ECLI:CZ:US:2019:1.US.139.19.1
sp. zn. I. ÚS 139/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti H. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem Praha 1, Politic kých vězňů 21/1272, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018 č. j. 4 Tdo 1276/2018-37, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. 7 To 51/2018 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2018 č. j. 4 T 12/2017-597, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu vyhoštění v trvání deseti roků. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou částečně nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná, neboť z nich nevyplývá, jak se trestní soudy vyrovnaly se všemi důkazními návrhy, jak postupovaly při hodnocení důkazů a jak se vypořádaly s možnou aplikací institutu nutné obrany na jeho případ. Trestní soudy se podle jeho názoru nezaobíraly časovým sledem jeho jednání a jednání poškozeného. Uvádí, že se soudy měly pečlivěji zabývat hodnocením výpovědi poškozeného, která představovala jediný přímý usvědčující důkaz, a posuzovat ji v kontextu s ostatními provedenými důkazy. Má za to, že je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jestliže trestní soudy z různých variant skutkového děje nezvolily tu, která je pro něj nejpříznivější. Je přesvědčen, že se trestní soudy plně nevypořádaly s jeho argumentací a svá rozhodnutí neodůvodnily.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že se trestní soudy dostatečně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy a s možnou aplikací institutu nutné obrany. Odkazuje zejména na napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, kde bylo na č. l. 3 vysvětleno, proč tento soud shledal nadbytečným vypracování znaleckého posudku ke zhodnocení zranění stěžovatele a provedení vyšetřovacího pokusu, jakož i to, že návrh na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z odvětví psychiatrie na poškozeného vzal obhájce stěžovatele v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu zpět.
Rovněž v souvislosti s možným posouzením stíhaného skutku jako nutné obrany odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze. Na č. l. 4 zde odvolací soud reagoval na obhajobu stěžovatele spočívající v tom, že jej poškozený nejprve napadl trubkou. Připomněl, že nalézací soud tomuto tvrzení neuvěřil z logických důvodů, neboť o trubce v ruce poškozeného se stěžovatel poprvé zmínil až v průběhu hlavního líčení, tedy neuváděl tuto - z jeho pohledu zcela zásadní - skutečnost již v průběhu přípravného řízení. O trubce se nezmínili ani vyslechnutí svědkové a takový předmět nebyl ani nalezen při ohledání místa činu.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že trestní soudy nedostatečně objasnily časovou souslednost jednotlivých částí skutkového děje. Nejen z výpovědi poškozeného, ale i z výpovědi svědků vyplynulo, že útoku stěžovatele předcházel slovní i fyzický konflikt s poškozeným, po němž se stěžovatel vrátil na pokoj a zde za použití nože bezdůvodně napadl poškozeného. Jedinou nejasností zůstalo, které ze způsobených zranění utrpěl poškozený jako první, což však pro výsledné skutkové a právní závěry nemělo zásadní význam. V podstatných rysech totiž výpověď poškozeného korespondovala objektivním zjištěním o jeho poranění, vyplývajícím z posudku znalce z odvětví soudního lékařství.
Trestní soudy se nijak nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z ní vyplývajícímu principu in dubio pro reo. Stěžovatel sám nepopíral, že poškozeného bodl nožem, odlišně (v porovnání se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel odsuzující rozsudek) popisoval v podstatě pouze události, které tomu předcházely. Jelikož však jeho obhajoba, že jej poškozený napadl trubkou, byla spolehlivě vyvrácena, jak již bylo výše vysvětleno, nepřetrvaly po provedeném dokazování žádné podstatné pochybnosti o průběhu skutkového děje, tzn., že nezbyl prostor pro uplatnění principu in dubio pro reo.
Ústavní soud konečně nemůže akceptovat ani tvrzení stěžovatele, že se trestní soudy nevypořádaly s jeho argumentací a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Jelikož stěžovatel tuto svou námitku nijak nekonkretizuje, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na č. l. 16-17 napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kde jsou skutkové i právní závěry rozhodné pro posouzení dané věci dostatečně odůvodněny. Protože se stěžovatel v rámci své obhajoby snažil dosáhnout mírnějšího posouzení stíhaného skutku v podobě odpovědnosti za trestný čin zabití podle §141 trestního zákoníku, odkazuje Ústavní soud rovněž na č. l. 4-5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde je tato jeho obhajoba spolehlivě vyvrácena.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu