ECLI:CZ:US:2019:1.US.1242.19.1
sp. zn. I. ÚS 1242/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Gawronem, advokátem se sídlem Praha 5, Drtinova 557/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018 sp. zn. 44 To 561/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018 č. j. 1 Nt 3135/2018-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla podle §33 odst. 2 trestního řádu a contrario zamítnuta jeho žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatel rovněž žádá náhradu nákladů právního zastoupení.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze sice přijal jeho tvrzení, že je v současnosti nemajetný a neschopný hradit náklady právního zastoupení, ale dovodil možnost jeho budoucích příjmů či zadlužení se u rodinných příslušníků. Namítá, že trestní soudy tímto přístupem negovaly jak znění trestního řádu, tak i jeho základní práva vyplývající z výše citovaných ustanovení. Má za to, že pokud je základní právo stěžovatele na bezplatnou obhajobu podmiňováno posouzením jeho majetkové potenciality, popř. možností si peníze zapůjčit, stává se z tohoto práva pouhá karikatura. Takové posuzování je podle jeho názoru v přímém rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky a s textem trestního řádu. Fakt, že si může například za rok vydělat na náklady obhajoby, podle něj nic nemění na tom, že si obhajobu v danou chvíli dovolit nemůže.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o zamítnutí jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze přezkoumat, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 3416/16).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 je patrné, že zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo opřeno primárně o skutečnost, že stěžovatel nemá vyživovací povinnost, není zdravotně indisponován a s ohledem na produktivní věk lze v budoucnu očekávat, že bude schopen ze svých výdělků či jiných příjmů hradit náklady obhajoby. Soud dále uvedl, že u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek hotových finančních prostředků není sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Připomněl, že současná finanční situace stěžovatele je bezpochyby dotčena splácením pohledávek soudům za dřívější trestní řízení, tudíž zamítnutí jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je spojeno s naplněním obecné právní maximy, že každý odpovídá za splnění svých závazků, a to i do budoucna.
Městský soud v Praze se s touto argumentací ztotožnil a připomněl, že úvahy Obvodního soudu pro Prahu 2 jsou plně v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Městský soud zároveň (s odkazem na usnesení sp. zn. I. ÚS 925/16) dodal, že při hodnocení nutnosti bezplatné obhajoby lze považovat za schopnost výdělku i možnost využití vybudované sítě vztahů (zejména rodinných) k mimořádné a krátkodobé peněžní pomoci; schopnost opatřit si za rozumných podmínek peníze od blízkých osob na úhradu služeb obhájce zásadně vylučuje prohlášení takové osoby za nemajetnou.
Ústavní soud konstatuje, že důvody, kvůli kterým trestní soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu, plně korespondují jeho konstantní judikatuře. Z ní vyplývá, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. se nejedná o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12, IV. ÚS 2527/15 či I. ÚS 925/16). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení). Ani v ústavní stížnosti stěžovatel žádné podobné relevantní okolnosti neuvádí.
Ústavní soud dále připomíná, že podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Podle §33 odst. 2 trestního řádu pak soud musí při posuzování nároku obviněného na bezplatnou obhajobu zvažovat, zda tento má či nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Obdobně čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. d) Paktu hovoří o prostředcích k úhradě nákladů obhajoby. Za takové prostředky přitom nemohou být považovány výhradně finanční prostředky, které má obviněný okamžitě k dispozici, ale též legální prostředky pro jejich získání, ať již jde o vykonávání výdělečné činnosti, anebo o možnost získání finanční pomoci od jiných osob (viz výše citované usnesení sp. zn. I. ÚS 925/16). Jinak řečeno, zvažování majetkové potenciality obviněného představuje nedílnou součást posuzování, zda obviněný má či nemá prostředky pro hrazení nákladů obhajoby. Jestliže stěžovatel označuje uvedený konstantní judikaturou Ústavního soudu aprobovaný výklad za karikaturu, považuje to Ústavní soud za zcela nepřípadné, zvláště když stěžovatel tento názor nepodporuje žádnou konkrétní a relevantní argumentací.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu