ECLI:CZ:US:2019:1.US.1554.19.1
sp. zn. I. ÚS 1554/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem U Mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1580/2018-33 ze dne 13. 2. 2019, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 312/2018-216 ze dne 10. 9. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 2 T 19/2018-150 ze dne 8. 6. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že po požití alkoholu řídil motorové vozidlo, s nímž sjel mimo pozemní komunikaci a narazil do stromu. Po příjezdu na místo nehody přivolané policejní hlídky měl nejprve slovně, poté i fyzicky napadnout policistu. Bližší okolnosti případu jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině předmětného rozsudku. Za tyto trestné činy mu soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Vedle toho stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 500 Kč (celkem 50 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Současně soud stěžovateli uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že ve věci rozhodl odvolací soud, který nebyl náležitě obsazen podle původního předpokladu a rozpisu, přičemž se změnou senátu byl seznámen teprve bezprostředně po zahájení veřejného zasedání. Stěžovatel dále namítl, že odvolací senát mu předem nesdělil svůj nový, a to zcela negativní názor na možnost postupu podle §309, resp. §307 trestního řádu. Teprve až při ústním odůvodnění rozhodnutí odvolací soud k údivu obhájce stěžovateli vytkl, že procesní aktivita byla na stěžovateli, který se údajně nedoznal k žalovanému skutku, resp. že není splněn základní předpoklad pro vyřízení věci cestou tzv. odklonu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, včetně odkazu na obsah jím podaných opravných prostředků.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel tytéž námitky, s nimiž se již soudy zcela dostatečně vypořádaly.
Ústavní soud nepřisvědčuje výhradám stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce v důsledku jím tvrzeného nesprávného obsazení odvolacího soudu. Stěžovatel identickou námitku uplatnil jako samostatný dovolací důvod a Nejvyšší soud se s ní patřičným způsobem vypořádal. V té souvislosti připomněl, že došlo pouze ke změně v osobě jednoho člena senátu, nikoli k výměně celého senátu, přičemž ke změně došlo pro náhlou a omluvitelnou absenci soudce a tato změna proběhla na základě ustanovení rozvrhu práce upravujícího zastoupení dočasně nepřítomného soudce senátu 50 To příslušným členem senátu 7 To. V podrobnostech lze na přesvědčivé odůvodnění Nejvyššího soudu zcela odkázat.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně (ne)splnění podmínek pro tzv. odklon v trestním řízení (tj. pro podmíněné zastavení trestního stíhání, resp. pro narovnání), ani jim Ústavní soud nemůže přitakat. Stěžovatel tuto otázku podrobně vylíčil zejména v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud se s argumentací obhajoby podrobně a dle Ústavního soudu ústavně konformně vypořádal. Podotkl, že stěžovatel byl na možnost postupu podle ustanovení trestního řádu o podmíněném zastavení trestního stíhání, resp. o narovnání opakovaně poučován již během přípravného řízení, přičemž státním zástupcem mu bylo na žádost obhájce sděleno, že k využití těchto institutů je v prvé řadě zapotřebí doznání stěžovatele, které toho času (a i posléze) scházelo, neboť trestnou činnost popíral. Obdobného poučení se mu dostalo i v řízení před okresním soudem během hlavního líčení. Za této situace lze krajskému soudu stěží vytýkat, že jej neseznámil s postojem (byť i svým "vlastním") k možnosti schválit dohodu o narovnání, resp. podmíněně trestní stíhání zastavit. Stěžovatel prokazatelně věděl, jaké podmínky je třeba splnit, aby bylo možno vůbec o aplikaci odklonů uvažovat, přičemž současně mu byla známa i ta skutečnost, že na takový postup není právní nárok.
Rovněž nelze odhlédnout od toho, že je primárně na obviněném, jakou aktivitu v tomto směru vyvine. Ostatně, jak přiléhavě poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele, smyslem odklonu je poskytnutí možnosti obviněnému vypořádat se se svým svědomím i poškozenými (v širším slova smyslu, ne jen čistě materiálně), nikoli však volit, zda ten který způsob "vyřízení" jejich trestní věci je pro ně, čistě z jejich pohledu, výhodnější. Není proto úlohou orgánů činných v trestním řízení předkládat obviněným alternativy či varianty odklonů, které by byly ochotny akceptovat nebo jimiž by svůj postup v trestním řízení tímto směrem podmiňovaly. Tím by totiž, mimo jiné, došlo k narušení samotného účelu trestního řízení, zejména spravedlivého potrestání pachatelů trestných činů.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu