ECLI:CZ:US:2019:1.US.1580.19.1
sp. zn. I. ÚS 1580/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Nguyen Manh Cuong a 2) Tran Thi Lien, zastoupených JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019 č. j. 19 Co 348/2018-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 10. 2018 č. j. 40 C 313/2018-20, za účasti vedlejších účastníků Ing. Stanislava Šefla a JUDr. Jaroslavy Šeflové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že postupem civilních soudů byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelů dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které zakázaly stěžovatelům provádění stavby. Právní závěry obou soudů jsou podle stěžovatelů v příkrém rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se v řízení před obecnými soudy domáhali zákazu provádění stavby stěžovateli na objektu č. p. X1 stojící na pozemku parc. č. X2, X3 v k. ú. Dolní Počernice podle projektové dokumentace vyhotovené Ing. Martinem Maňákem ČKAIT 1301699DI (dále jen "stavba"), povolené rozhodnutím Úřadu městské části Praha 14, odbor výstavby ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. UMCP14/16/07780/OV/BARJ, č. j. UMCP14/16/13324/OV/BARJ, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2016. Obvodní soud pro Prahu 9 zakázal provádění stavby do doby pravomocného skončení řízení vedeného u odboru výstavby Úřadu městské části Praha 14 pod sp. zn. UMCP14/18/35148/OV/BARJ (výrok I) a zamítl návrh vedlejších účastníků na zákaz provádění stavby pro období od právní moci dne 31. 1. 2016 do doby neurčité (výrok II). Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I) a odvolání stěžovatelů do výroku II odmítl (výrok II).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
Z hlediska obsahu a charakteru uplatněných námitek posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračování polemiky stěžovatelů se závěry soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelé zřejmě avšak nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, neúspěch v soudním sporu, jakkoli tento může být pro účastníka důležitým, nemůže být sám o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti.
Podle §1003 občanského zákoníku platí, že kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav. Podle §1004 odst. 1 občanského zákoníku dále platí, že je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v §1013 a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Z obou citovaných ustanovení již Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dovodil, že posouzení naplnění předpokladů úspěchu v řízení o žalobě z rušené držby je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2355/16).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Oba soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů vyhověly žalobě vedlejších účastníků, přičemž ústavně konformně zdůvodnily naplnění podmínek stanovených v §1004 odst. 1 občanského zákoníku. Správně vycházely z toho, že v řízení o stavebním povolení neměli vedlejší účastníci postavení účastníků správního (stavebního) řízení v rozporu s §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a §109 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Ačkoli jsou vedlejší účastníci vlastníky sousedních pozemků a staveb na nich a jejich vlastnické právo může být prováděním stavby stěžovatelů přímo dotčeno, bylo jim upřeno uplatnit své námitky v řízení o povolení stavby.
K námitce stěžovatelů, že došlo k porušení zásady projednací a ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, vyjádření stěžovatelů a ohledání na místě, Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3623/15, v němž uvedl, že "[v] řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§176 až 180 o. s. ř.) soud ve věci samé rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení. K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." K procesnímu pochybení ze strany prvostupňového soudu tak nedošlo. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud následně jednání nařídil, věc projednal a rozhodl na základě doplněného dokazování. Stěžovatelé měli možnost se vyjádřit také k doplnění skutkových tvrzení vedlejších účastníků a toto své právo využili.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu