ECLI:CZ:US:2019:1.US.1222.19.1
sp. zn. I. ÚS 1222/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Společenství vlastníků bl. 506 č. p. 1306, 1307, 1308, 1309 ulice Jana Kubelíka, se sídlem ulice Jana Kubelíka 1306, Most, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, se sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. srpna 2018 č. j. 10 Co 269/2018-196 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. června 2018 č. j. 10 C 64/2015-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. dubna 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. srpna 2018 č. j. 10 Co 269/2018-196 a bodu I. výroku rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. června 2018 č. j. 10 C 64/2015-178. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud v Litoměřicích v řízení o žalobě o náhradu škody, podané stěžovatelem proti žalované JUDr. Zuzaně Vávrové, rozsudkem ze dne 6. června 2018 č. j. 10 C 64/2015-178 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 364,24 Kč s 8,05 % úrokem ročně od 7. listopadu 2016 do zaplacení (výrok I.), co do částky celkem 52 139 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), zamítl též zákonný nárok na úrok ve výši 8,05 % ročně od 18. ledna 2014 do 7. listopadu 2016 z původně žalované částky 80 711 Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Stěžovatel proti IV. nákladovému výroku podal odvolání, neboť nesouhlasil s posouzením náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně, který nezohlednil, že dříve než po 5 letech od vydání usnesení o schválení oddlužení dlužníka stěžovatele nebylo možné výši škody stěžovatele přesně stanovit. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. srpna 2018 č. j. 10 Co 269/2018-196 rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že spor o náhradu škody se týkal pochybení advokátky tím, že nepřihlásila pohledávku věřitele do insolvenčního řízení (oddlužení). Míru uspokojení pohledávek v insolvenčním řízení (oddlužení 5 let) nešlo předvídat a okolnosti mající na to vliv byly zcela mimo dispozici stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím soudů, neboť mu nepřiznaly právo náhrady nákladů řízení proti žalované, protože neurčil přesně předem, jaká bude za 5 let míra uspokojení pohledávek. Určit míru uspokojení pohledávek není podle názoru stěžovatele možné, dlužník může splatit pohledávky věřitelů v rozmezí nuly až sto procent.
5. Podle tvrzení stěžovatele součástí práva na spravedlivý proces je, že v případě úspěchu s žalobou na náhradu škody (nejistá byla předem míra uspokojení) se žalobce nedostane do negativní bilance tím, že na nákladech právního zastoupení podle mimosmluvní tarifní odměny vynaloží více, než obnášela přiznaná náhrada škody. Nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli zakládá neodůvodněnou nerovnost, jestliže žalovaná je za vniklou škodu odpovědná, ale výdaje na vedení řízení si musí stěžovatel nést vlastním nákladem. Názor odvolacího soudu, že stěžovatel měl podávat žaloby postupně, je podle názoru stěžovatele v rozporu s procesní hospodárností.
6. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449) a ze dne 22. června 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
10. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím ve věci rozhodujících soudů ve výroku o náhradě nákladů řízení. Argumentace stěžovatele však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jeho nesouhlasem se závěry učiněnými soudy, založenými na aplikaci podústavního práva.
12. Okresní soud o nákladech řízení rozhodl podle §142 o. s. ř. tak, že vzhledem k výsledku řízení, kdy účastníci byli úspěšní přibližně každý z 1/2 se náklady řízení nepřiznávají.
13. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvoláním podaným stěžovatelem se podrobně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
14. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17).
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu