhodl městský soud také vytýkanou vadu výroku prvostupňového
rozhodnutí, který má stěžovatel za zaměnitelný s jiným z důvodu nepřesné konkretizace
kontrolujících osob i trasy jízdy. Městský soud podotkl, že zaměnitelnost si lze jen těžko
představit, když výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje přesné označení
stěžovatele a jeho vozidla, datum a čas jízdy, počátek, konec a délku trasy a stěžovatelem
požadovanou výši jízdného. Dodává, že stěžovatel nemohl ve specifikované době absolvovat
další, odlišnou jízdu, čímž je konkretizace zaručena.
[12] Na závěr se městský soud vypořádal s námitkou směřující do výše sankce, která dle
stěžovatele nebyla dostatečně individualizovaná a odůvodněná. Navíc je nepřiměřeně přísná a pro
stěžovatele likvidační. Správním orgánům vytkl, že nebyl v rámci správního řízení vyzván
k doložení dokladů o svých majetkových poměrech, ty nebyly stanoveny ani odhadem. Nebyly
zohledněny ani jeho osobní a rodinné poměry. Městskému soudu předložil daňové přiznání
za rok 2014 a rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně. V petitu
navrhl, aby městský soud rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného zrušil. Pro případ,
že krajský soud neshledá důvody pro zrušení rozhodnutí správních orgánů, požádal o upuštění
či snížení sankce.
[13] Soud předně uvedl, že stěžovatel v rámci správního řízení nikdy neindikoval, že by u něj
mohl být dán zvláštní důvod, aby správní orgány zjišťovaly jeho osobní a majetkové poměry při
úvahách o výši sankce. Správní orgán, pakliže nemá žádné podstatné indicie o tom, že by pokuta
mohla být pro pachatele likvidační, nemusí vždy provádět rozsáhlé zjišťování jeho osobních
a majetkových poměrů, leda by snad byla výše pokuty sama o sobě tak značná, že by na první
pohled mohla být likvidační pro většinu dotčených subjektů, nebo by to jednoznačně vyplývalo
z jiných okolností správního řízení. Odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133. Správní orgány nepochybily, když
se z vlastní iniciativy nezabývaly osobními a majetkovými poměry stěžovatele. Odůvodnění výše
pokuty shledal městský soud dostatečným, jelikož byla hodnocena zejména nebezpečnost
správního deliktu, tj. procentuální výše předražení a výše neodůvodněného majetkové prospěchu,
a jeho opakované páchání.
[14] K uplatnění moderačního práva soudu neshledal naplnění podmínky nutné, tj. postih
neshledal zjevně nepřiměřený. Své závěry podrobně odůvodnil s ohledem na zákonné rozmezí
sankce za předmětný delikt, skutečností, že došlo již k opakovanému porušení téže povinnosti
a v souvislosti s tím na splnění účelnosti daného trestu. Samotné předložení daňového přiznání
za jedno zdaňovací období a rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu navíc nepovažoval
městský soud za dostatečné pro prokázání stěžovatelových nepříznivých osobních a majetkových
poměrů.
[15] Městský soud žalobu zamítl. Návrhu stěžovatele na upuštění od uložené pokuty,
eventuálně na její snížení, nevyhověl.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[16] Stěžovatel napadá kasační stížností rozsudek městského soudu ve všech výrocích
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení nebo zrušil napadaný
rozsudek a jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatňuje téměř totožné námitky vznesené
již v žalobě, sám uvádí, že trvá „na původních námitkách“, jejichž vypořádání považuje
za nedostatečné, spekulativní, nesprávné a stranící správním orgánům. Proto soud přistoupil jen
k jejich stručnému vymezení.
[18] Stěžovatel trvá na tom, že za předmětnou přepravu účtoval cenu odpovídající záznamu
o přepravě (stvrzence), tj. cenu 539 Kč, který při zahájení kontroly řádně pořídil a předložil. Dodává,
že jeho tisk z taxametru probíhá automaticky, správná funkčnost taxametru byla řádně ověřena
a nebyl prokázán žádný zásah do jeho měřící sestavy. Svědkyně uvedly, že záznam o přepravě
nežádaly. Tento důkaz správní orgány při svých úvahách dostatečně nezohlednily. Stěžovatel
vytýká, že správní orgány při posuzování skutkového stavu vycházely výlučně z tvrzení cestujících
obsažených v oznámeních o poskytnuté přepravě, když je měly svědkyně před výslechem k nahlédnutí.
Pokud pak správní orgány své závěry postavily výhradně na svědeckých výpovědích účastníků
přepravy, postupovaly v rozporu s jiným rozhodnutím městského soudu v obdobné věci,
konkrétně s rozsudkem ze dne 1. 9. 2017, č. j. 3 Af 5/2015 - 60. Na podporu svého názoru
o nesprávném posouzení důkazu - záznamu o přepravě (stvrzenky) odkázal na další rozsudek
městského soudu ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 Af 38/2013 - 38.
[19] Shodně se žalobními námitkami dále namítá, že nebyla nijak prokázána existence ceníku
s fixními cenami, přičemž trvá na tom, že se ceník nenacházel v jeho vozidle, a tedy že by jej
účastníkům přepravy v den kontroly předkládal. Tuto skutečnost staví proti objektivní existenci
řádně pořízeného záznamu o přepravě (stvrzenky).
[20] Za pochybení správních orgánů považuje skutečnost, že nebylo vyhověno jeho návrhu
na vyslechnutí účastníka přepravy pana Ž., který jediný měl být přítomný platbě za přepravu. Dle
stěžovatele tak nebylo z výpovědí dalších dvou účastnic přepravy bez pochybností prokázáno, že
za přepravu byla skutečně účtována cena 1 799 Kč. S ohledem na dané namítá, že nebylo
doloženo porovnání či vyúčtování částky 1 800 Kč, kterou měli účastníci přepravy zaplatit, a
částky, kterou na jízdu obdrželi od správního orgánu.
[21] Nesprávně městský soud posoudil také námitku, že účastníci přepravy nebyli dle účinné
právní úpravy v době přepravy oprávněni používat při výkonu státního odborného dozoru
taxislužby cizího jazyka. Tuto možnost upravuje §34 odst. 7 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, až od 4. 10. 2017. Účastníci přepravy tak měli, jako zaměstnanci správního orgánu,
během kontrolní jízdy používat jazyk úřední.
[22] Stěžovatel má dále za to, že městský soud nesprávně a nedostatečně posoudil zákonnost
uložené sankce. Správní orgány měly pečlivě zkoumat jeho majetkové poměry, případně
je stanovit odhadem, a zabývat se namítanou likvidační výší pokuty. Argumentaci podpořil
odkazem na rozsudek městského soudu č. j. 10 Af 61/2010-40.
[23] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje
se skutkovými i právními závěry městského soudu, přičemž jeho rozhodnutí považuje
za srozumitelné a přezkoumatelné. Má za to, že svědeckými výpověďmi účastnic přepravy je nad
vší pochybnost prokázán skutkový stav dle rozhodnutí. Skutečnost, že správní orgán I. stupně
vycházel při svém rozhodování především ze svědeckých výpovědí, které měl za dostatečný
důkaz a které stály proti záznamu o přepravě, je zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005 - 81. Pro posouzení porušení cenových
pravidel je podstatné, kolik bylo skutečně požadováno a zaplaceno, nikoli kolik bylo uvedeno
na vytištěném záznamu o přepravě.
[24] Odkazy na rozhodnutí Městského soudu v Praze v jiných věcech považuje žalovaný
za bezpředmětné vzhledem k tomu, že jedno je napadeno kasační stížností, o níž nebylo dosud
rozhodnuto, druhé bylo zdejším soudem zrušeno. Naopak odkazuje na rozsudek téhož soudu,
souladný s jeho závěry, ze dne 15. 6. 2016, č. j. 3 Af 46/2014 - 51.
[25] K námitce neprovedení výslechu třetího účastníka přepravy žalovaný uvádí,
že je na zvážení správního orgánu, které důkazy provede, a pokud měl za bez pochyb prokázaný
skutkový stav na základě výpovědí dvou svědkyň, byl by výslech pana Ž. nadbytečný. Námitku
použití cizího jazyka při kontrolní jízdě považuje s odkazem na již citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu za nedůvodnou. Za takovou považuje rovněž námitku směřující proti
odůvodnění a výši sankce. Žalovaný považuje rozhodnutí správního orgánu I. stupně za řádně,
podrobně a dostatečně odůvodněné, kdy hodnotil především výrazné navýšení maximálně
přípustné ceny a opakované porušení cenových předpisů ze strany stěžovatele. Z uvedených
důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[26] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením formálních náležitostí kasační
stížnosti, přičemž konstatoval, že se jedná o včasnou kasační stížnost, podanou osobou řádně
zastoupenou, která míří proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Nejvyšší
správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů a současně zkoumal, zda rozsudek netrpí vadami, ke kterým musí
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[27] Kasační stížnost není důvodná.
[28] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek městského soudu mimo jiné pro nepřezkoumatelnost,
Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto důvodem. Stěžovatel městskému soudu vytýká,
že nesprávně a nedostatečně posoudil námitku nezákonnosti uložení sankce. Toto je jediná
konkrétní námitka, kterou by zdejší soud mohl podřadit pod kasační důvod nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí městského soudu. Nicméně vykazuje jistý logický nesoulad, neboť pokud
by se městský soud s touto námitkou nevypořádal dostatečně, nemohl by stěžovatel zároveň
namítat její nesprávné posouzení. Zdejší soud má za to, že i tato námitka je de facto námitkou
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že otázka přezkoumatelnosti rozhodnutí
je však otázkou, ke které musí přihlédnout ex offo, posoudil nejen kvalitu vypořádání předmětné
námitky, ale rovněž, zda se městský soud přezkoumatelným způsobem vypořádal s ostatními
námitkami stěžovatele v žalobě uplatněnými. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním
posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu skutečně
nepřezkoumatelné.
[29] Nejvyšší správní soud zjistil, že napadený rozsudek obsahuje přezkoumatelnou argumentaci
ke všem vzneseným námitkám a nevykazuje žádné nedostatky zakládající jeho
nepřezkoumatelnost. Důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění
seznatelné; vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými
se řídil při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah
dospěl.
[30] Problematikou týkající se výše uložené pokuty i návrhu stěžovatele na moderaci, které
spolu úzce souvisejí a prolínají se, se městský soud komplexně a vyčerpávajícím způsobem
zabýval na straně 10-12 rozsudku. Pokud stěžovatelova námitka směřovala pouze
k nedostatečnému vypořádání žalobní námitky, že správní orgány výši pokuty odůvodnily jen
obecným konstatováním a odkazem na rozhodnutí zdejšího soudu, a že není zřejmé, z jakého
mechanismu při svém rozhodování o pokutě vycházely, má zdejší soud za to, že městský soud
dostál své povinnosti vypořádat takto obecně uplatněnou námitku, uvedl-li, že „odůvodnění výše
pokuty shledává soud dostatečným, jelikož byla hodnocena zejména nebezpečnost správního deliktu,
tj. procentuální výše předražení a výše neodůvodněného majetkového prospěchu, a jeho opakované páchání“.
V této souvislosti podotýká, že samotný obsah a kvalita námitky předurčuje kvalitu jejího
vypořádání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, veškerá citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[31] Vzhledem k tomu, že zdejší soud neshledal nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52), ani pro nesrozumitelnost (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS), ani žádnou jinou vadu mající
vliv na zákonnost rozhodnutí, přistoupil k vypořádání jednotlivých kasačních námitek.
[32] Stěžovatel především namítá, že skutkový stav věci nebyl dostatečně zjištěn a neodpovídá
skutečnosti. S ohledem na tuto námitku považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zrekapitulovat
skutkový stav, na kterém jsou založena rozhodnutí správních orgánů o spáchání správního
deliktu.
[33] Stěžovatel dne 6. 11. 2014 jako poskytovatel taxislužby vozidlem Mercedes, SPZ X, na
trase Hlavní nádraží, Praha 2 – ulice Aviatická, letiště Václava Havla, Praha 6, v čase od 10:12 do
10:42 hod. (vzdálenost 16,4 km), poskytl přepravu třem anglicky mluvícím osobám, které byly
jako přizvané osoby pověřeny správním orgánem I. stupně, aby provedly kontrolní jízdu.
Stěžovatel při prodeji překročil maximální úředně stanovenou cenu, neboť účtoval částku
1 799 Kč, přestože podle §5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb.
HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši
539 Kč (při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km
28 Kč a čekání za minutu 6 Kč). O přepravě byla cestujícími sepsána oznámení o poskytnuté přepravě.
Téhož dne ve 14:10 hod. byla u stěžovatele před Hlavním nádražím v Praze provedena kontrola
za účelem kontroly označení a vybavení vozidla a kontroly splnění zákonných povinností
související s kontrolní přepravou, o níž byl sepsán Protokol č. C/20141106/1/Ry. Při této
příležitosti stěžovatel předložil záznam o předmětné přepravě (stvrzenku) č. 1136 na částku 539 Kč
vytištěný z taxametru.
[34] Správní orgán I. stupně vycházel při rozhodnutí z oznámení o poskytnuté přepravě pověřených
osob. V nich cestující shodně zaznamenali trasu jízdy, identifikaci stěžovatelova vozidla,
že ve vozidle nebyl viditelný taxametr, že stěžovatel za jízdu požadoval částku 1 799 Kč, kterou
jim ukázal na tabulce s fixními cenami, přičemž mu bylo zaplaceno 1 800 Kč. Shodně uvedli,
že přeprava proběhla v anglickém jazyce. Správní orgán I. stupně dále vycházel z protokolu
o kontrole, která byla téhož dne u stěžovatele provedena, a z protokolů o výsleších dvou účastnic
kontrolní přepravy, M. B. a B. P., které proběhly dne 5. 2. 2015. Jejich výpovědi potvrdily obsahy
oznámení o poskytnuté přepravě. K záznamu o přepravě (stvrzenky) č. 1136 předložené stěžovatelem při
kontrole správní orgán I. stupně nepřihlédl. Žalovaný závěry správního orgánu I. stupně potvrdil.
[35] Podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách [p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se jako
prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle §5 odst. 1.
[36] Podle §5 odst. 1 téhož zákonu [ú]ředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené
cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální.
[37] Dle nařízení hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních cenách osobní
taxislužby, byl stěžovatel jako provozovatel taxislužby oprávněn účtovat částku v maximální výši
539 Kč, a to při použití nástupní sazby 40 Kč, ceny za 1 km 28 Kč a ceny za 1 minutu čekání
6 Kč (při délce trasy 16,4 km).
[38] Stěžovatel v průběhu správního i soudního řízení trval na tom, že cena, kterou
za předmětnou přepravu účtoval, byla ve výši 539 Kč, což prokazuje jím předložený záznam
o přepravě (stvrzenka). Správním orgánům vytýká, že při posuzování skutkového stavu vycházely
výlučně z tvrzení cestujících obsažených v oznámeních o poskytnuté přepravě a z následných výpovědí
dvou z nich.
[39] Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 5 As 305/2016 - 22,
je z hlediska posouzení porušení §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách podstatné toliko zjištění,
jakou částku řidič po cestujících požadoval a jaká částka mu byla zaplacena. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že pro posouzení porušení cenových předpisů
je rozhodujícím důkazem svědecká výpověď, neboť řidičem skutečně požadovaná částka se může
od částky uvedené na stvrzence lišit (shodně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016 - 39, ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 As 159/2016 - 40, z pozdější
doby rozsudky ze dne 17. 10. 2018, č. j. 6 As 311/2017 – 41, a ze dne 29. 11. 2018,
č. j. 7 As 393/2018 - 47).
[40] Obecně judikatura nepovažuje za problematickou praxi správních orgánů, „kdy kontrolní
jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž
je porušení cenových předpisů kladeno za vinu“, přičemž „[i]nformace získané touto cestou zásadně mohou být
dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich získávání
v souladu se základními principy správního řízení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 11. 2005, č, j. 2 Afs 104/2005 - 81, publ. pod č. 1083/2007 Sb. NSS).
[41] V daném případě byly vyslechnuty dvě cestující, které shodně vypověděly, že ve vozidle
nebyl viditelný taxametr, že stěžovatel za jízdu požadoval částku 1 799 Kč, kterou jim ukázal
na tabulce s fixními cenami, přičemž mu bylo zaplaceno 1 800 Kč. Svými výpověďmi potvrdily
údaje zaznamenané v oznámeních o poskytnuté přepravě a v protokolu o cenové kontrole. Obě
svědkyně vypovídaly o události shodně a konzistentně. Stěžovatel byl oběma výslechům přítomen
a nevyužil své možnosti svědkyně konfrontovat a případně položit jim jakoukoli otázku,
která by jejich tvrzení o události vyvrátila. Svědecké výpovědi prokázaly, že stěžovatel
za poskytnutou přepravu požadoval částku 1 799 Kč, přičemž zaplacena byla částka 1 800 Kč.
Věrohodnost výpovědí svědkyň nemůže zpochybnit ani skutečnost, že měly před výslechem
k dispozici náhled do svých vlastních oznámení o poskytnuté přepravě. Tento dokument sloužil
k připomenutí jimi prožité události, o které v oznámení o poskytnuté přepravě udělaly vlastnoruční
zápis. Předmětná kontrola není jedinou kontrolou, které se svědkyně v roce 2014 účastnily, proto
je logické, že před výslechem došlo k jejímu připomenutí. Pokud tak správní orgány I. stupně
učinily cestou náhledu pouze do jejich vlastních oznámení o poskytnuté přepravě, nelze tento postup
považovat za nezákonný. K jinému spisovému materiálu svědkyně před výslechem přístup
neměly.
[42] Skutečnost, že byla zaplacena částka 1 799 Kč, resp. 1 800 Kč, potvrzuje i oznámení
o poskytnuté přepravě třetího účastníka. Vzhledem k tomu, že všechna tři oznámení o poskytnuté
přepravě obsahovala shodná tvrzení o požadované ceně, správní orgán nepochybil, vyhodnotil-li
si na jejich základě a základě výpovědí dvou svědkyň skutkový stav za prokázaný. Skutečnost,
že stěžovatel předložil správnímu orgánu I. stupně záznam o přepravě znějící na částku 539 Kč,
s tím, že je tato částka zaznamenána i v jeho taxametru, jehož funkčnost nebyla zpochybněna,
nemohla mít s ohledem na skutkový stav a výše uvedenou judikaturu žádný vliv na zjištění
vyplývající ze svědeckých výpovědí. Předložený záznam o přepravě totiž nevypovídá o tom, jakou
částku po cestujících skutečně požadoval a především nijak nezpochybňuje zjištění správních
orgánů, že to byla částka 1 799 Kč. Nejvyšší správní soud je názoru, že ve správním řízení byly
prokázány všechny prvky skutkové podstaty správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona
o cenách.
[43] K námitce stěžovatele, že tyto svědkyně nebyly přítomny samotnému placení a tak není
prokázána cena zaplacená, zdejší soud uvádí, že se stěžovatelovi nepodařilo žádným způsobem
shodná tvrzení o výši požadované a zaplacené částky panem Ž. vyvrátit, neboť její zaplacení je
potvrzeno jak výpověďmi svědkyň, tak i oznámeními o poskytnuté přepravě vyhotovenými
svědkyněmi i panem Ž., jehož výslech by byl proto nadbytečný, jak správně uvedl městský soud.
[44] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány neprovedly důkaz
zajištěním tabulky s fixními cenami a tak neprokázaly jeho existenci, neboť má za to,
že s ohledem na uvedené podklady rozhodnutí, které byly dostatečné pro zjištění skutkového
stavu věci, bylo provedení tohoto důkazu nadbytečné.
[45] Na prokázání skutku tak, jak byl stěžovateli kladen za vinu, by neměl vliv ani důkaz
vyúčtováním peněz mezi správním orgánem I. stupně a cestujícími, neboť způsob vyúčtování
peněz za provedenou kontrolní jízdu mezi cestujícími a správním orgánem I. stupně není pro
prokázání zaplacené ceny rozhodující, proto je i tato námitka nedůvodná.
[46] Stěžovatel dále namítá, že nebylo dostatečně posouzeno užití anglického jazyka
při kontrolní jízdě s odkazem na zákonnou úpravu, která dovoluje jeho užití až s účinností
po provedené kontrole. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005,
č. j. 2 Afs 104/2005 - 81, mohou správní orgány provádět kontrolu cenových předpisů
i za pomoci cizinců nebo osob, které se za cizince vydávají. Závěry tohoto rozhodnutí dopadají
i na nyní posuzovanou věc. Skutečnost, že rovněž zákonodárce tyto závěry zohlednil při
legislativním procesu za účelem zajistit dostatečnou ochranu před nelegálně provozovanou
taxislužbou, a v souladu s nimi změnil ustanovení §34 odst. 7 zákona o silniční dopravě,
jen potvrzuje správnost výše uvedeného rozhodnutí. Námitka je nedůvodná.
[47] Nejvyšší správní soud nebude nijak hodnotit odkazy na rozsudky městského soudu,
zda skutkové okolnosti těchto případů odůvodňovaly rozdílné řešení městským soudem, neboť
rozsudek č. j. 3 Af 5/2015 - 60 bude předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu ve věci
vedené pod sp. zn. 3 As 279/2017, a nelze tudíž nyní předjímat rozhodnutí třetího senátu
Nevyššího správního soudu. Rozsudek č. j. 8 Af 38/2013 - 38 byl Nejvyšším správním soudem
zrušen, proto je jeho citace bezpředmětná. Z výše uvedeného vyplývá, že k nyní posuzované
otázce již existuje konstantní judikatura, od které neshledal rozhodující senát důvody se odchýlit.
[48] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu, že dokazování
provedené správními orgány vedlo ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Správní orgány správně na základě dvou výpovědí svědkyň a oznámení
o poskytnutých přepravách vyhodnotily, že stěžovatel se předmětného správního deliktu dopustil,
když požadoval po cestujících cenu o 1 260 Kč vyšší než cenu maximálně přípustnou podle výše
uvedených předpisů. Výtce, že správní orgány pochybily, když při posuzování skutkového stavu
vycházely výlučně z výpovědí svědkyň, nepřisvědčil.
[49] K námitce stěžovatele, že správní orgány mu uložily likvidační pokutu a nezohlednily jeho
osobní a majetkové poměry, zdejší soud uvádí následující. Správní orgán I. stupně při zvažování
výše pokuty přihlédl k závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání, následkům
a okolnostem jeho spáchání, jakož i k rozsahu majetkového prospěchu, který byl vyčíslen
na částku 1 260 Kč. Dále pak zdůraznil obecnou závažnost a škodlivost daného deliktu.
Stěžovateli přičetl k tíži i skutečnost, že mu byla již jednou pravomocně uložena pokuta ve výši
65 000 Kč. Z úvah rozhodnutí je také seznatelné, že se zabýval i otázkou možného likvidačního
charakteru pokuty s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 6 As 64/2013 – 66), a rovněž uvedl, že za daný skutek mohla být stěžovateli uložena pokuta
až 1 000 000 Kč, byla však stanovena téměř na spodní hranici zákonné sazby. Žalovaný
se s odůvodněním výše pokuty ztotožnil. Nejvyšší správní soud neshledal v odůvodnění výše
pokuty s ohledem na obsah správního spisu žádné pochybení správních orgánů.
[50] Nejvyšší správní soud při posouzení této námitky vycházel ze závěrů obsažených
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, publ. pod č. 2092/2010
Sb. NSS, podle nějž je „správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt povinen přihlédnout k osobním
a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé,
že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry
pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí“. Při zjišťování osobních
a majetkových poměrů má správní orgán vycházet z informací, které vyplynuly v průběhu řízení,
či které byly poskytnuty samotným účastníkem řízení. Pokud se správnímu orgánu takových
podkladů nedostává, výši pokuty stanoví odhadem.
[51] Ze správního spisu nevyplývá jediná indicie o osobních, rodinných či majetkových
poměrech, která by nasvědčovala, že by stěžovatele mohla výše pokuty existenčně zasáhnout.
Přestože se k otázce likvidačního charakteru pokuty správní orgán ve svém rozhodnutí vyjádřil,
stěžovatel ji nenamítl ani v odvolacím řízení. V rámci celého správního řízení neuvedl, jaké
konkrétní negativní dopady by uložená pokuta na jeho osobní, rodinný či pracovní život měla
mít. Podklady pro posouzení výše uložené pokuty z hlediska jejího likvidačního charakteru
předložil až v rámci žaloby, nicméně posouzení toho, zda se s nimi městský soud vypořádal
správně, v kasační stížnosti nenamítal. Zdejší soud proto nyní přezkoumává pouze postup
správních orgánů a zákonnost odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud tedy správní orgány
na základě obsahu správního spisu odhadovaly, že majetkové poměry stěžovatele jsou takové,
že pokuta ve výši 100 000 Kč pro něj nemůže být likvidační, byl jejich postup správný,
jakož i v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018,
č. j. 2 As 425/2017 – 33, dle kterého: „Pokud jde o majetkové poměry pachatele, ke kterým je obecně
namístě přihlédnout při hodnocení potenciality likvidačního efektu uložené pokuty, vychází však správní orgán
z údajů doložených samotným pachatelem; jelikož však žalobce žádné údaje ve správním řízení nedoložil,
postupoval správní orgán prvního stupně správně, když tuto otázku posoudil na základě svého odhadu“.
S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud i tuto námitku za nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu ji zamítl dle §110 odst. 1, věty druhé,
s. ř. s.
[53] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu