ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.176.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 176/2019-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Arcibiskupství olomoucké , se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, IČO: 00445151, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo obrany, IČO: 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, Legislativní a právní odbor, náměstí Svobody 471/4, 160 00 Praha 6, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 84/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 18. října 2018, č. j. 58 Co 386/2017-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 9. 2017, č. j. 16 C 84/2017-226, ve výroku I. změněn tak, že se zamítá žaloba o nahrazení souhlasu žalované s uzavřením dohody o vydání nemovitých věcí žalobci podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a to pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY a pozemků parc. č. XY, jehož součástí je jiná stavba bez č. p./č. e., a parc. č. XY, jehož součástí je jiná stavba bez č. p./č. e., všech v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku výkladu zákonného pojmu funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018. Zdůrazňoval, že žalovaná nemá k předmětným nemovitostem zajištěn přístup z veřejné komunikace.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. Srov. k tomu např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelem uplatňovaná souvislost nárokovaných pozemků s jinými jeho pozemky nepředstavuje souvislost funkční ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž toliko souvislost vlastnickou, spotřební a příp. prostorovou, když jde o pozemky bezprostředně sousedící, jež sice byly společně obhospodařovány coby součást velkostatku Kroměříž, avšak bez skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využití, a že funkční souvislost pozemků ve smyslu uvedeného ustanovení nezakládá ani skutečnost, že tvořily jediné knihovní těleso v pozemkové knize a byly oprávněné osobě odejmuty jedním právním aktem, nijak se od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil. Závěry odvolacího soudu přitom očividně nekolidují ani s dovolatelem označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018, jenž je rovněž založen na konkluzi, že funkční souvislost nemovitostí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zakládá toliko jejich skutečná užitná souvztažnost daná faktickými možnostmi hospodářského využití. Sama okolnost, že žalovaná k předmětným nemovitostem nemá zajištěn přístup z veřejné komunikace, pak při nenaplnění zákonné restituční podmínky existence funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zjevně neodůvodňuje jejich vydání žalovanou, naplňující definici povinné osoby dle §4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.; tím méně lze-li přístup žalované k jejím zbývajícím pozemkům zajistit prostřednictvím k tomu určených právních instrumentů (ať již smluvně či uplatněním práva nezbytné cesty dle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu