ECLI:CZ:US:2019:1.US.143.19.1
sp. zn. I. ÚS 143/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Ing. Libora Oravy, zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem, se sídlem Houškova 524/30, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2016 č. j. 42 Cm 109/2011-332, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 4 Cmo 198/2016-375 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 32 Cdo 1862/2018-418, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2019, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. srpna 2016 č. j. 42 Cm 109/2011-332 na základě žaloby podané ČEZ Distribuce, a. s., proti stěžovateli o zaplacení 373 675 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny, uložil stěžovateli povinnost žalovanou částku zaplatit a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 151 398,80 Kč a České republice státem hrazené náklady řízení - znalečné ve výši 19 982,50 Kč.
3. K odvolání stěžovatele, podanému proti rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 4 Cmo 198/2016-375 napadený rozsudek potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 36 735,60 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. října 2018 č. j. 32 Cdo 1862/2018-418 dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nesplnění podmínek přípustnosti podle §237 o. s. ř. a zčásti pro objektivní nepřípustnost podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Na nákladech dovolacího řízení dovolací soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované částku 12 245 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že již v podaném dovolání poukazoval na to, že obecné soudy obou stupňů na zjištěný skutkový stav aplikovaly nesprávnou právní normu, konkrétně ustanovení §51 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle tvrzení stěžovatele byl neoprávněný zásah do elektrizační soustavy (neoprávněný odběr) zjištěn a ukončen dne 8. července 2009, proto bylo nutno neoprávněný odběr a škodu jím způsobenou posoudit podle ustanovení citovaného zákona účinného v době zjištění a ukončení neoprávněného odběru, neboť energetický zákon v rozhodné době neobsahoval ustanovení o náhradě škody vzniklé při neoprávněném odběru elektřiny, o které se výslovně opírá potvrzující rozsudek odvolacího soudu.
6. Stěžovatel má proto za to, že je nutno jeho odpovědnost za škodu od 4. července 2009 posoudit podle předpisů práva občanského jako obecnou odpovědnost za škodu, a žalobkyně tak byla povinna prokazovat porušení právní povinnosti, zavinění, vznik škody a příčinnou souvislost. Jeho odpovědnost za škodu je přitom vyvozována pouze ze skutečnosti, že byl formálně uživatelem odběrného místa. Tím však musel být, neboť na toto jediné odběrné místo v zemědělském areálu byl napojen i vepřín provozovaný stěžovatelem, pro který by přerušení dodávky elektřiny v důsledku jednání podnájemců stěžovatele mělo fatální následky.
7. Dále stěžovatel vytýkal obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckých posudků k přezkoumání správnosti výpočtu hypotetické škody a posudek ke zjištění skutečné spotřeby podle vzrůstu rostlin a instalovaných spotřebičů. Poukazoval též s odkazem na konkrétní výpovědi osob, že doba odběru byla kratší než doba hypotetická.
8. Stěžovatel rovněž zpochybnil výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neboť podle jeho názoru je vlastníkem žalované v rozsahu téměř 70 % Česká republika a taková organizace by ve sporech s občany neměla tyto zatěžovat náklady na své zastoupení advokáty, když disponuje zaměstnanými právníky, obdobně jako další orgány. Podle názoru stěžovatele byly rovněž v posuzované věci splněny podmínky podle §150 o. s. ř., tedy důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi. Stěžovatel nebyl vlastníkem nemovitosti, v níž k neoprávněnému odběru došlo, na tomto odběru se nijak nezúčastnil a především byl to on, kdo neoprávněný odběr odhalil, upozornil policii a překazil tak jeho pokračování a další poškozování žalobkyně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva na spravedlivý proces v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
13. Ústavní soud se opakovaně ve své nálezové judikatuře zabýval otázkou neoprávněného odběru elektřiny. V těchto věcech Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebo práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, neboť v rámci řízení před obecnými soudy nebylo domnělým škůdcům umožněno dostatečně účinně namítnout, že o neoprávněný odběr nešlo [nález ze dne 20. září 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433); nález ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 133/08 (N 119/50 SbNU 15); nález ze dne 8. září 2010 sp. zn. I. ÚS 726/10 (N 190/58 SbNU 689)]. Z těchto nálezů vyplývá, že mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo dodavatelky nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na straně druhé právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý. Za tímto účelem rozhodnutí o neoprávněném odběru musí být řádně odůvodněno. Soudy musí postupovat opatrně, pokud se na vznik škody usuzuje z poškození měřidla. Soudy se musí vypořádat s případnými rozpory v dokazování neoprávněného odběru a dostatečně podpořit svůj závěr, včetně například provedení důkazů výpisy o spotřebě elektřiny, a tak případně zjistit, zda ve sledovaném období spotřeba nevykazovala výkyvy. Soudy se také musí dostatečně vypořádat s argumenty domnělého škůdce, že k neoprávněnému odběru nedošlo (srov. usnesení ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. III. ÚS 2322/12, ze dne 15. září 2015 sp. zn. I. ÚS 1676/15, ze dne 6. března 2018 sp. zn. III. ÚS 2275/17 a ze dne 7. srpna 2018 sp. zn. I. ÚS 1110/16).
14. Stanovením výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny se Ústavní soud pak podrobně zabýval v usnesení ze dne 1. dubna 2014 sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a zejména v nálezu ze dne 11. srpna 2015 sp. zn. I. ÚS 668/15 (N 141/78 SbNU 183). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že k určení výše škody na základě fiktivního výpočtu podle prováděcího předpisu k energetickému zákonu lze přistoupit teprve tehdy, pokud skutečně vzniklou škodu určit nelze. Je-li tato podmínka splněna, je nutno poté ověřit, zda vypočtená výše škody podle prováděcího předpisu nepředstavuje pro škůdce nepřiměřené a nadměrné břemeno. To nastane například v situaci, ve které je škůdce nucen bez dostatečného odůvodnění jako náhradu škody zaplatit částku mnohonásobně vyšší, než jakou platil za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem. Pokud by taková situace nastala, nemůže obecný soud prováděcí předpis aplikovat v té části, ve které by způsobil neoprávněný zásah do majetkových práv škůdce tím, že by vypočtená výše škody plnila v převážné míře funkci sankční, a nikoli kompenzační. V takovém případě musí o výši škody soud rozhodnout podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v napadených rozhodnutích těmto požadavkům dostály. Soud prvního stupně dovodil, že neoprávněným odběrem elektřiny z elektrizační soustavy způsobil stěžovatel žalobkyni škodu, která spočívá ve škodě za neoprávněný odběr 359 139 Kč, která byla vypočtena podle vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění pozdějších předpisů, a z nákladů za zjištění odběru ve výši 14 536 Kč. Stěžovatel bez opatrnosti pronajal třetím osobám svůj objekt, z jeho podnětu bylo zjištěno, že se jedná o pěstírnu marihuany, nicméně vzhledem ke způsobu neoprávněného odběru mohl toto zjistit daleko dříve, neboť jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí, elektřina byla zjistitelná, respektive kabel vedoucí od trafostanice ke kravínu, byl zjistitelný pouhým okem. Podle závěru učiněného soudem prvního stupně je tedy odpovědnost stěžovatele tento odběr a škodu vzniklou uhradit.
16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a neshledal odvolání stěžovatele opodstatněným. V odůvodnění svého rozhodnutí pak mimo jiné uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že došlo k neoprávněnému odběru energie, za který podle ustanovení §51 odst. 1 energetického zákona odpovídá v plném rozsahu stěžovatel jako odběratel, a to bez ohledu na to, zda sám neoprávněný odběr a následně vzniklou škodu zavinil či nikoliv a bez ohledu na to, že sám neměl z neoprávněného odběru žádný prospěch a na nebezpečí neoprávněného odběru sám upozornil.
17. Nejvyšší soud pak k první námitce stěžovatele, "zda v případě, že neoprávněný odběr byl zjištěn a ukončen v době účinného znění energetického zákona ke dni 8. července 2009, lze na posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou neoprávněným odběrem elektrické energie aplikovat ustanovení §51 odst. 3 energetického zákona", stěžovateli vysvětlil, že vychází z jeho mylného předpokladu, že odvolací soud ve věci citované ustanovení, které nebylo účinné v době neoprávněného odběru, aplikoval. Podle závěru učiněného dovolacím soudem odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí (nesprávně) citoval §51 odst. 1 písm. d), odst. 2 a 3, v aktuálním znění účinném od 1. ledna 2016, avšak z dalšího obsahu odůvodnění je zcela zřejmé, že považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který odpovědnost stěžovatele za škodu vzniklou neoprávněným odběrem posuzoval podle §51 odst. 1 písm. d), odst. 2 energetického zákona, ve znění účinném od 4. července 2009. Na otázce aplikace §51 odst. 3 energetického zákona tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
18. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadená rozhodnutí nenesou znaky nepředvídatelnosti a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
19. Ústavní soud ani neshledal, že by obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že odmítly provést některé jím navrhované důkazy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V nyní posuzovaném případě však krajský soud dostatečně odůvodnil, proč další stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné. O tzv. opomenuté důkazy, jak je Ústavní soud vykládá ve své judikatuře, se tedy nejednalo.
20. Pokud stěžovatel namítal, že obecné soudy neaplikovaly v předmětné věci ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož nemusí soud výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, zcela nebo zčásti přiznat náhradu nákladů řízení, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že toto oprávnění přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je zásadně věcí soudu uvážit, zda dané ustanovení použije, či nikoliv [usnesení ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Ústavní soud uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [nález ze dne 13. září 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Stejně tak Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů, pokud přiznaly žalobkyni náhradu nákladů řízení jejímu právnímu zástupci.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu