ECLI:CZ:US:2019:1.US.1292.19.1
sp. zn. I. ÚS 1292/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Kytlická 780/12, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019 č. j. 14 To 661/2018-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost jeho matky, M. K., proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 9. 2018 č. j. 33 Nt 1047/2018-69. Uvedeným usnesením Okresního soudu Praha-západ byl stěžovateli přiznán na základě jeho návrhu nárok na obhajobu za odměnu sníženou o 50 %.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, výše uvedené usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 9. 2018 mu bylo doručováno na konci září 2018, kdy je v poštovní schránce našla jeho matka. Protože stěžovatel byl v období od 10. 9. 2018 do 12. 11. 2018 hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice, nemohl listovní zásilku osobně převzít a stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu Praha-západ podala jeho matka. Krajský soud v Praze napadeným usnesení tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnul jako podanou neoprávněnou osobou.
Stěžovatel dále uvádí, že uvedené usnesení Okresního soudu Praha-západ mu bylo doručeno 21. 12. 2018, kdy si toto usnesení převzal. Dne 22. 1. 2019 podal proti němu stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019 č. j. 14 To 155/2019 zamítnuta jako opožděně podaná.
Z uvedeného vyplývá, že posledním opravným prostředkem proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 9. 2018 byla jeho vlastní stížnost, o níž byl příslušný rozhodovat Krajský soud v Praze. Stěžovatel sice tuto stížnost podal, avšak opožděně, tj. po uplynutí třídenní lhůty stanovené v §143 odst. 1 trestního řádu, která počala běžet po řádném doručení uvedeného usnesení Okresního soudu Praha-západ, k němuž došlo dne 21. 12. 2018.
Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 327/03, II. ÚS 2131/08 či IV. ÚS 3303/13) opakovaně konstatuje, že za opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze považovat pouze ten, který byl podán řádně, tedy o něm bylo meritorně rozhodnuto, nikoliv ten, který byl odmítnut či zamítnut pro formální vady. Jelikož ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí proti tomu, že jeho stížnost z 22. 1. 2019 byla zamítnuta jako opožděně podaná, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatel nepodal opravný prostředek proti usnesení soudu I. stupně řádně. Ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu tak nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj