ECLI:CZ:US:2019:1.US.1205.19.1
sp. zn. I. ÚS 1205/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha 1, Šítkova 233/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 1212/2018-64, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018 č. j. 12 To 64/2017-1949 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2017 č. j. 1 T 1/2017-1853, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchanému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Podle něj nebylo v trestním řízení prokázáno, jak a proč se měl ve formě pomoci účastnit na trestném činu podvodu, když nebyla prokázána jeho motivace k takovému jednání a okolnosti, za nichž měl být trestný čin spáchán. Má za to, že mu v průběhu řízení nebylo prokázáno, že měl v úmyslu jiné osobě pomoci k obohacení se na úkor poškozených a že byl srozuměn s takovým následkem. Podle jeho názoru nebylo prokázáno ani to, jak měla trestná součinnost probíhat, jak se účastníci domluvili a kdo měl z daného jednání mít jaký prospěch. Vyjadřuje přesvědčení, že o jeho vině neexistuje žádný důkaz, a trvá na tom, že se vyhotovení závěti zúčastnil a zůstavitelku viděl.
Stěžovatel dále tvrdí, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami směřujícími proti znaleckému posudku Mgr. Zimmera, znalce z oboru písmoznalectví. Podle jeho mínění nebyly zpochybněny pouze závěry uvedeného znaleckého posudku, ale též zadání znaleckého úkolu ze strany policejního orgánu, v němž byl prezentován mylný důkaz o skutečnosti, že se zůstavitelka V. P. fakticky nemohla účastnit podpisu závěti, což muselo vést minimálně k nepodstatnému ovlivnění znalce ve prospěch závěru o nepravosti podpisu zůstavitelky. Podle stěžovatele policejní orgán i trestní soudy selhaly ve vztahu k jeho námitce o podjatosti uvedeného znalce. Poukazuje též na skutečnost, že nebylo prokázáno, jaká byla skutečná vůle zůstavitelky, s čímž souvisí i nekritické hodnocení výpovědi poškozených ze strany trestních soudů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Trestní soudy se námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru poukazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, v němž se vypořádal s námitkami stěžovatele (jakož i s námitkami jeho spoluobžalovaného B. F., který byl v předmětné věci odsouzen jako hlavní pachatel) tak podrobně, že k jeho argumentaci v podstatě není co dodávat. Tak na č. l. 17-18 napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze vylíčil všechny rozhodné skutečnosti nasvědčující tomu, že závěť ze dne 6. 7. 2007 nebyla skutečnou poslední vůli zůstavitelky V. P. Tento závěr dovodil zejména ze srovnání této závěti s předchozími (skutečnými) projevy poslední vůle zůstavitelky a z toho, že provedené důkazy nenaznačovaly žádný reálný důvod, kvůli kterému by zůstavitelka měla svou předchozí závěť měnit a povolat jiného dědice. Tento závěr byl navíc podpořen znaleckým posudkem MUDr. Turka, z nějž vyplynulo, že dne 6. 7. 2007 zůstavitelka nebyla ze zdravotních důvodů schopna závěť sestavit a napsat (srov. č. l. 20-22 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Ústavní soud podotýká, že k těmto zásadním skutečnostem a důkazům se stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevyjadřuje.
Vrchní soud v Praze se rovněž pozorně zabýval všemi námitkami stěžovatele a obžalovaného B. F. směřujícími proti znaleckému posudku Mgr. Zimmera (srov. č. l. 15 a 18-20 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Tento znalec potvrdil, že podpis na závěti ze dne 6. 7. 2007 není pravým podpisem zůstavitelky, jde o jeho napodobeninu. Vrchní soud v Praze poukázal na to, že závěry tohoto znaleckého posudku nejsou vztahovány právě jen ke dni 6. 7. 2007, ale podle znalce je sporný podpis za hranicí možností zůstavitelky z celého posledního roku jejího života. Zejména na základě toho odvolací soud vyvrátil tvrzení obhajoby, že došlo k nepřijatelnému ovlivnění znalce nesprávnými informacemi, které mu podal policejní orgán. Vrchní soud v Praze rovněž poukázal na další znalecký posudek zpracovaný JUDr. J. Samkovou, v němž znalkyně dospěla ke stejným závěrům jako znalec Mgr. Zimmer. Vrchní soud v Praze se důsledně vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele směřujícími vůči znaleckému posudku Mgr. Zimmera, resp. vůči tomuto znalci osobně.
Relevanci nemůže Ústavní soud přiznat ani námitce, že nebyla prokázána jeho motivace k jednání, za něž byl odsouzen. Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně uvedl, že motiv spáchání trestného činu podvodu není součástí znaků účastenství ani znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Připomněl, že nalézací i odvolací soud uvedly, že není jasné, proč se stěžovatel trestné činnosti dopustil, pravděpodobně měl přislíben nějaký majetkový prospěch. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěrem, že absence jednoznačného prokázání motivu stěžovatele k účasti na předmětném trestném činu nelze považovat za vadu, která by mohla mít jakýkoli vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se konečně shoduje s trestními soudy i v tom, že byl spolehlivě prokázán úmysl stěžovatele ke spáchání činu, který mu byl kladen za vinu. Za situace, kdy bylo nesporné, že stěžovatel svým podpisem jako svědek stvrdil, že závěť odráží poslední vůli zůstavitelky, a kdy byla na základě výše popsaných skutečností vyvrácena jeho obhajoba, že se zůstavitelka vyhotovení závěti zúčastnila, nemohou být pochybnosti o existenci úmyslné formy zavinění stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy své skutkové i právní závěry dostatečně odůvodnily. Neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, na nichž trestní soudy založily napadená rozhodnutí, a konstatuje, že skutkový stav byl objasněn způsobem, který neponechával prostor k uplatnění zásady in dubio pro reo. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích ani v postupu trestních soudů neshledal žádné pochybení, které by mohlo odůvodňovat kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu