ECLI:CZ:US:2019:1.US.1330.19.1
sp. zn. I. ÚS 1330/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Adrianou Stiborkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, O. Lysohorského 702, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. 4 Tdo 751/2018-39, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2018 č. j. 8 To 523/2017-671 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 11. 2017 č. j. 3 T 121/2016-646, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pět let. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny, zásady ultima ratio a zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel namítá, že mu v řízení před trestními soudy nebylo prokázáno, že prostředky z úvěrové smlouvy byly svěřeny právě jemu, že je použil pro svou osobu či měl úmysl je takto použít. Má tedy za to, že mu nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to včetně subjektivní stránky tohoto trestného činu. Podle jeho názoru trestní soudy nadřadily vlastní domněnky písemné dohodě, tj. smlouvě o úvěru, v níž byla společnost XY uvedena jako dlužník, tedy že jednostranně nadřadily důkazy v jeho neprospěch důkazům vypovídajícím v jeho prospěch, resp. že se s důkazy vypovídajícími v jeho prospěch nevypořádaly. Odvolací soud se podle stěžovatele soustředil v řízení o podaném odvolání toliko na procesní stránku řízení před soudem prvního stupně a zcela pominul skutkový stav. Trestní soudy měly zcela pominout fakt, že úvěr byl poskytnut na základě platně uzavřené úvěrové smlouvy, finanční prostředky byly řádně čerpány v souladu s touto smlouvou a poskytnutý úvěr byl dlužníkem zcela splacen. Trestním stíháním stěžovatele měla být porušena zásada ultima ratio, neboť soudy zcela pominuly fakt, že ve věci probíhalo také civilní řízení, ve kterém byly nároky poškozených zamítnuty.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť trestní soudy se námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě nereaguje na konkrétní argumentaci trestních soudů obsaženou v napadených rozhodnutích a omezuje se toliko na víceméně obecně formulované námitky.
Jestliže zásadní námitka stěžovatele, kterou v ústavní stížnosti několikrát opakoval, se týká toho, že prostředky z uzavřené úvěrové smlouvy nepoužil pro vlastní potřebu, Ústavní soud připomíná, že trestní soudy v konečném důsledku nic takového ani netvrdily. Odkázat lze na napadené usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 8), kde bylo konstatováno, že svěřené finanční prostředky byly použity na činnost společnosti XY, za kterou stěžovatel vystupoval, což však bylo v rozporu s účelem svěření těchto finančních prostředků.
Ústavní soud neshledal žádný logický rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z nich trestní soudy dovodily. Trestní soudy nepřehlédly žádnou ze skutečností, na něž stěžovatel upozorňuje, zejména nijak nerozporovaly, že předmětné finanční prostředky byly poskytnuty a čerpány na základě řádné smlouvy o úvěru. Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy daly přednost usvědčujícím důkazům před těmi, které svědčily v jeho prospěch, toto tvrzení nijak blíže nevysvětluje, resp. nepoukazuje na žádné konkrétní důkazy svědčící v jeho prospěch, které měly trestní soudy přehlédnout.
V trestním řízení bylo nepochybně prokázáno, že na základě předmětné úvěrové smlouvy byly peněžní prostředky převedeny na účty, s nimiž měl stěžovatel právo disponovat (šlo o účet jeho manželky a účet společnosti XY). Tyto peněžní prostředky byly svěřeny právě společnosti XY, a to za účelem úhrady předchozích závazků poškozených. Stěžovatel jednal jménem uvedené společnosti, takže na základě ustanovení §114 odst. 2 trestní soudy dovodily, že stěžovatel jednal ve vztahu k věci, která mu byla svěřena (blíže srov. č. l. 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud s těmito vývody souhlasí, zvláště když se k nim stěžovatel nijak konkrétně nevyjadřuje.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že v trestním řízení nebyl spolehlivě prokázán jeho úmysl přisvojit si svěřené finanční prostředky. Trestní soudy přesvědčivě odůvodnily svůj závěr o tom, že při uzavírání úvěrové smlouvy se stěžovatel s poškozenými dohodl, že finanční prostředky získané z této úvěrové smlouvy budou použity k úhradě předchozích dluhů poškozených. K tomu ovšem - alespoň ne v plné míře - nedošlo. Tento závěr vyplynul především z výpovědí poškozených, ale též z jiných důkazů. Ústavní soud navíc ve shodě s trestními soudy podotýká, že by postrádalo jakoukoli logiku, aby v dané situaci poškození uzavírali úvěrovou smlouvu z jiných důvodů. Jelikož stěžovatel proti těmto úvahám nenabízí žádnou konkrétní argumentaci, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. č. l. 9-10 napadeného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, č. l. 4-6 napadeného usnesení Krajského soudu v Brně a č. l. 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud dále konstatuje, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že se Krajský soud v Brně jako soud odvolací omezil pouze na procesní stránku řízení před soudem prvního stupně. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně (č. l. 3-6) je patrné, že se odvolací soud věnoval všem podstatným skutkovým okolnostem závěru a že se vypořádal s námitkami stěžovatele směřujícími proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně. Krajský soud v Brně tak učinil jednak odkazem na odůvodnění odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Hodoníně a jednak vlastní analýzou provedených důkazů.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady ultima ratio, ani toto tvrzení nedokládá konkrétní argumentací, s výjimkou tvrzení, že ve věci probíhalo také civilní řízení, ve kterém byly nároky poškozených zamítnuty, a že tento fakt trestní soudy pominuly. Ústavní soud proto beze zbytku opět odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 10-11), ze kterého je mj. patrné, že uvedené tvrzení stěžovatele je nepravdivé. Nejvyšší soud totiž mj. vysvětlil, že stěžovatel nebyl účastníkem daných civilních řízení, tudíž jejich vedení nemohlo mít význam z hlediska případného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu