ECLI:CZ:US:2019:1.US.156.19.1
sp. zn. I. ÚS 156/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti ALEXANDRIA a. s., IČO 25661507, sídlem v Praze, Poupětova 1128/22, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph. D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 8/58, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 715/2017-203 ze dne 18. října 2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 479/2015-155 ze dne 2. března 2016 a rozsudku Okresního soudu v Mostu č. j. 14 C 37/2012-103 ze dne¨9. června 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostu jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Jaroslava Kasíka, 2) Aleny Fraňkové, 3) Kateřiny Foltové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení ceny zájezdu na vedlejších účastnících s tím, že vedlejší účastník 1) uzavřel se stěžovatelkou cestovní smlouvu a aniž by zaplatil, odcestoval s vedlejšími účastnicemi na smluvený zájezd. Okresní soud v Mostu žalobě vyhověl ve vztahu k vedlejšímu účastníku 1), ve vztahu k vedlejším účastnicím žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že smluvními stranami byla pouze stěžovatelka a vedlejší účastník 1). Smlouva sice byla uzavřena ve prospěch vedlejších účastnic, nemohla jim však založit povinnost hradit cenu zájezdu. S tímto posouzením okresního soudu se ztotožnily i Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší soud.
2. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, práva na ochranu vlastnického práva. Tato porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že napadená rozhodnutí jsou nelogická, svévolná a nevypořádávají se všemi argumenty stěžovatelky. Zejména se nevypořádaly s judikaturou Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že vedlejší účastnice byly účastnicemi právního vztahu, na jehož základě využily služeb stěžovatelky. Mají tudíž povinnost hradit cenu zájezdu. Logicky rozporný pak je závěr, že jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy (a dovolání bylo přípustné) a zároveň se vedlejší účastnice nestaly stranou cestovní smlouvy s povinností hradit cenu zájezdu. Zásah do práva vlastnit majetek pak stěžovatelka spatřovala v tom, že vedlejší účastník je recidivista, u něhož je nepravděpodobné, že stěžovatelce dluh uhradí. Obecné soudy pak zavinily situaci, v níž cena zájezdu nebude zaplacena ani vedlejšími účastnicemi, které ze zájezdu měly prospěch.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračovala ve sporu o výklad podústavního práva, s nímž neuspěla v řízení před obecnými soudy. V tomto ohledu tedy postačí stručně uvést, že již okresní soud se srozumitelně vypořádal s odkazy stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího správního soudu a přiléhavě vyložil, proč se na věc neuplatní. Skutečnost, že totéž Nejvyšší soud nezopakoval jako třetí soud v pořadí, stěžovatelku na právech nijak nekrátí. Nehledě na to, citovaný judikát vydaný pro řešení otázek v pravomoci správního soudnictví nynější závěry civilních soudů spíše podporuje.
5. Namítala-li stěžovatelka nelogičnost a rozpornost závěrů, nelze jí přisvědčit. V mezích kritérií vytyčených cit. nálezem sp. zn. Pl. ÚS 85/06 odpovídá nynější závěr obecných soudů obecně uznávaným metodám výkladu práva a závěrům doktríny ke smlouvě ve prospěch třetí osoby. Ze skutečnosti, že mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastnicemi existoval právní vztah ještě neplyne, že se vedlejší účastnice zavázaly zaplatit stěžovatelce cenu zájezdu.
6. Co se týče namítaného zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, je třeba vycházet z toho, že uzavření smlouvy k dispozici s majetkem stěžovatelky představuje výkon jejího vlastnického práva, nikoliv zásah do něj. Jde tak o jednání chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod proti zásahům státu, přičemž nezbytnost státního zásahu je o to menší, čím více lze na spornou dispozici s majetkem hledět jako na výkon autonomního rozhodování stěžovatelky (nikoliv např. jednání vynucené převahou druhé smluvní strany) [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 13/80 SbNU 163) a tam citovanou judikaturu]. V nynější věci stěžovatelka dobrovolně uzavřela smlouvu s vedlejším účastníkem, v níž si s ním dobrovolně sjednala, že on zaplatí cenu zájezdu. Že vedlejší účastník stěžovatelku podvedl, nezaplatil, a že tato pohledávka bude pravděpodobně nedobytná, není zásahem přičitatelný obecným soudům.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu