ECLI:CZ:US:2019:1.US.1491.19.1
sp. zn. I. ÚS 1491/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 28 Cdo 176/2019-291 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. října 2018 č. j. 58 Co 386/2017-269, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 5. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásad uvedených v čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obvodním soudem
2. Stěžovatel je právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou a z tohoto důvodu také oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Včas podanou výzvou uplatnil vůči vedlejší účastnici, jež je povinnou osobou podle §4 písm. c) tohoto zákona, nárok na vydání několika pozemků, v některých případech spojených se stavbou, nacházejících se v katastrálním území Kotojedy, obci Kroměříž. Nebylo sporné, že všechny uplatněné nemovité věci jsou původním historickým majetkem stěžovatele a jejich současné označení odpovídá původním pozemkům, které stěžovatel pozbyl v rozhodném období. Převáděné pozemky přešly na stát postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), a to rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 12. 3. 1948 č. j 30280/48-IX/R-22, zápisem ze dne 13. 3. 1948 o převzetí lesního majetku velkostatků Olomouckého arcibiskupství a rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1949 č. j. 13148/49-IX/A 21 bez vyplacení náhrady.
3. Vedlejší účastnice vydala dne 1. 12. 2015 některé z požadovaných pozemků, konkrétně parc. č. 156/1, č. 156/2 a 157/9. Ohledně ostatních nemovitých věcí, tedy pozemků parc. č. 156/3 ostatní plocha, parc. č. 156/4 ostatní plocha, parc. č. 157/1 ostatní plocha, parc. č. 157/3 ostatní plocha, parc. č. 157/4 ostatní plocha, parc. č. 157/5 ostatní plocha, parc. č. 157/6 ostatní plocha, parc. č. 157/7 ostatní plocha, parc. č. 157/8 ostatní plocha a parc. č. 157/2, dále pozemku parc. č. st. 133, jehož součástí je jiná stavba bez č. p./č. e., a pozemku parc. č. st. 136, jehož součástí je jiná stavba bez č. p./č. e., vedlejší účastnice odmítla uzavřít dohodu o jejich vydaní. Stěžovatel se proto žalobou domáhal nahrazení jejího souhlasu s dohodou o vydání těchto nemovitých věcí podle §10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 9. 2017 č. j. 16 C 84/2017-226 bylo žalobě vyhověno a rozhodnuto o nahrazení požadovaného souhlasu. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí bylo sporné, zda je splněna podmínka vydání podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi spočívající ve funkční souvislosti nemovité věci, jež má být vydána, s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona. Dále bylo sporné, zda vydání nemovitých věcí nebrání jejich zastavěnost a užívání podle §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Okresní soud z provedeného dokazování zjistil, že všechny nemovité věci, jejichž vydání se stěžovatel domáhá, byly součástí rozsáhlého lesního celku a tvořily součást velkostatku Kroměříž rozprostírajícího se na několika katastrálních územích. V minulosti byly sporné pozemky vedeny (spolu s dalšími posléze nově označenými pozemky) pod parc. č. 156 a 157 pro katastrální území Kotojedy, v průběhu let však byly rozděleny na menší parcely. Tyto pozemky byly v březnu 1948 převzaty státem jako jednotný hospodářský celek. Podle okresního soudu mají parcely, které jsou předmětem žaloby stejný číselný původ a v minulosti byly jako celek převedeny na stát jako hospodářská jednotka, a tedy minimálně historicky tvoří funkční celek s ostatními parcelami v dané lokalitě. Ve prospěch vyhovění žalobě svědčí také skutečnost, že jakmile došlo k dohodě o vydání pozemků parc. č. 156/1, 156/2 a 157/9, byla tím vydána jediná přístupová cesta k pozemkům, jež jsou předmětem žaloby. Soudy by přitom v občanskoprávním řízení měly vždy postupovat tak, aby předcházely možným budoucím sporům a v dané situaci by takovému sporu šlo předejít jen stěží.
5. K odvolání vedlejší účastnice byl rozsudek okresního soudu změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 10. 2018 č. j. 58 Co 386/2017-269 tak, že se žaloba stěžovatele zamítá. Tato změna byla odůvodněna výkladem pojmu funkční souvislosti podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, provedeným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 (Sb. NS 151/2018). Z něj vyplývá, že funkční souvislost může a i v minulosti mohla vyplývat pouze ze skutečné užitné souvztažnosti nemovitých věcí dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě. Nešlo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Jiným výkladem by byl popřen rozdíl mezi §6 a 7 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník (právní předchůdce oprávněné osoby) odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, což by znamenalo pouze souvislost spotřební. Územní blízkost či sousední poloha pozemků tedy nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost. I sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost nelze zaměňovat ani s pojetím knihovního tělesa podle §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, a ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí.
6. Vycházeje z uvedeného právního názoru dovodil krajský soud, že pokud všechny pozemky v minulosti tvořily zemědělskou usedlost a byly historicky využívány jako jeden hospodářský celek, pak byla jednoznačně dána souvislost vlastnická (právní), spotřební, případně i prostorová. S ohledem na to, že pozemky tvořily jediné knihovní těleso, byla dána i souvislost evidenční. Tyto skutečnosti nicméně neodůvodňují závěr, že byla dána také spojitost funkční. Stejně tak nelze dovozovat, že pokud dříve (před provedeným výkladem) byly jiné pozemky vydány, pak musí být vydány i nyní požadované pozemky, neboť splňují rovněž pojem funkčního celku. Krajskému soudu nenáleží posuzovat, zda byly jiné pozemky, vzniklé jako samostatné z historicky téže parcely, vydány důvodně či nedůvodně.
7. Krajský soud dále připomněl, že ačkoli zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženským společnostmi preferuje naturální restituci, u povinných osob podle jeho §4 písm. c) a d) zakotvil podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě. Tyto povinné osoby tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek pro "nehospodářské účely", u něhož by hrozilo, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci by nemohla jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení. Takovýto následek ale zjištěn nebyl. Hledisko řádného fungování je třeba vždy posuzovat jen z hlediska oprávněné osoby, pročež je nepodstatné, zda vedlejší účastnice jako osoba povinná má nebo nemá ke svým nemovitostem cestu. Podle krajského soudu soudy nemohou takto vymezený právní rámec pro restituční nároky za použití zásady ex favore restitutionis uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, jíž církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly. Ostatně předmětný zákon upravuje toliko zmírnění majetkových křivd a v případech, kdy není možná naturální restituce, přiznává církvím a náboženským společnostem finanční náhradu. Otázkou výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se již krajský soud nezabýval. Její zodpovězení by bylo vzhledem k závěru o nesplnění kritérií §7 odst. 1 písm. a) tohoto zákona nadbytečné.
8. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 13. 2. 2019 č. j. 28 Cdo 176/2019-291. Učinil tak z toho důvodu, že neshledal naplnění některého z důvodu jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. Krajský soud se nijak neodchýlil od právních závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 a 28 Cdo 1429/2018. Sama okolnost, že vedlejší účastnice k předmětným nemovitostem nemá zajištěn přístup z veřejné komunikace, při nenaplnění zákonné restituční podmínky existence funkční souvislosti podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zjevně neodůvodňuje jejich vydání stěžovateli.
III.
Argumentace stěžovatele
9. Podle stěžovatele obecné soudy vyložily podmínku funkční souvislosti nemovitých věcí podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v rozporu se základním právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a zásadou ex favore restitutionis. Svým formalistickým a sofistikovaným výkladem v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny v podstatě popřely institut funkční souvislosti. Okresní soud učinil správný závěr, podle něhož nemohla jedna část historických pozemkových parcel č. 156 a 157 funkčně souviset a druhá část funkčně nesouviset. Nejvyšší soud i krajský soud ovšem pochybily, jestliže tento závěr logicky a smysluplně nepřenesly do svých rozhodnutí. Svými rozhodnutími navodily stav, kdy jsou předmětné pozemky, které nebyly vydány, obklopeny pozemky stěžovatele, a to včetně přístupových cest, které již stěžovatel podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi opět vlastní. Všechny tyto pozemky se vzájemně prolínají a v terénu je nemožné je od sebe odlišit. Pozemky, jejichž vydání se stěžovatel domáhá, nemají pro vedlejšího účastníka žádný význam a jsou jeho nepotřebným majetkem. Vedlejší účastník k nim nemá jiný přístup, než přes pozemky již vydané stěžovateli.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 16 C 84/2017, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v právním hodnocení jím uplatněného restitučního nároku, a to pokud jde o posouzení podmínky funkční souvislosti podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Podle tohoto ustanovení povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona.
14. Ústavní soud se v posuzované věci zabýval otázkou, zda obecnými soudy provedený výklad §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti není v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Tak by tomu bylo zejména v případě, že by se obecné soudy v rámci svého právního hodnocení dopustily svévole nebo vybočení z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních norem. Žádné takovéto pochybení však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu funkční souvislost podle uvedeného ustanovení vykládají jako skutečnou užitnou souvztažnost danou faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz. Tyto podmínky přitom v případě pozemků, jejichž vydání se stěžovatel domáhal, nebyly splněny. Přehodnocení závěrů obecných soudů nelze dosáhnout ani poukazem na zásadu ex favore restitutionis. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že restituční zákony mají být vykládány pokud možno způsobem, který umožní naplnění jejich účelu. To ale neznamená, že by při výkladu restitučních zákonů bylo možné odhlížet od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, zejména jazykového a systematického výkladu, a fakticky tak rozšiřovat nároky oprávněných osob nad rámec jejich rozsahu stanoveného zákonem. Nutno navíc brát zřetel na to, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi stanovil jako prostředek zmírnění majetkových křivd také finanční náhradu podle jeho §15 odst. 1 a 2, dopadající na ty majetkové křivdy, jež nejsou nebo již dokonce ani nemohou být zmírněny vydáním určité nemovité nebo movité věci. Napadenými rozhodnutími proto nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani žádného jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí, případně na jejich výše uvedené shrnutí.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu