ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1580.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1580/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání obviněného P. N. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 50 To 312/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 19/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, byl obviněný P. N. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 27. listopadu 2017 v době okolo 17.32 hodin nejméně po pozemní komunikaci č. II/210 směrem od obce XY, okres Cheb, řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tovární značky Volvo XC 90, registrační značky XY, majitele společnosti F., s. r. o., IČ: XY, kde v prostoru křižovatky pozemních komunikací č. II/210 a č. II/230, poblíž obce XY, okres Cheb, z nezjištěných příčin vyjel mimo pozemní komunikaci, kdy přední částí vozidla narazil do stromu a tímto jednáním způsobil škodu na havarovaném vozidle, po příjezdu přivolanou hlídku Policie České republiky byl obžalovaný vyzván k podrobení se zkoušce přístrojem Dräger na přítomnost alkoholu v dechu, kdy mu byla ve 20:00 hodin zjištěna hodnota 2,16 ‰ alkoholu v dechu, následnou zkouškou ve 20:05 hodin mu byla zjištěna hodnota 2,13 ‰ alkoholu v dechu, a v důsledku ovlivnění alkoholem nebyl schopen řídit vozidlo v silničním provozu bezpečně a s jistotou, kdy technická závada jako příčina dopravní nehody nebyla zjištěna ani uplatněna, kdy v době kolem 18:05 hod. na shora uvedeném místě v průběhu šetření dopravní nehody, v podnapilém stavu slovně napadal zde přítomné osoby včetně přítomných policistů výrazy: „všichni jste debilové“ apod., kdy nereagoval na výzvy k zanechání svého jednání, poté přistoupil k policistovi České republiky oděnému ve služebním stejnokroji J. M., služebně zařazenému na Obvodním oddělení Policie ČR XY, vulgárně ho urážel výrazy: „ať jde do píči, zmrd apod.“, následně ho obžalovaný uchopil oběma rukama za balistickou vestu, začal s ním cloumat ze strany na stranu ve snaze strhnout ho na zem a následně se napřáhl v úmyslu udeřit jej rukou sevřenou v pěst do horní poloviny těla se slovy: „chceš se prát, tak pojď“, avšak to se mu nepodařilo, neboť mu v tom bylo zabráněno svědkem M. D. služebním zákrokem a použitím donucovacích prostředků, kdy při tomto jednání nedošlo ke zranění poškozeného J. M.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §325 odst. 1 tr. zákoníku (správně měl být citován i §43 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že jde o trest úhrnný ) trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let, a podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 500 Kč (celkem 50 000 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, a také podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 50 To 312/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Neustupného proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř.
5. Dovolatel vyjádřil v úvodu svého podání přesvědčení, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť došlo k zásadní a neobvyklé změně senátu, s níž byl on i jeho obhájce seznámen teprve po zahájení veřejného zasedání dne 10. 9. 2018. Původně měl rozhodovat s věcí řádně a detailně obeznámený senát předsedy JUDr. Milana Suka, který se evidentně stavěl vstřícně k návrhům na postup podle §309 tr. ř., resp. §307 tr. ř., což je zřejmé z jeho přípisu ze dne 27. 7. 2018. Pravděpodobně však jen několik málo hodin před nařízeným veřejným zasedáním došlo (údajně z důvodů zdravotní indispozice člena rodiny JUDr. Milana Suka) k naprosté tíži obviněného ke změně senátu, nově složeného z předsedy Mgr. Františka Pokorného a JUDr. Heleny Przybylové, kteří zastávali zcela jiné právní názory než senát původní. Ti bez odročení jednání rozhodli zcela neočekávaným a procesně nekorektním způsobem, a to v rozporu s právem na soudní ochranu a principy spravedlivého procesu. Dovolatel nepovažoval za reálné, aby se noví členové senátu mohli za několik málo hodin řádně seznámit s celým obsahem spisu. Tímto došlo k odepření jeho přístupu k odvolacímu senátu v původním složení, a tudíž i k porušení práva na zákonného soudce.
6. Stěžejní námitkou podaného dovolání obviněného byl postoj soudů obou stupňů k jeho návrhu na postup podle §309 tr. ř. (narovnání), popř. podle §307 tr. ř. (podmíněné zastavení trestního stíhání). Zkritizoval senát odvolacího soudu za to, že mu odmítal sdělit svůj názor na možnost daného postupu, případně zda jsou pro něj splněny podmínky. Teprve při ústním odůvodnění usnesení předseda senátu uvedl, že podmínky pro navrhovaný postup splněny nebyly (jelikož se obviněný nedoznal) a okolnosti případu to neumožňují, což prý je ovšem v příkrém rozporu s přípisem soudu ze dne 27. 7. 2018. Obviněný trval na tom, že zákonné podmínky splnil, a připomněl, že ve svých podáních ze dne 29. 6. 2018, 9. 7. 2018 a 7. 8. 2018 neúspěšně navrhl, aby jej odvolací soud vyslechl a on znovu učinil příslušné doznání či splnit další podmínky.
7. Poté dovolatel poukázal na některé konkrétnější otázky týkající se možného řešení věci tzv. odklonem. Například položil otázku, zda svědek J. M., jakožto nepoškozená a vůči dovolateli nic neuplatňující osoba, může zamezit realizaci narovnání, resp. zda je namístě, aby se jej odvolací soud písemně dotazoval, zda souhlasí s postupem podle §309 tr. ř. Také namítl, že soud prvního stupně stanovil jako závaznou podmínku pro odklon předjednání takového postupu s probační a mediační službou, což ovšem ze zákona nevyplývá a výsledky dosažené probačními úředníky v rámci mediace nijak nezavazují orgány činné v trestním řízení k dalšímu postupu a rozhodování. Při svém rozhodování pak soudy protiprávně nezohlednily polehčující okolnosti, a to že doposud vedl řádný život, projevil lítost, k činu se doznal a byl ochoten své doznání zopakovat před krajským soudem (ten mu to ale neumožnil), doložil náhradu škody. V jeho životě šlo o výjimečný exces, kterým nezpůsobil ani žádnou škodu na zdraví a majetku jiných osob.
8. Dále obviněný podrobil soud druhého stupně kritice za to, že postupoval ryze formálně, nezabýval se jeho odvolacími námitkami ani odkazovanou judikaturou, důkazní návrhy obhajoby zamítl, konkrétně se např. nezabýval jeho rozsáhlou korespondencí s orgány činnými v trestním řízení, čímž založil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Napadené usnesení označil za nepřezkoumatelné. Z právě zmíněných důvodů do svého podání vtělil i znění odvolání, v němž do detailů popsal svá opakovaná podání směrem k dozorujícímu státnímu zástupci a soudu prvního stupně, na která nebylo reagováno tak, jak si představoval (nebyl mu odhalen jejich náhled na možnost využití některého z odklonů ani dány konkrétní podmínky, které by mohl v uvedeném směru splnit). V celém svém podání obviněný opakovaně zdůrazňoval nezbytnost intenzivní spolupráce rozhodujících institucí (soudů, státního zástupce) s ním a jeho obhájcem v zájmu aplikace postupu podle §307 či §309 tr. ř., k níž však v této trestní věci nedošlo. Z tohoto důvodu bylo, podle jeho názoru, porušeno právo na spravedlivý proces, zejména právo na legitimní očekávání, na soudní a jinou právní ochranu. Respektován nebyl §2 odst. 5, odst. 6 a hlavně odst. 13 tr. ř. ani §125 odst. 1 tr. ř. K tomu obviněný v závěrečné pasáži svého podání citoval celou řadu nálezů Ústavního soudu. Nakonec (na podporu svých argumentů) přiložil i článek z internetového serveru Seznamzpravy.cz nazvaný „Fotbalista Č. smí řídit, ač havaroval v opilosti. Za nehodu dostal podmínku.“
9. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 50 To 312/2018, a vrátil věc Krajskému soudu v Plzni či nejlépe Okresnímu soudu v Chebu k novému projednání, dokazování a rozhodnutí, když vady (nedostatky) vytýkané soudu odvolacímu se týkají i rozhodnutí soudu prvního stupně.
10. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám dovolatele uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tř. ř. konstatoval, že neodpovídají rozvrhu práce odvolacího soudu. K soudnímu oddělení 50 T je předně v závorce uvedeno, že toto je zastupováno oddělením 7 To. V rozhodné době působili na oddělení 50 T soudci: JUDr. Milan Suk a Mgr. František Pokorný (jako alternativní předsedové senátu) a Mgr. Zdeňka Šebková (jako členka senátu). Na oddělení 7 To působila jako členka senátu mimo jiné i JUDr. Helena Przybylová. Je tak patrno, že pokud JUDr. Milan Suk z rodinných důvodů nemohl soudit, podle rozvrhu práce měl jeho senát 50 To zastoupit senát 7 To. Ve věci dovolatele však proběhlo zastoupení v mnohem užším rozsahu, kdy JUDr. Milana Suka nahradila JUDr. Helena Przybylová, a ostatní členové senátu se nezměnili – zůstali jimi Mgr. František Pokorný (alternující předsedu senátu) i Mgr. Zdeňka Šebková, která posléze vypracovala dovolatelem napadené usnesení odvolacího soudu. Nepotvrdilo se tak podezření obviněného, že byl vyměněn celý senát a že by přitom nebylo dodrženo právo na zákonného soudce. Změna složení senátu 50 To byla tedy provedena podle předem daných transparentních pravidel, a nenese tudíž znaky libovůle. V této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
11. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami uplatněnými obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již nalézací soud na str. 4 a 5 svého rozhodnutí obviněnému vysvětlil, že bez doznání nesplnil základní podmínku podmíněného zastavení trestního stíhání. Rovněž odvolací soud v odstavcích 7. až 13. na str. 3 až 7 velmi podrobně a zcela přesvědčivě vyložil, že na uvedené odklony není právní nárok a že bez doznání dovolatele vůbec nepřicházejí v úvahu. S uvedenou argumentací státní zástupce bezvýhradně souhlasil, z toho důvodu na ni pro stručnost odkázal.
12. Podle státního zástupce celé nedorozumění patrně spočívá v tom, že dovolatel pojímá řízení o odklonech opačně, než jak je pojal zákonodárce v trestním řádu. Namísto, aby dovolatel sám nabídl své doznání a míru splnění dalších zákonných podmínek, aby soud mohl uvážit, zda o odklonu rozhodne, požaduje naopak on od soudu, aby mu nabídl podmínky odklonu s tím, že pak zváží, zda a do jaké míry se dozná, resp. prohlásí spáchání skutku. V podstatě tedy chce rozhodnout o odklonu sám, a neponechat rozhodnutí na soudu. Podle platné právní úpravy obou odklonů však takové rozhodování obviněných není možné, neboť pak by musela být ustanovení §307 i §309 tr. ř. koncipována jinak. Musela by orgánům činným v trestním řízení uložit, aby obviněným předkládaly konkrétní návrhy rozsahu jejich doznání, konkrétní návrhy výše složených částek a konkrétní návrhy obsahu a doby zdržení se konkrétních činností. Obviněným by pak muselo být svěřeno právo soudní návrhy posoudit a rozhodnout o nich, zda je přijímají či nikoliv. Takový postup by z projednání věci zcela vyloučil probační a mediační službou a pro obviněné by byl velmi pohodlný, neboť by byli zbaveni potřeby vypořádat se se svým svědomím i s poškozenými. Postačilo by sdělit soudu „ano“ či „ne“. Takové zjednodušení procesu narovnání zákonodárce nepochybně nezamýšlel, v zákoně je nevyjádřil a lze pochybovat, že by tak někdy v budoucnu učinil, neboť i nauka očekává iniciativu k odklonu od obviněného a nikoliv od soudu.
13. Jen pro úplnost státní zástupce poznamenal, že pokud dovolatel preferuje narovnání podle §309 tr. ř. a současně popírá existenci nějakého poškozeného ve své trestní věci, patrně tím pomíjí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 11 Tdo 1202/2008, publikované pod č. 47/2009 Sb. rozh. tr., podle něhož je právě existence poškozeného s nárokem na náhradu škody nebo jiné újmy zákonnou podmínkou pro možnost takového narovnání. Z hlediska dovolání pak poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 To 1276/2015, podle něhož námitka tohoto druhu zjevně nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 1. 2019). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neměl k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Tento dovolací důvod je tedy možno uplatnit ve dvou alternativách, přičemž z podání obviněného je zřejmé, že zvolil druhou variantu, tj. že ve věci rozhodl soud, konkrétně odvolací senát Krajského soudu v Plzni 50 To, který – podle jeho mínění – nebyl náležitě obsazen.
19. Soud nebyl náležitě obsazen , jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, výše uvedený dovolací důvod by nebyl dán (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
20. Pojem náležitého obsazení soudu je třeba vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu §41 a §42 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).
21. Součástí tohoto základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003).
22. Ve shora uvedených teoretických pasážích je zdůrazněno mimo jiné to, co je klíčové i pro posuzovaný případ, tedy povinnost postupovat v souladu s rozvrhem práce. Nejvyšší soud shledal, že v daném směru k žádnému pochybení na straně odvolacího soudu nedošlo. Již státní zástupce ve svém vyjádření výstižně popsal pravidla zakotvená v rozvrhu práce trestního úseku – oddělení To Krajského soudu v Plzni platného pro rok 2018, sp. zn. Spr 3483/2018, k obsazení senátů a případnému zástupu soudců (srov. shora odstavec 10.). Na tomto místě je vhodné zopakovat a zdůraznit, že věc měla být původně projednána senátem 50 To ve složení z předsedy JUDr. Milana Suka a členů senátu Mgr. Františka Pokorného a Mgr. Zdeňky Šebkové. Nicméně předseda senátu JUDr. Milan Suk byl v den konání veřejného zasedání nucen doprovodit svého syna k „časově náročnějšímu a náhlému vyšetření u lékaře“ (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 211 spisu), což lze nepochybně považovat za odůvodněnou nepřítomnost, a proto jej nahradila JUDr. Helena Przybylová působící v senátu 7 To. Daná záměna pak byla ve vztahu k účastníkům řízení zcela předvídatelná a transparentní, neboť podle zmíněného rozvrhu práce zastupují členy senátu 50 To právě členové senátu 7 To.
23. S dovolatelem se tudíž nelze ztotožnit, hovořil-li o „zásadní a neobvyklé změně senátu“. Ve skutečnosti došlo k výměně pouze jednoho člena senátu, kdy JUDr. Milana Suka zastoupila (podle pravidel platného rozvrhu práce) JUDr. Helena Przybylová, zatímco stran dalších dvou členů senátu 50 To žádná změna neproběhla. Do pozice předsedy senátu vstoupil (též na základě rozvrhu práce) Mgr. František Pokorný, třetí členkou zůstala Mgr. Zdeňka Šebková. Logicky tedy nelze akceptovat ani dovolatelovu výtku, že původní a s věcí detailně obeznámený senát, který byl (údajně) nakloněn k jím navrhovanému řešení věci, náhle vystřídal senát nový, jenž se ani nestačil seznámit se spisem a ještě k tomu zastával zcela jiný právní názor. Takový argument neodpovídá skutečnosti, a to zejména za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu vypracovala původní členka senátu Mgr. Zdeňka Šebková, která je navíc podepsána i pod (v dovolání opakovaně zmiňovaným) přípisem ze dne 27. 7. 2017. Určitě proto nelze tvrdit, že by rozhodovaly osoby neznalé věci, stejně tak není možno konstatovat jakýkoliv názorový obrat, jelikož přípis ze dne 27. 7. 2018 (č. l. 194 spisu) vyznívá zcela neutrálně a žádná preference k postupu podle §307 tr. ř. či §309 tr. ř. z něj nevyplývá. Zásadní ovšem je, že nebylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jím vznesené dovolací námitky jsou v tomto směru zjevně neopodstatněné.
24. Podstatnou část své argumentace uplatnil obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. který je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí , nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř . I tento dovolací důvod obsahuje dvě alternativy s tím, že v daném ohledu přichází v úvahu pouze alternativa druhá, kterou obviněný s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také uplatnil, když pochybení spatřoval již v postupu soudu prvního stupně.
25. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
26. Ze shora uvedeného je zjevné, že naposledy citovaný dovolací důvod je určen k uplatnění námitek hmotněprávních a nikoliv těch směřujících proti procesnímu postupu nižších soudů. Tento zákonem vymezený rozsah ovšem dovolatel nedodržel, jelikož příslušnou část svého podání zaměřil pouze k jeho (soudy obou stupňů nevyslyšenému) požadavku na schválení narovnání podle §309 tr. ř., eventuálně na podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř. Takto formulované výhrady (stejně jako např. výše zmíněné napadání skutkových zjištění učiněných v dřívějších fázích řízení před soudy či výtky proti uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu) nespadají pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř. Je tomu tak mimo jiné i proto, že k rozhodnutí o některém z odklonů není soud, popř. státní zástupce v přípravném řízení, povinen přistoupit, a to ani za splnění všech podmínek předepsaných v §307 nebo §309 tr. ř. Jde pouze o jeho oprávnění založené na volné úvaze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i osobě obviněného. Jinak řečeno na daný postup nemá žádný z obviněných právní nárok a není porušením zákona a už vůbec ne práva na spravedlivý proces, pokud soud nebo státní zástupce dospěje k závěru některý z možných odklonů neaplikovat. Z tohoto důvodu může být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. jedině opačná situace, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí , jenž v praxi připadá v úvahu v dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného.
27. Lze tudíž shrnout, že obviněný naposledy uvedenými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení nebyl povinen a dokonce ani oprávněn je po věcné stránce jakkoliv přezkoumávat. Již úplně nad rámec věci lze dodat, že oba soudy nižších stupňů (především soud odvolací) velice přesvědčivě a správně vysvětlily, proč dovolatel nesplnil podmínky pro některý z jím požadovaných odklonů, přičemž Nejvyššímu soudu nezbývá než s nimi bezvýhradně souhlasit a na jejich rozhodnutí v podrobnostech odkázat (srov. str. 4 – 5 rozsudku soudu nalézacího a str. 3 – 7 usnesení soudu odvolacího). Velice trefně a příhodně doplnil stanovisko obou soudů také státní zástupce na str. 2 – 4 jeho vyjádření (které je reprodukováno v téměř nezkrácené podobě v odst. 11. – 13. tohoto usnesení).
28. Zcela na závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné akcentovat, že vzhledem k okolnostem případu, kdy dovolatel řídil motorové vozidlo natolik omámen požitým alkoholem, že ani nedokázal (byť za snížené viditelnosti) udržet řízené vozidlo na vozovce a na křižovatce tvaru „T“, na níž měl možnost zabočit buď doprava, nebo doleva, jel rovně (srov. nákres a fotodokumentaci na č. l. 59 – 68 spisu i výpověď svědka J. O.), a svým jednáním tak navodil velice nebezpečnou dopravní situaci, by nebylo možné považovat využití některého ze zmiňovaných odklonů za vhodné a dostatečné řešení, a to ani v případě, pokud by byly formální podmínky uvedené v §307 nebo §309 tr. ř. jinak splněny. Mnohem přiléhavější reakcí na takový čin bylo uznat obviněného na vinu výše uvedenými trestnými činy se současným uložením jak podmíněného trestu odnětí svobody, tak peněžitého trestu s náhradním trestem odnětí svody, a především trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel. Zcela nepřípadný je i dovolatelův odkaz na jakýsi článek z internetového serveru.
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu