ECLI:CZ:US:2019:1.US.1454.19.1
sp. zn. I. ÚS 1454/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou se sídlem Čsl. armády 1676/86, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 303/2018-212 ze dne 29. 1. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal kasace v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud"). Tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ústavně zaručená práva jeho nezletilé dcery, garantovaná čl. 3 odst. 1, čl. 12 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále též "okresní soud") č. j. 21 Nc 3700/2017-63 ze dne 20. 10. 2017 byla schválena dohoda rodičů, na jejímž základě byla nezletilá V. D. (dcera stěžovatele) pro dobu před rozvodem manželství rodičů svěřena do péče matky a otci bylo stanoveno výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně.
Dne 28. 5. 2018 podal stěžovatel návrh, aby byla nezletilá svěřena pro dobu po rozvodu do střídavé péče rodičů. Dne 23. 8. 2018 stěžovatel svůj návrh pozměnil v tom smyslu, že nově žádá, aby byla nezletilá pro dobu před i po rozvodu svěřena do jeho výlučné péče, neboť zjistil nové skutečnosti, které dokládají špatnou výchovu ze strany matky.
Okresní soud rozsudkem č. j. 0 P 391/2017-132, 55 P a Nc 139/2018 ze dne 10. 9. 2018 návrhu stěžovatele vyhověl a svěřil nezletilou pro dobu před i po rozvodu do jeho péče (výrok I.). Současně okresní soud stanovil matce povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2 200 Kč měsíčně (výrok II.) a vyslovil, že tímto se mění rozsudek okresního soudu č. j. 21 Nc 3700/2017-63 ze dne 20. 10. 2017 (výrok III.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Okresní soud považoval pro své rozhodnutí za podstatné, že se matka dne 26. 8. 2018 bez souhlasu stěžovatele přestěhovala s nezletilou za svým přítelem z M. do P. Dle okresního soudu tímto matka prokázala, že upřednostňuje vlastní potřeby a přání před zájmem nezletilé, neboť jí vytrhla z prostředí, na které byla zvyklá a znemožnila jí kontakt se stěžovatelem, kterého má ráda a s nímž tráví pravidelně čas. Obdobně byl popsaným jednáním matky znemožněn i styk s dalšími příbuznými ze stěžovatelovy strany, především s babičkou nezletilé. Okresní soud dále dovodil, že u stěžovatele má nezletilá vytvořeny lepší podmínky, neboť tam má k dispozici vlastní pokoj, zatímco v novém bydlišti matky by hrozilo, že bude nucena usínat či spát v obývacím pokoji, kde v televizi poběží pořady pro dospělé.
Na podkladě odvolání matky bylo následně toto rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. změněno napadeným rozsudkem krajského soudu č. j. 96 Co 303/2018-212 ze dne 29. 1. 2019, a to tak, že se návrh stěžovatele na změnu péče pro dobu před rozvodem manželství zamítá, nezletilá se pro dobu po rozvodu svěřuje do péče matky a stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Krajský soud měl za prokázané, že se matka spolu s nezletilou odstěhovala do P., kde má lepší podmínky bydlení a možnosti zaměstnání a kde vede společnou domácnost se svým přítelem. Toto přestěhování, o němž stěžovatel věděl, přitom krajský soud nehodnotil jako protiprávní změnu bydliště nezletilé. Krajský soud v prvé řadě upozornil, že nezletilá byla na péči matky dlouhodobě zvyklá a stěžovatel se s ní dle vlastního vyjádření učiněného před opatrovníkem stýkal i v době, kdy oba bydleli v M., pouze během víkendů. Byla to tedy matka, kdo zajišťoval docházku nezletilé do mateřské školy, k lékaři a podobně. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel se s nezletilou i po jejím přestěhování do P. stýká v obdobném rozsahu jako dříve, přičemž je to matka, kdo na své náklady nezletilou ke stěžovateli do M. dopravuje a následně ji odváží zpět. V důsledku přestěhování tedy nedošlo k narušení vztahu dítěte s druhým rodičem, naopak matka otce v jeho rodičovské roli podporuje. Stran péče matky o nezletilou krajský soud uvedl, že si je vědom výhrad stěžovatele, nicméně tento ve své kritice zůstal osamocen. Dle krajského soudu má matka dobré podmínky pro péči o nezletilou a pro změnu výchovného prostředí oproti rozsudku okresního soudu č. j. 21 Nc 3700/2017-63 ze dne 20. 10. 2017, resp. pro svěření nezletilé do péče stěžovatele pro dobu po rozvodu manželství, není žádný důvod.
Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se způsobem, jímž krajský soud posuzoval nejlepší zájem nezletilé. Dle jeho názoru závěr odvolacího soudu, že se matka přestěhovala za lepšími podmínkami bydlení, neměl oporu v provedených důkazech. Stěžovatel poukázal v této souvislosti na skutečnost, že společně s nezletilou bydlí v P. v bytě 2+1 další tři dospělí lidé, takže lze stěží předpokládat, že bude mít pokoj jen sama pro sebe. Stěžovatel dále konstatoval, že zjišťování poměrů matky prostřednictvím OSPOD ÚMO P. bylo celkově nedostačující. Pohovor s nezletilou byl proveden za přítomnosti matky, čímž byla vyjádření nezletilé nepochybně ovlivněna. Stěžovatel rovněž upozornil, že v řízení před soudem prvního stupně předložil videa a fotografie dokladující nedostatky péče o nezletilou ze strany matky, z nichž však odvolací soud nevyvodil žádné závěry, přestože v odůvodnění uváděl, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem. Krajský soud tak dle stěžovatele porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení, neboť vzal selektivně v potaz pouze důkazy svědčící ve prospěch matky. Kromě toho odvolací soud pochybil i tím způsobem, že se odchýlil od hodnocení důkazů provedeného okresním soudem, aniž by tyto důkazy sám zopakoval. Důkaz zprávou z mateřské školy, kterou si vyžádal odvolací soud a z níž ve svém odůvodnění vycházel, pak v řízení proveden nebyl vůbec, čímž bylo stěžovateli znemožněno se ke skutečnostem ve zprávě uvedeným vyjádřit. Stěžovatel kromě výše uvedených procesních vad a nedostatků v hodnocení důkazů vznesl výhrady i vůči právnímu posouzení věci. Poukázal přitom na ustanovení §877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a dovozoval, že bez jeho souhlasu byla změna bydliště nezletilé protiprávní. Pakliže krajský soud konstatoval opak, dopustil se dle stěžovatele svévole spočívající v nerespektování kogentní normy. Stěžovatel podotkl, že i kdyby o stěhování věděl, což nebylo v řízení postaveno najisto, v žádném případě tato vědomost nemůže nahradit jeho souhlas. Závěrem stěžovatel uplatněnou argumentaci podpořil odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a II. ÚS 1738/16, načež poznamenal, že krajský soud vydal překvapivé a nepřezkoumatelné rozhodnutí.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, vychází z hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Úkolem obecných soudů je současně pokusit se o nalezení takového řešení, které bude v maximální možné míře respektovat právo obou rodičů na výchovu dětí zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud ve světle výše naznačených východisek nepřisvědčil stěžovateli, že by řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadami, které by měly za následek porušení jeho ústavně zaručených práv. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že stěžejní otázku představovalo, zda změna bydliště matky a současně i nezletilé představuje skutečnost odůvodňující změnu výchovných poměrů. Tento problém se pak rozpadá do dvou otázek, a to jednak jak postupovat za situace, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, který se poté bez souhlasu druhého rodiče s dítětem přestěhuje. Druhou otázku pak představuje samo posouzení podmínek výchovného prostředí v místě nového bydliště.
Pokud jde o prvý z uvedených problémů, Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 188/18 ze dne 3. 4. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k aplikaci §877 občanského zákoníku dovodil, že je vždy třeba zkoumat, jaký důvod pečující rodič ke změně bydliště měl. Pakliže je tento důvod legitimní - může jít o nový partnerský vztah, ztrátu zaměstnání, zdravotní důvody, možnost pořídit si kvalitnější bydlení apod. - pak absence souhlasu druhého z rodičů sama o sobě nepředstavuje důvod pro "potrestání" pečujícího rodiče tím, že by mu dítě mělo být z péče odebráno. Podstatné je, zda se podaří nalézt takové uspořádání vztahů, aby změna bydliště neměla nepřiměřené dopady na druhého z rodičů, tzn., aby nebyl krácen ve svých možnostech styku s dítětem nebo aby nebyl nucen nést nepřiměřené náklady (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2527/17 ze dne 17. 8. 2017). Vzhledem k tomu, že v souzené věci odvolací soud takový legitimní důvod shledal a vzhledem k tomu, že k omezení stěžovatele v žádném z naznačených směrů nedošlo, závěr odvolacího soudu, že nebyl důvod měnit pečujícího rodiče, z ústavněprávního hlediska obstojí.
Co se týče otázky, zda je pro nezletilou vhodnější byt stěžovatele nebo byt matky, jakož i otázky případných nedostatků péče ze strany matky, tyto jsou nutně vždy předmětem individuálního posouzení a pakliže obecné soudy své závěry patřičným způsobem odůvodní, jako tomu bylo v nyní projednávané věci, nepřísluší Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Je přitom samozřejmé, že při úvahách o vhodnosti výchovného prostředí je nutno zohlednit nejen kvalitu bydlení, ale celkové poměry rodičů v návaznosti na potřeby nezletilé, což bylo dle názoru Ústavního soudu v tomto případě splněno. Skutečnost, že stěžovatel má na dané otázky odlišný názor, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Ústavní soud dále podotýká, že posouzení, jaký výchovný model je v konkrétním případě v nejlepším zájmu dítěte, je v konečném důsledku posouzením právním. Není tedy případnou námitka, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by opakoval dokazování. Stejně tak Ústavní soud nezjistil žádné jiné procesní vady, které by mohly mít podstatný vliv na výsledek řízení.
Za těchto okolností Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu