ECLI:CZ:US:2019:1.US.1407.18.1
sp. zn. I. ÚS 1407/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Forsta, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Národní 10, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 20 C 11/2015-180 ze dne 8. 11. 2017 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 466/2017-189 ze dne 2. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím se domáhal zaplacení částky 124 099 Kč s příslušenstvím, a to z titulu požadované slevy z nájemného, včetně poskytnutých služeb, spojeného s užíváním bytu 1 + 1 na adrese X, za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že předmětný žalobní návrh neobsahoval náležitosti dle §79 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vyzval Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") stěžovatele usnesením ze dne 20. 2. 2017 k odstranění vad ve lhůtě 30 dnů s tím, že v doplnění je nutné jednoznačně, úplně, určitě a srozumitelně specifikovat uplatněný žalobní nárok po skutkové stránce, konkrétně provést jeho vyčíslení za jednotlivé měsíce. Stěžovatel na výzvu reagoval podáním doručeným soudu dne 22. 3. 2017, v němž se, mimo jiné, vyjádřil k uplatněné slevě z nájemného za rok 2012. Uvedl, že na nájemném za tento rok žalované zaplatil 70 128 Kč a plná částka nájemného bez slevy poskytnuté žalovanou by činila 72 494 Kč a že z této částky požaduje polovinu po odečtení slevy poskytnuté žalovanou, tedy celkem 33 881 Kč. Krom toho stěžovatel konstatoval, že výše nájemného se v průběhu posuzovaného období několikrát měnila. Takováto odpověď nevedla podle obvodního soudu k odstranění vytýkaných nedostatků žaloby, a proto žalobní návrh stěžovatele v daném rozsahu, tj. co do částky 33 881 Kč s příslušenstvím, usnesením č. j. 20 C 11/2015-180 ze dne 8. 11. 2017 odmítl dle §43 odst. 2 o. s. ř.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. 35 Co 466/2017-189 ze dne 2. 2. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že městský soud se nijak nevypořádal s odvolací argumentací, která byla v dané věci stěžejní. Městský soud se jmenovitě nezabýval výtkami ohledně překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, účelového jednání téhož soudu a konečně ani poukazem na to, že k odmítnutí žaloby došlo až téměř 4 roky po jejím podání. Pakliže městský soud na jiné námitky reagoval, tyto podle stěžovatele hodnotil nesprávně až "strojově formalisticky". Z uvedených důvodů měl stěžovatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje znaky libovůle a je nepřezkoumatelné, kteréžto pochybení mělo vést k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně mělo dojít i k zásahu do jeho práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť je mu bráněno v projednání jeho nároku na slevu z nájemného a souvisejících služeb.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se městský soud náležitě nevyrovnal s jeho odvolacími námitkami. Je pravda, že ústavně zaručenému právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se logickým způsobem vypořádat s argumentací uplatněnou účastníky řízení [nálezy sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zmíněnému pojmu "adekvátně" podle judikatury Ústavního soudu nutno ovšem rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán jako nezbytnost podrobné odpovědi na každý argument [nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), sp. zn III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že odůvodnění usnesení městského soudu z hledisek výše vyložených jednoznačně obstojí, neboť tento soud se v míře přiměřené okolnostem případu vypořádal se všemi relevantními skutečnostmi. Městský soud považoval za podstatné, že v usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2017, jímž byl stěžovatel vyzván k odstranění vad žaloby, bylo podrobně a jednoznačně specifikováno, v jakém rozsahu je třeba žalobu doplnit; současně byl stěžovatel poučen o možnosti odmítnutí návrhu, pakliže jej ve stanovené třicetidenní lhůtě nedoplní. Podání stěžovatele ze dne 22. 3. 2017 nepředstavovalo dle městského soudu adekvátní reakci na předmětnou výzvu, neboť z něj nebylo možno zjistit, jakou konkrétní výši slevy stěžovatel uplatňoval pro jednotlivé měsíce roku 2012. Námitkou stěžovatele o účelovosti a překvapivosti postupu soudu prvního stupně, resp. námitkou, že k odmítnutí žaloby došlo s velkým časovým odstupem od jejího podání, se městský soud samostatně nezabýval. Ústavní soud má nicméně za to, že toho vzhledem k povaze předložených námitek nebylo třeba a že výše uvedený souhrn relevantních skutečností v tomto konkrétním případě představuje dostatečnou odpověď na argumenty stěžovatele. Nevyhověl-li totiž stěžovatel bez zřejmých důvodů jednoznačné výzvě soudu, přičemž byl o možných následcích tohoto nevyhovění poučen, je zcela evidentní, že odmítnutí žaloby nelze považovat ani za "účelové" ani za "překvapivé", ale že se jedná toliko o logický a předvídatelný následek nedostatku procesní aktivity stěžovatele. Doba, která uplynula od podání žaloby, v tomto ohledu přitom nehraje vůbec žádnou roli.
Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti dožadoval rovněž zrušení rozhodnutí obvodního soudu o odmítnutí žaloby, nicméně tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a ani Ústavní soud v rámci svého přezkumu neshledal v postupu obvodního soudu žádnou vadu, která by měla za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. V podrobnostech lze pak odkázat na výše uvedené vypořádání námitek vůči rozhodnutí odvolacího soudu.
Zbývá uzavřít, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil důvod ke svému zásahu, proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu