ECLI:CZ:US:2019:1.US.1446.19.1
sp. zn. I. ÚS 1446/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Hany Ružarovské, advokátky, sídlem Jižní 1425/36, Rudná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 20 Cdo 4591/2018-407, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2018 č. j. 20 Co 152/2018-373 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. prosince 2017 č. j. 15 C 67/2014-321, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a Aleny Dovhomilja, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Vedlejší účastnice se u okresního soudu domáhala vyloučení určených nemovitostí, které jsou v jejím výlučném vlastnictví, z exekuce, která byla na majetek povinného, tj. jejího bývalého manžela, nařízena pro vymožení pohledávky stěžovatelky za poskytnuté právní služby. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že z exekuce vedené stěžovatelkou jsou vyloučeny některé nemovitosti (výrok I) a že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). Podle okresního soudu vznikla vymáhaná pohledávka po právní moci rozvodu manželství uzavřením písemné smlouvy o právním zastoupení. Proto podle okresního soudu nelze na vymáhaný majetek pohlížet jako na majetek patřící do společného jmění manželů, ale jedná se o majetek ve vlastnictví vedlejší účastnice.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku k námitce stěžovatelky, že poskytovala předmětné právní služby bývalému manželovi vedlejší účastnice ještě před uzavřením smlouvy o právní pomoci a vymáhaná částka zahrnuje i tuto odměnu, uvedl, že sama podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, ve kterém požadovala přiznání odměny za poskytnuté právní služby ode dne, který nastal až po pravomocném rozhodnutí o rozvodu manželství. Zaplacení právních služeb před tímto dnem se nedomáhala. Exekuce pak byla podle krajského soudu zahájena až téměř dva roky po pravomocném vypořádání společného jmění manželů soudem a soudní exekutor postihl majetek vedlejší účastnice dva a půl roku poté, co se vlastníkem nemovitostí stala vedlejší účastnice. Krajský soud je proto toho názoru, že stěžovatelka nemůže v exekučním řízení ani v projednávané věci uplatnit námitku relativní bezúčinnosti vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Podle Nejvyššího soudu není dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily její základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do ochrany vlastnického práva zaručené ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").
7. Stěžovatelka považuje závěry obecných soudů o tom, že výkon rozhodnutí na majetek získaný vypořádáním společného jmění manželů lze vést pouze pro závazky vzniklé za trvání manželství, za diskriminační, chránící případné nepoctivé jednání některého z manželů. Podle jejího názoru byl ústavní stížností napadenými rozhodnutími vytvořen stav, kterým bylo aprobováno jednání bývalých manželů (včetně vedlejší účastnice), kterým stěžovatelku zkrátili na jejích právech, a současně jí byla odepřena soudní ochrana.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ze stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb. - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databází Nalus - viz http://nalus.usoud.cz) plyne, že je-li účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen jiným advokátem. Tak je tomu i v tomto případě.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Ústava mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) nemá ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními. Zasáhnout může pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018).
11. Stěžovatelka svou ústavní stížností staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která má posoudit oprávněnost jejích zájmů a nároků, a věnovat se otázkám podústavního práva, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Obecné soudy ústavně konformně vysvětlily, proč vyhověly návrhu vedlejší účastnice a vyjmuly nemovitosti z exekuce vedené stěžovatelkou. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a své závěry podložily jak dostatečnými skutkovými zjištěními, tak právními úvahami, které jsou transparentně předloženy. Nijak ji tím nezkrátily na jejích ústavně chráněných právech a svobodách.
12. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů nebyla respektována předchozí rozhodnutí, konkrétně rozsudek okresního soudu ze dne 17. 5. 2016 č. j. 5 C 130/2014-173, resp. rozsudek krajského soudu ze dne 8. 12. 2016 č. j. 19 Co 457/2016-220. V nich nejprve okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že smír o vypořádání zaniklého společného jmění manželů uzavřený mezi vedlejší účastnicí a jejím bývalým manželem je vůči ní právně neúčinný. To rozsudkem potvrdil i krajský soud. V odůvodnění oba soudy uvedly, že stěžovatelka neměla na určení naléhavý právní zájem. Krajský soud pak ve svém rozsudku uvedl, že nebylo prokázáno, že by pohledávka skutečně vznikla. Námitky stěžovatelky, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nerespektují tato rozhodnutí, se ukazují jako nesprávná a postrádající opodstatnění nejen ve vztahu k výroku rozhodnutí, ale také vzhledem k odůvodnění, zejména rozsudku krajského soudu.
13. Dojem stěžovatelky, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zasahují do jejích základních práv a svobod nelze z napadených soudních rozhodnutí potvrdit. Tvrzení, že jimi obecné soudy aprobují nepoctivé jednání vedlejší účastnice, Ústavní soud nemůže přisvědčit.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu