ECLI:CZ:US:2019:1.US.131.19.1
sp. zn. I. ÚS 131/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Hany Kalusové, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3431/2018-531 ze dne 16. října 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 142/2017-488 ze dne 8. března 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě a usnesení Nejvyššího soudu ve věci o zaplacení částky 144 771,75 Kč s příslušenstvím. Rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a usnesením Nejvyššího soudu měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. K porušení práv stěžovatelky mělo konkrétně dojít změnou rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že odvolací soud odlišně zhodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, a to bez jejich zopakování nebo provedení důkazů nových. Takovým postupem mělo být odepřeno právo stěžovatelky se k uvedeným důkazům vyjádřit.
3. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně vyhověl stěžovatelce rozsudkem č. j. 6 C 470/2013-439 ze dne 6. 6. 2017 a výrokem I. zamítl návrh žalobce Statutárního města Ostravy, aby stěžovatelka zaplatila žalobci částku 144 771,75 Kč s příslušenstvím. Žalobce svůj návrh na zaplacení částky před okresním soudem odůvodňoval tím, že stěžovatelka u něj byla zaměstnána v období od 1. 7. 2008 do 2. 1. 2013 na pozici vedoucí právního odboru. Žalobce byl však pokutován ve výši 300 000 Kč za porušení podmínek zákona o veřejných zakázkách. Z tohoto důvodu tak po stěžovatelce požadoval náhradu škody.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací však posléze vyhověl odvolání žalobce a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrhu vyhověl, přičemž označil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a úplná. Odvolací soud však na základě těchto skutkových zjištění dospěl k právnímu názoru, že stěžovatelka alespoň nevědomou nedbalostí zavinila uložení pokuty žalobci za nedodržení zákonného postupu zadávacího řízení na veřejnou zakázku, a to tím, že ze své pozice vedoucí právního oddělení jednala v rozporu se svými pracovními povinnostmi. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, přičemž namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015, když odlišně zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám dokazování provedl. Nejvyšší soud usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť neshledal splnění žádného z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu.
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, konkrétně pak nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015, když věc posoudil jinak než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy nebo provedl důkazy nové. Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že uvedený nález není přiléhavý k posuzované věci, neboť se týká problematiky odlišných skutkových zjištění odvolacího soudu. Odvolací soud v předložené věci však bez dalšího vycházel ze skutkových zjištění prvního stupně, na základě nich pouze došel k odlišnému právnímu názoru. Ústavní soud k tomuto dále uvádí, že není v rozporu s procesními pravidly (a tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces), pokud si odvolací soud učiní vlastní právní názor na základě skutkových zjištění převzatých od soudu prvního stupně, která považuje za správná a úplná. Takový postup výslovně umožňuje §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nejedná se proto o porušení zásady dvojinstančnosti řízení a není ani projevem libovůle v rozhodování. Pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba dokazování provádět.
10. K námitce stěžovatelky ohledně nemožnosti se k provedeným důkazům řádně vyjádřit je třeba konstatovat, že přehodnocování dokazování provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu náleží pouze za předpokladu, že v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
11. K ani jedné z výše uvedených situací však v posuzované věci nedošlo. Nadto je nutné zdůraznit, že stěžovatelka měla možnost se k prováděným důkazům řádně vyjádřit v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud své odlišné právní posouzení ve svém rozhodnutí odůvodnil ústavně konformním způsobem. Jeho závěry pokládá Ústavní soud za racionální a odpovídající skutkovým zjištěním. Pokud navíc Nejvyšší soud neshledal důvody přípustnosti mimořádného opravného prostředku jakým je dovolání, je třeba opětovně poukázat na to, že Ústavnímu soudu nenáleží podrobit rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 247/16 ze dne 15. 3. 2016].
12. Prizmatem shora uvedeného tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1, jakož ani s čl. 38 odst. 2 Listiny.
13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu